Spor o den nezávislosti

Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu,
hříchy našimi na hlavy naše uvedeného,
vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí,
ó lide český! J. A. Komenský

Rašín během dvouletého pobytu ve vězení ve Vídni promýšlel postup, jak na základě starého práva koruny české, kterým se již v devadesátých letech zabýval, osamostatnit českou a moravskou zemi a slovenskou část Uher. Dospěl ke zřetelnému názoru, že při vzniku nového státu na území bývalé habsburské monarchie, který bude mít pravděpodobně podobu republiky, nemá smysl odvolávat se na feudální české státní právo. Například Masaryk postup vyhlášení nového státu vůbec nechápal a v té době oznamoval britským diplomatům nesmyslný návrh, že by autonomie českých zemí mohla přejít v obnovu království[1].

Rašínův postup zahrnoval jakýsi itinerář, co v jakém pořadí musí být provedeno, aby nový stát vznikl po právní stránce korektním způsobem a zároveň aby jednotlivé kroky byly politicky proveditelné a aby průběh byl pokojný.

Rašín také ve vězení promyslel provizorní ústavu, na jejímž vyhlášení by mohl spočívat postup získání nezávislosti. Ve vězení si nesměl dělat poznámky tohoto typu, takže se své koncepty musel naučit zpaměti. Po propuštění napřed znovu složil právnické zkoušky a obnovil si tak na Karlově univerzitě právnický titul, který mu byl rozsudkem odebrán, a počátkem srpna tuto prozatímní ústavu sepsal. Měla asi 60 článků. Text následně za přísných konspiračních podmínek konzultoval s některými kolegy právníky a nakonec dospěl k názoru, že to je příliš komplikovaný koncept. Text zničil, aby nemohl být příčinou dalšího trestního stíhání.

V rámci Maffie Rašín určitě navazoval na návrh Dr. Ferdinanda Pantůčka, soudce, který byl v letech 1901-1906 poslancem říšské rady za mladočechy a později se stal prvním prezidentem Nejvyššího správního soudu Československa; ve spolupráci s Bohuslavem Frantou a Přemyslem Šámalem zpracovali počátkem roku 1918 návrh osnovy první přechodné ústavy. Oproti příliš dlouhé prozatímní ústavě o 60 článcích si Rašín a jeho spolupracovníci v Maffii stanovili úkol vypracovat minimalistický návrh právní deklarace nezávislosti. Minimalistická varianta měla několik výhod. Za prvé: Snadněji se na ní shodnou zástupci politických stran. Ve chvíli osamostatnění by byly rozpory mezi stranami nepřijatelné a mohly by proces zdržet a ohrozit. Za druhé: Pro veřejnost bude minimalistický návrh srozumitelnější. Za třetí: Deklarací se otevře prostor pro sjednocení domácího odboje s exilovou Masarykovskou opozicí.

Rašínova minimalistická deklarace nezávislosti má následující strukturu:

Na Základě těchto ustanovení mohl začít jednat jménem nového státu. Vedle toho Rašín napsal ještě politickou deklaraci samostatnosti pro veřejnost (viz v příloze 2 text Provolání), která dokládá Rašínovu právní konstrukci vzniku státu. Porovnejme znění originálu a textem ve sbírce zákonů a na některých místech se zněním publikovaným v tehdejším tisku.

Deklaraci nezávislosti napsal Rašín vlastní rukou na dvou stranách půleného papíru, je uložena v Národním muzeu a vypadá takto:

Ve sbírce zákonů však byl publikován jiný text:

11/1918 Sb. ZÁKON Národního výboru československého ze dne 28. října 1918

o zřízení samostatného státu československého

Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby byla zachována souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, nařizuje Národní výbor jménem československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti toto:

Čl.1

Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou Národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor.

Čl.2

Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.

Čl.3

Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení.

Čl.4

Zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem.

Čl.5

Národnímu výboru se ukládá, aby tento zákon provedl.

Porovnejme oba texty a zamysleme se nad posunem vyjadřovaného obsahu, jde o nejdůležitější dokument naší státnosti.

V Rašínově deklaraci je svrchu dopsáno: V den vítězství čs. revoluce a nové samostatnosti národa sepsal Dr. Alois Rašín. Originál prvého zákona československé republiky. Uložil pro archiv Soukup

Ve sbírce zákonů tento text chybí. Pokud se ale jedná o první zákon nového státu, pak podle parlamentních zvyklostí je nutné, aby někdo plnil roli ověřovatele, osoby, která dosvědčuje pravost zákona. Ve sbírce zákonů dnes zákon podepisuje prezident, předseda vlády a předseda Sněmovny, aby bylo zaručeno, že to je přesně ten text, který byl schválen. Poslanec Dr. František Soukup tedy v originálním dokumentu jednak potvrzuje, že jediným autorem deklarace nezávislosti je Alois Rašín a zároveň potvrzuje, že se jedná o originální historický dokument - osvědčuje jeho pravost.

V originálním textu následuje tento text: Zákon vyhlášený Národním výborem
dne 28. října 1918. Ve sbírce zákonů je ale publikována zcela jiná věta: Čís. 11. Zákon ze dne 28. října 1918 zřízení samostatného státu československého. (Veřejně vyhlášen dne 28. října 1918.)

Rašín začíná deklaraci nezávislosti záhlavím, které především určuje, že deklarace má povahu zákona a konstatuje, že zákon vydává Národní výbor. Stát nelze založit jinak, než zákonem - nějaký nový subjekt se musí chopit zákonodárné role a vydat první zákon. Pokud by nebylo vyjasněno, kdo je zákonodárcem, suverénem, který se chopil zákonodárné iniciativy, nebylo by možné vyhlásit žádný zákon. A protože podobných deklarací může existovat a zjevně existovalo vícero, Rašín připojuje datum. Ve sbírce zákonů je místo toho publikován text, který posouvá smysl dokumentu. Z jedinečné deklarace nezávislosti, od které se odvíjí celý právní systém nového státu, činí běžný řadový zákon, dokonce namísto toho, aby měl číslo 1, je až jedenáctý v pořadí. A zákon s číslem 1 ve sbírce pojednává o sbírce zákonů. Z hlediska konstrukce právního systému text ve sbírce zákonů pomíjí otázku, kdo takový zákon o sbírce zákonů vydal a jaké k tomu měl zmocnění. Československý stát zatím v tomto okamžiku neexistuje, tedy nemůže vydat ani zákon o sbírce zákonů. A bez uvedení zákonodárce je text neúčinný a neplatný. Konstatování, že zákon byl „veřejně vyhlášen“ prolamuje princip publikace zákonů ve sbírce. Samozřejmě vzniká otázka, proč je tedy zákon ve sbírce publikován, když už byl veřejně vyhlášen?

Rašín pokračuje záhlavím, které vyjadřuje nejdůležitější sdělení celé deklarace: Samostatný stát československý vstoupil v život zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, Národní Výbor jménem Československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti nařizuje:

Jenže v textu sbírky se píše: Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, nařizuje Národní výbor jménem československého národa, jako vykonavatel státní svrchovanosti nařizuje toto:

Pro úplnost přidejme ještě, jak byl text prvního zákona otištěn v médiích. V Lidových novinách publikován text: Samostatný stát československý vstoupil v život. Zachována souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu. Národní Výbor jménem Československého národa jako výkonný státní svrchovaný orgán nařizuje:

A v Právu lidu byl zveřejněn téhož dne text: Samostatný stát československý vstoupil v život; aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu. Národní Výbor jménem Československého národa jako výkonný státní svrchovaný orgán nařizuje:

První věta je faktickým vyhlášením vzniku nového státu. Oznamuje, že stát vznikl právě tímto prohlášením. V Rašínově textu věta kromě oznámení o vzniku nového státu pokračuje dál a končí až konstatováním, že „zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým“. To je jedno konstatování. Existence vlastního právního řádu je totiž podstatným atributem každého státu, proto táž věta, která oznamuje vznik státu, musí zároveň jedním dechem určit, jaký právní řád v novém státě platí. Není tam ani čárka. Nelze ustavit stát a nemít žádný právní řád, protože pak není určeno, že vůbec nějaké zákony mají existovat ani kdo první zákon (ústavu) vydá, takže stát nemůže vzniknout. Nebo mohou paralelně vzniknout víceré právní řády. Teprve druhá věta deklaruje, že subjekt, který vyhlásil nezávislost, nařizuje ustanovení obsažené v následujících článcích a odůvodňuje, proč je nařízení vydáno: „aby byl upraven nerušený přechod k novému státnímu životu“. Dále Rašín upravuje vztahy v nově vzniklém státě: Národní výbor, který se tímto chopil moci, jedná jménem Československého národa a určuje sám sebe za vykonavatele státní svrchovanosti, je v této chvíli jediným ústavním orgánem nového státu.

Drobné posuny v textu publikovaném ve sbírce však posouvají právní smysl do zcela jiné roviny. Stát vstoupil v život, ale protože nejsou vyjasněny další atributy státu (zákonodárce, právní řád, území, obyvatelstvo), není jasné, zda vstoupil v život v den publikace ve sbírce, či někdy dříve. Namísto zásadního vyhlášení, že je zachována kontinuita právního řádu, činí z kontinuity pouhý praktický účel, který má zabránit zmatkům. Ukončením věty tečkou a přidáním spojky „ABY“ pouze teleologicky a vlastně jen pro pořádek akceptuje kontinuitu práva. A z Národního výboru se stává pouhý subordinovaný pořádkový oddíl, který shodou okolností vykonává státní svrchovanost, která se ale již dříve odněkud vzala či přihodila. Tento degradovaný administrativní úřad zvaný Národní výbor cosi nařizuje ve jménu jakési nedefinované moci přicházející odjinud.

V Rašínově verzi následuje: Článek I. Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou Národní Radou v Paříži jako orgánové jednomyslné vůle národa. Než se tak stane, vykonává státní svrchovanost Národní výbor.

Ve sbírce je však text: čl. 1. Státní formu československého státu určí národní shromáždění ve srozumění s Československou Národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor;

Rašín si byl vědom napětí, které panovalo mezi domácím úsilím o samostatnost a naprosto samozvaným jednáním Masaryka a Beneše v exilu bez jakéhokoliv mandátu. Tímto článkem Rašín nabídl velkorysé smíření či méně emotivní „srozumění“, které vyžaduje aktuální situace a nezbytnost jednomyslnosti ve chvíli vyhlášení nezávislosti. Nechce oslabit jednotu v okamžiku nastolení nezávislosti, vyjadřuje vůli domluvit se na společném pojetí a charakteru státu. Je si vědom, že Národní výbor není reprezentativním zákonodárným sborem, přepokládá proto vznik Národního shromáždění (reprezentativnějšího, než neformálně ustavený Národní výbor z představitelů politických stran) jako zákonodárného orgánu, a přiznává exilové ČSNR v Paříži vysoce privilegované postavení při jednáních o novém uspořádání. Do doby přijetí alespoň provizorní ústavy, je nejvyšším výkonným orgánem nového státu Národní výbor, jehož mocenské postavení je dáno tím, že vyhlásil a provedl osamostatnění. Kromě toho, nově vzniklý stát musí mít od okamžiku vzniku orgán, který stát řídí. Rašín věděl, že Masaryk v průběhu války v jistém období prosazoval monarchii, proto ponechává určení státní formy otevřené po diskusi.

Ve sbírce publikovaný text mění velké písmeno „N“ ve slově Národní shromáždění na malé „n“, čímž dává najevo, že to ani není orgán, který by byl nějakým právním subjektem. Podle tehdejšího pravopisu se totiž názvy právnické osoby psaly s velkým písmenem, zatímco obecné označení institucí s malým. Oproti tomu ponechává velká písmena v názvu ČSNR. Tyto změny vlastně znamenají, že domácí politické úsilí o získání samostatnosti bylo nicotné, zatímco jediným orgánem který samostatnost zařídil je exilová Národní rada v Paříži. Rašínovu větu přerušuje tečkou tak, že Národní shromáždění přestává být orgánem státu. Naopak Národní výbor prohlašuje za „vykonavatele vůle národa“ nového státu , jako by to byla jakási podřízená administrativní skupina. Ignoruje fakt, že ten, kdo nezávislost vyhlásí a provede, nemůže být vykonavatele nějaké cizí vůle, je jediným, suverénem. Sbírka zákonů tedy implicitně považuje za jedinou výkonnou moc údajnou exilovou vládu v Paříži zvanou ČSNR. Je v tom jiné pojetí vzniku státu, které se odvozuje od uznání exilové vlády Francií, čímž se ale skutečná suverenita popírá, je jen odvozeným administrativním aktem.

U Rašína dále čteme: Článek II. Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Na Slovensku … (škrtnuto)

Sbírka zákonů však má: čl. 2. veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti;

Rašín provádí recepci právního řádu. Tím, že jako platné vymezil zemské zákony, zároveň také určil, že nový stát vzniká na půdorysu zemí koruny české (země Česká a země Moravská). Měl připravené pokračování textu, které mělo určit, jaké právo bude platit na Slovensku. Problém spočíval v tom, že v České a Moravské zemi platilo rakouské právo, zatímco na Slovensku platilo uherské právo. Ovšem Vavro Šrobár neměl v okamžiku podpisu deklarace mandát jednat jménem slovenských členů Národního výboru. Slovensko proto bylo 28.10. škrtnuto. Připojilo se až na základě Martinské deklarace z 30. 10., což je bezesporu právně možné. Rašínova deklarace samozřejmě nevylučuje následné změny v tomto okamžiku vzniklé státní hranice, ty už ale musí probíhat na základě mezinárodních smluv[2].

Rašín pokračuje dalším článkem: Článek III. Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní, župní a obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosud platných zákonů a nařízení.

Sbírka zákonů však má: čl. 3. všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní, župní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosud dosavadních platných zákonů a nařízení;

V lidových novinách byl o uvedeno znění: III. Článek: Všechny úřady státní, zemské, okresní, župní a obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosud platných zákonů a nařízení.

Národní výbor se tímto ujímá moci, je mu podřízena samospráva a úřady (tehdy se podle právní teorie nazývaly „ústavy“). A první rozhodnutí pro tyto úřady zní, že jednají a rozhodují podle dosud platných obecně závazných předpisů. Rašín patrně věděl, že nově vzniklý stát se zařadí na stranu vítězů války a že odmítne odpovědnost za poválečné reparace, které muselo platit Rakousko, že převezme jenom adekvátní část zahraničního dluhu celé monarchie. Mohl možná formulovat deklaraci tak, že „dosud platné zákony a nařízení vstupují s novým státem v platnost“, ale z praktického hlediska pro klidný průběh proměny monarchie na republiku byla tato formulace jednoznačnější. Pro běžné úředníky byla praktičtější.

Jestliže článek II. provedl recepci (přijetí) soukromého práva, které zavazuje každého občana, pak článek II. přejímá veřejnoprávní předpisy platné pro úřady a podřizuje státní správu bývalé monarchie Národnímu Výboru.

Formulace zveřejněná ve sbírce se liší vložením slova „zejména“, které zdánlivě nic nemění na obsahu, jakoby bylo zbytečné, ale degraduje Rašínovu deklaraci na bezvýznamnou událost na komunální úrovni. Změna slova „dosud“ na slovo „dosavadních“ také představuje mírnou obsahovou změnu. Formulace naznačuje, že mezi právním stavem 28. 10. ráno a večer po právní stránce není žádný rozdíl. To vyznívá příznivěji k pojetí vzniku státu podle exilové ČSNR, ale mohlo by se to stát problémem právě pro právní postavení Československa po válce a v otázce nástupnictví. Ten, kdo vymyslel změny textu publikovaného ve sbírce, oproti texu původního podepsaného dokumentu z 28. 10., nadřazoval zájmy exilové Národní rady v Paříži nad zájmy státu.

Rašín věděl, že zákon musí obsahovat také účinnost: Článek IV. Zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem.

Ve sbírce se dočteme: čl. 4. zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem;

V lidových novinách nahradili slovo účinnost slovem platnost. Pro novináře možná nedůležitý rozdíl, pro právníka a politika se však jedná o zásadní rozdíl. Zákon je platný, protože ho podepsali mužové 28. října, ale aby bylo vyhlášení samostatnosti dotaženo do konce, musí být účinnost zákona spojena se vznikem suverenity.

Rašín si byl vědom toho, že v den osamostatnění nemůže existovat sbírka zákonů, že nemůže být spor o platnost zákona, a že zákon musí nabýt účinnosti okamžikem oznámení veřejnosti a vyhlášením v médiích.

Závěr deklarace podle Rašína: Článek V.

Předsednictvu Národního výboru se ukládá, aby tento zákon provedlo. Dáno v Praze, dne 28. října 1918  Antonín Švehla Dr. Alois Rašín Jiří Stříbrný Dr. Frant. Soukup Dr. Vavro Šrobár

Jenže ve sbírce zákonů je jiný text: čl. 5. Národnímu výboru se ukládá, aby tento zákon provedl.

Podle tehdejšího právního pojetí musel každý zákon obsahovat určení, kdo jej provede. Rašín si byl vědom toho, že ten, kdo vyhlašuje samostatnost, je v daném okamžiku suverénem a může, pokud to situace vyžaduje, vytvořit jakýkoli nový orgán a jeho legitimita je dána právě tím, že osamostatnění provedl. Je tím suverénem, který nezávislost vyhlašuje. Neformálně ustavený národní výbor nebyl schopen se sejít 28. 10., nicméně všech pět zakládajících mužů bylo členy Národního výboru, Švehla byl místopředsedou, Dr. Soukup jednatelem a mohli se proto v té chvíli kvůli provedení osamostatnění prohlásit za předsednictvo. Na druhou stranu samotná deklarace vlastně kooptuje všechny další členy Národního výboru, takže hned druhý den mohli v plném počtu začít úřadovat v Obecním domě a mohli fakticky převzít moc jako vláda. Rašínova koncepce velmi demokraticky spočívala na tom, že se Předsednictvo NV chopí moci, ale moc v samotné deklaraci okamžitě předává Národnímu výboru.

Národní výbor se skutečně sešel v plném počtu 29.10.1918 v 17 hodin a ujal se řízení státu. Odsouhlasil dosavadní postup Předsednictva.

Prvním diplomatickým krokem téhož dne bylo přijetí říšsko-německého konzula v Národním výboru, který vyslovil podiv nad ukázněností českého lidu a potěšení nad vlídným přijetím. Národní výbor ustavil komisi zahraničních záležitostí, která okamžitě začala plnit běžné funkce ministerstva zahraničí.

Národní výbor téhož dne vyzval vojáky, aby se vystříhali jakýchkoli násilností, aby se vrátili do kasáren, a aby se vojáci na dovolené v Praze hlásili na Žofíně u doktora Scheinera.

Ve Vídni se ještě 29.10. večer domnívají, že státní moc v Praze stále vykonávají c. k. úřady. Hrabě Andrássy se neúspěšně pokouší telefonicky kontaktovat ČSNR v Paříži (víme, že tou dobou byli všichni ve Švýcarsku).

Rašín si byl vědom toho, že musí v deklaraci určit, jaký stát vzniká, jaký má právní řád a na jakém území vzniká, čímž se zároveň určí, kdo je občanem nového státu. Byl si vědom toho, že nestačí něco vyhlásit, to totiž udělali i jiní (nebo se o to pokoušeli). Rašín byl přesvědčen, že podstatou vzniku státu je faktické převzetí moci a následný výkon státní moci.

Tuto kapitolu můžeme uzavřít konstatováním, že se někdo pokusil zfalšovat historii a pozměnil úmyslně Rašínův originální text a zařídil, že ve sbírce zákonů je publikována pozměněná podoba deklarace nezávislosti. Kdo se tohoto činu dopustil, o tom můžeme spekulovat.

Proti Rašínovu konceptu, na kterém Rašín pracoval od devadesátých let (a musel ho od základů se svými přáteli v přísné konspiraci vymyslet), stál koncept Benešovsko-Masarykovský, uskutečňovaný od února 1916 pod názvem Česko-Slovenská Národní rada. Tuto ČSNR vytvořil Masaryk, Beneš, Štefánik, Osuský, Dürich a další spolupracovníci v Paříži. ČSNR vydávala dva časopisy: La Nation Tchéque a Československá samostatnost. ČSNR si vzala u několika států jménem budoucího Československa úvěry, ze kterých financovala jak svou činnost, tak i činnost a vybavení Legií. Pro tyto úvěry však neměla žádný mandát. Za Legie ČSNR koordinovala válečné aktivity s partnerskými vládami. ČSNR získala „uznání“ od francouzské, britské, americké a japonské diplomacie. Ovšem po právní stránce se nejednalo o uznání, nelze uznat ještě neexistující stát, jednalo se o příslib, že diplomacie jmenovaných států je připravena uznat stát, který případně vznikne. ČSNR prohlásila 14. 10. 1918 sama sebe za prozatímní exilovou vládu, ale fakticky nepřevzala žádnou moc.

Problém jednání ČSNR bez mandátu a problém budoucího splácení úvěrů a získání podpory od domácích politických stran řešil Beneš na takzvaných ženevských jednáních.

Vývoj na konci války byl pro Rakousko-Uhersko v posledních měsících prudce neúspěšný. Císař Karel II. proto vydal a diplomaticky rozšířil 7. 10. 1918 Národní manifest (Völkermanifest), ve kterém pod tlakem válečné reality navrhnul přeměnu monarchie na spolkový (federální) stát. Zveřejněn byl až 16. 10. „Sebeurčení“ svého druhu (limitované) sliboval jednotlivým národům v rámci federace. Oznámil, že bude jednat s národními radami o budoucím uspořádání. Ovšem na základě tohoto dokumentu žádná nová rada nevznikla, ale dalo by se to interpretovat tak, že tím částečně legitimizoval Národní výbor v Praze.

Dne 22. října 1918 se profesor Heinrich Lammasch, císařem Karlem pověřený, aby sestavil předlitavskou (rakouskou) vládu, setkal s Kramářem a jednal s ním o zamýšlené federalizaci. Ve Vídni si byli vědomi toho, že je Kramář propuštěný z vězení vnímán jako neoficiální lídr českého národa. Kramář, který měl právní podklady od Rašína, mu oznámil, že na federalizaci je pozdě. Rakouští poslanci plán federalizace odmítli již den před tím. Nicméně Lammasch slíbil, že zástupci Národního výboru dostanou cestovní pasy, aby mohli jednat o budoucím uspořádání. Téhož dne (tedy již po socialistické generální stávce a demonstracích 14. 10.) přijal císař Karel II. Václava Klofáče (národní socialisté zastávali v průběhu války taktiku naprosté loajality vůči trůnu, za kterou očekávali větší vstřícnost k jejich požadavkům).

Beneš na základě tohoto slibu uspořádal ve dnech 28. ‑ 31. 10. 1918 jednání zástupců Národního výboru a Českého poslaneckého svazu (poslanecký klub českých poslanců na říšské radě) v Ženevě. Beneš se třemi spolupracovníky jednal jako zástupce prozatímní vlády ve funkci ministra zahraničních záležitostí. Měl v úmyslu dosáhnout podřízenosti domácí reprezentace vůči ČSNR resp. vůči vládě a hlavně potřeboval legitimizovat exilové působení ČSNR během války včetně závazku splatit poskytnuté úvěry.

První část delegace (K. Kramář. dr. Preiss a P. Šámal) dorazila do Ženevy v doprovodu Š. Osuského v sobotu večer 26. října. E. Beneš přijel z Paříže v pondělí ráno 28. října a na nádraží jej už očekávali F. Staněk, V. Klofáč, G. Habrman, A. Kalina, P. Šámal, dr. J. Preiss a ředitel Agrární banky K. Svoboda. K. Kramář očekával Beneše v Hotelu National. Později se k jednání připojili i Benešovi spolupracovníci Š. Osuský, L. Strimpl a I. Markovič. Samotná jednání pak probíhala v hotelu Beau Rivage.

Beneš se v úvodu jednání v dlouhém vystoupení chlubil svými diplomatickými zásluhami. Aby zdůraznil historický význam této akce, nechal si později namalovat scénu, jak dominuje na jednání v hotelu Beau Rivage. Jeho představou bylo, že vyjedná jakési „pověření“ od Francie, Spojených států a Británie k založení nového státu, se kterým potom přijede Masaryk do Prahy jako osvoboditel. Při jednání v Ženevě chtěl předběžně vyjednat složení budoucí vlády, které by potom předložil výše zmíněným státům, se kterými Beneš jednal. Beneš (ani Masaryk) neměl přesné informace o tom, jaká je situace doma. Jejich činnost byla v Praze často kritizována. Někteří nesouhlasili s jeho „kabinetními“ (zákulisními) postupy. Kritizoval to například i Štefánik: Beneš jedná na vlastní pěst, aniž by cokoli konzultoval, ale pak výsledek jednání vydává za společné stanovisko. Typicky se to projevilo u Masarykovy Washingtonské deklarace, na které byl Štefánik podepsán, avšak o svém údajném podpisu se dozvěděl až z tisku, aniž by měl možnost uplatnit své připomínky.

Karel Kramář, předseda státoprávní demokracie, strany, která prosazovala nezávislost po mnoho let i proti vůli Masaryka (ten hájil Palackého představu, že kdyby Rakousko neexistovalo, museli bychom si jej vytvořit), strany, která byla blízko naplnění hlavního bodu svého programu, byl v té chvíli nejpopulárnějším „disidentem“, národním lídrem a politickým hrdinou. Beneš pochopil, že bez něj nemůže nic dělat, takže mu slíbil funkci předsedy vlády. Kramář se smířil s republikánským zřízením. Beneš si pro sebe nechal schválit funkci ministra zahraničí a pro nepřítomného Štefánika vyjednal funkci ministra obrany.

Jednání v hotelu skončilo 31. 10. jednak podepsáním zápisu z jednání a jednak pro Beneše zásadně důležitým podpisem Prohlášení, kterým se přítomní čeští poslanci obracejí k velmocem a oznamují jim vůli jednat o samostatnosti. S tímto dokumentem chtěl Beneš získat pověření k založení nového státu. Beneš neměl tušení o tom, že v průběhu těchto jednání samostatný stát už mezitím vznikl.

Císař Karel I. vydal 6.10. Národní manifest (Příloha 4), ve kterém reaguje na nabídku příměří a nabízí v rámci poválečného uspořádání federalizaci Rakousko-Uherska. Masaryk bezprostředně na tento dokument reagoval sepsáním deklarace, která si kladla za cíl odmítnout tuto federalizaci. Deklaraci sepisoval ve dnech 13. – 16. 10. 1918 ve Washingtonu, proto se jí říká Washingtonská deklarace, ačkoli deklarace ve svém textu uvádí, že je vydána v Paříži. Deklarace byla předána dne 18. října 1918 Jaroslavem Císařem na Ministerstvo zahraničních věcí Spojených států (State Department) ve Washingtonu D. C. a deklarace s průvodním dopisem od Masaryka byla předána do Bílého domu. Originál deklarace je v angličtině. V odpoledních hodinách byla předána tisku. V tisku byl text publikován následující den 19. 10. 1918.

Vzhledem k tomu, že dne 18. 10. president Wilson odeslal oficiální odpověď na nótu Karla I. dříve, než mu byl Masarykův text doručen, je jisté, že Masarykova deklarace (Příloha 5) neměla na historické události vůbec žádný vliv.

President Wilson Masarykovi odpověděl, že jeho deklaraci četl a že s již odeslanou americkou odpovědí bude Masaryk pravděpodobně spokojen. Dne 20. 10. ve tři hodiny odpoledne byla americkým velvyslanectvím v Paříži Benešovi doručena úřední odpověď (deklarace obsahuje zpáteční adresu v Paříži), že USA podporuje v rámci uzavření míru samostatnost Čechoslováků a Jihoslovanů.

V preambuli se Masaryk odvolává na Tříkrálovou deklaraci českých poslanců ze 6. 1. 1918 (Příloha 6). Ta ovšem neměla ambici stát se základem pro vznik nezávislosti, neudělovala nikomu ani v exilu žádný mandát, byla reakcí na Brest-Litevský mír. Masaryk z ní patrně vycházel, takže analogicky věnuje počáteční odstavce svého textu situaci na bojišti. Konstrukci samostatnosti se Masaryk pokouší právně zakotvit na historickém státním právu českého království. Tím se ale dostává do problému, protože Slovensko nebylo historicky součástí této tradice. Zároveň vytváří kontradikci – historické státní právo českých zemí přísluší k monarchii, kterou ale chce Masaryk odmítnout v případě Habsburské monarchie: „Odmítáme svatokrádežné tvrzeni, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů.“ Protiřečí tím právě středověkému pojetí suverenity, které bylo založeno na principu, že na svrchovanost má nárok jenom takový národ, který má svého národního světce, jenž se u Božího trůnu za svůj lid přimlouvá. Slovensko svého světce nemělo. Patetický výkřik Masarykův v závěrečném odstavci: „Demokracie porazila teokratickou autokracii.“ zároveň vylučuje jakoukoli možnost odvozovat vznik nového státu od historického státního práva. Nezanedbatelným problémem je i skutečnost, že od monarchického práva se má odvozovat nárok na vznik republiky.

Masaryk ve své deklaraci uvádí jakési minimum základních lidských a sociálních práv, které nezávazně (nemá žádný mandát) slibuje jménem budoucího státu. Proti této pasáži nelze nic namítat. V deklaraci ovšem slibuje zásady zahraniční politiky budoucího státu tak, aby se zalíbil americké diplomacii. To je bez mandátu sporné. Také slibuje, že nový stát znemožní „třídní zákonodárství“, kterého se někteří tehdy obávali. Jak známo, neznemožnil jej ani v nejmenším a k třídnímu převratu v roce 1948 skutečně došlo. V protikladu k tomu Masaryk oznamuje: „velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci“, čímž otevírá cestu budoucí komunistické kolektivizaci. Je zřejmé, že vlivná agrární strana, která představovala podstatnou část tehdejší pravicové politické scény, s takovouto deklarací za žádných okolností nemohla souhlasit. A patrně tím ani neprospěl novému státu, jak americká, tak britská a francouzská vláda se musela nad takovýmto záměrem otřást hrůzou.

Poněkud úsměvně zaznívá věta, že „veškeré úmluvy a smlouvy mají být sjednány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie“, když si za ministra zahraničí ČSNR vybral Beneše, který byl zákulisní diplomacií proslulý, a když celá konstrukce ČSNR byla na zákulisní diplomacii postavena – Masaryk s Benešem si zákulisně bez jakéhokoliv mandátu vyjednali postavení, které sami nazvali exilovou vládou.

Proto lze uzavřít, že Masarykova a Benešova konstrukce státu byla falešná jak v tom, že Washingtonská deklarace nebyla ustavujícím dokumentem nového státu ani fakticky, protože nic neovlivnila, ani politicko-právně svými protikladnými vyjádřeními, a fakticky nevedla k převzetí moci. Nemá ani formálně charakter vyhlášení samostatnosti nezávislého státu. Byla sepsána k jinému účelu. Diplomatický příslib budoucího aktu uznání nového státu od vítězných mocností nelze zaměňovat za vznik státu a jeho uznání. V principu je nemožné uznat existenci neexistujícího státu a samostatný nezávislý stát samozřejmě nelze založit na základě zmocnění od jakékoli velmoci – nejednalo by se o vyhlášení suverenity, nový stát by byl vlastně územím závislým na vůli jiného státu.

Zcela nesporným faktem je, že ve sbírce zákonů byl publikován odlišný text, než který byl schválen a podepsán 20. 10. 1918 v Obecním domě. Motivem mohl být spor o den nezávislosti. Zatímco Beneš chtěl prosazovat za den nezávislosti den 15. 10., kdy mu přislíbila francouzská vláda, že uzná stát, který případně vznikne, Masaryk trval na tom, že nový nezávislý stát vznikl 18. 10. na základě Washingtonské deklarace. Oba svou představu prosazovali skutečně vší silou. Spor začal 22. 12. 1918, kdy Masaryk v prvním svém projevu ve funkci presidenta mluvil zejména o svých zásluhách, o zásluhách Edwarda Beneše, o zásluhách legionářů, ale domácímu odboji, tomu, že byli někteří skutečně persekvováni a dokonce odsouzeni k trestu smrti, že skutečně riskovali život, že byl vězněn Viktor Dyk a další, tomu nevěnoval ani slovo. Bylo to, jakoby vybuchla nášlapná mina. Navzdory morálně sporným praktikám Masaryk svou koncepci neprosadil a státním svátkem se stal 28. říjen. Spor o 28. říjen trval až do roku 1938. A proto lze považovat za pravděpodobné, že tento spor byl motivem pro publikování pozměněného textu ve sbírce zákonů. A že „úpravy“ textu, naprosto nelegitimní a nemorální musel někdo vymyslet a iniciovat. S velkou pravděpodobností můžeme předpokládat, že tou osobou v pozadí byl E. Beneš.

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že bychom měli vycházet z důsledného rozlišování obou textů, že za jediný zdroj naší státnosti musíme brát autentickou Rašínovu rukopisnou deklaraci nezávislosti a zcela bychom měli ignorovat pozměněný text, který byl publikován jako zákon č. 11/1918 Sb.

Vznik rakouské republiky jako pozůstatku monarchie provázely zmatky, které byly přirozeným vyústěním krize Taffeho vlády v roce 1893 a chybných rozhodnutí Badeniho vlády, která vyvolala otevřené napětí v roce 1897 a následně výjimečný stav. Nepromyšlená anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908 nestabilitu jenom prohloubila. Samostatné Srbsko inspirovalo slovanské národnosti v habsburské monarchii k stupňování úsilí o samostatnost, Sarajevský atentát se stal vlastně jen záminkou k vyhlášení války. K samostatné existenci či k sebeurčení Rakušanů scházelo vlastenectví, rakušanství byla ideologie používaná k udržení soudržnosti rakouské monarchie. Ještě za války císař přejmenoval komplikovanou entitu „Království a země na říšské radě zastoupené“, krátce Předlitavsko, na Rakousko. Válečná spolupráce s Německem se postupně změnila v podřízenost. Ve Vídni se 21. 10. 1918 sešli němečtí poslanci k poradě. Uvažovali o spolkové monarchii, o Svobodném svazu národů, o připojení Rakouska k Německu. Do toho na ulicích vyvolávali nepokoje komunisté, kteří chtěli zahájit světovou revoluci. Po kapitulaci podepsal císař Karel 11. 11. 1918 manifest, ve kterém se vzdal jakékoli účasti na budoucím uspořádání, nedomníval se však, že se jedná o odstoupení, pouze deklaroval, že přijme rozhodnutí o budoucnosti Německého Rakouska. Prozatímní národní shromáždění však 22. 11. 1918 vyhlásilo „územní svrchovanost oblastí s německým obyvatelstvem v rámci království a zemí zastoupených v říšské radě“, tedy republiku na územní celého Předlitavska. Nebyly ale učiněny žádné kroky k ustavení takové republiky. Karl Renner, první kancléř, navrhoval název Jihovýchodní Německo. Uvažovalo se také o názvu Horní Německo, Dunajská Germánie, Východoněmecký svaz a Německá Marka. První poválečná ústava z 12. 11. 1918 ve druhém článku vyhlašovala tzv. anšlus: „Deutschösterreich je součástí Německé republiky.“ Teprve smlouva uzavřená třemi desítkami států 10. 9. 1919 v Saint-Germain-en-Laye potvrdila vznik nového státu, bez Jižního Tyrolska, bez Istrie, bez Sudet, bez části Dolního Štýrska a Korutanska (části Jugoslávie). Oproti rakouské komplikované cestě od monarchie k republice vnímali i v Rakousku Rašínovo vyhlášení československé nezávislosti za právně i politicky promyšlené a přímočaré. Vyhlášení samostatnosti neproběhlo pokojně pouhou náhodou, bylo výsledkem systematické práce Aloise Rašína a jeho přátel v přísné konspiraci.

_______________________________________________________

[1] T G. Masaryk předložil v květnu 1915 britskému ministru zahraničí E. Greyovi memorandum Independent Bohemia (Samostatné Čechy), v němž načrtl program „znovuzřízení Čech jako samostatného státu"v podobě monarchie. Navrhoval personální unii mezi Srbskem a novým československým státem, ve které by se srbský král stal i českým králem. Rovněž vznáší požadavek přivtělení Lužice k československému státu. Masaryk tento projekt vydával za stanovisko všech politických stran s výjimkou katolických, ačkoliv to s nimi neměl ani v nejmenším projednáno. Projektovaný stát měl být monarchií, přičemž by podle Masaryka na český trůn mohla nastoupit i ruská dynastie „v jakékoli formě“.

[2] Poválečná jednání proběhla v rámci Pařížské mírové konference, probíhající od 18. 1. 1919 do 21. 1. 1920, která řešila proměnu příměří uzavřené 11. listopadu 1918 v Compiègnském lese do nového systému mírového poválečného uspořádání. Hlavním dokumentem byla Versailleská mírová smlouva podepsaná 28. 6. 1919 a Saintgermainská smlouva podepsaná 10. 9. 1919. Tyto smlouvy skutečně měnily hranice Československa.

Provolání Národního výboru

Lide československý!

Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa. Národní výbor, nadaný důvěrou veškerého lidu československého, přejal jako jediný a oprávněný a odpovědný činitel do svých rukou správu svého státu.

Lide československý!

Vše, co podnikáš, podnikáš od tohoto okamžiku jako nový svobodný člen velké rodiny samostatných svobodných národů.

Novými činy v těchto chvílích zahajují se nové, bohdá slavné dějiny Tvoje. Nezklameš očekávání celého kulturního světa, který se žehnáním na rtech vzpomíná Tvých slavných dějin, jež vyvrcholily v nesmrtelné výkony československých legií na západním bojišti a na Sibiři.

Celý svět sleduje Tvoje kroky do nového života, Tvůj vstup do země zaslíbené. Zachovej štít čistý, jako jej zachovalo Tvé národní vojsko: Československá legie. Buď si stále vědom, že jsi občanem československého státu nejen se všemi právy, nýbrž i povinnostmi.

Na počátku velikého díla ukládá Ti Národní výbor, ode dneška Tvá vláda, aby Tvé chování a Tvá radost byly důstojny velké chvíle nynější. Naši osvoboditelé Masaryk a Wilson nesmí býti zklamáni ve svém přesvědčení, že dobyli svobody lidu, který dovede sám sobě vládnouti, ni jediným rušivým činem nesmí býti zkaleny nynější veliké okamžiky, ni jediný z Vás nesmí se dopustiti ničeho, co by mohlo vrhnouti stín na čisté jméno národa.

Každý z Vás musí bezvýhradně šetřiti všeho, co jinému jest svato.

Svobody osobní, majetku soukromého nesmí býti dotčeno. Podrobte se bezvýhradně rozkazu Národního výboru.

V Praze, dne 28. října 1918.

Za Národní výbor československý:

Dr.Fr.Soukup v.r., Dr. Vavro Šrobár v.r., Antonín Švehla v.r., Jiří Stříbrný v.r., JUDr.Al.Rašín v.r.

Národní výbor byl neformálně ustaveným sdružením v poměrném složení odpovídajícím výsledkům voleb do říšské rady z roku 1911. Se slovenskými delegáty měl 42 členů. Bylo bez jakéhokoliv mandátu vytvořeno, aby existovala alespoň nějaká platforma, kde by mohly spolu jednat zástupci politických stran. Je jisté, že na konci války bylo rozložení politických názorů odlišné, tedy reprezentativnost Národního výboru nebyla vysoká a legitimita byla nulová. Po právní stránce začal Národní výbor a jeho Předsednictvo existovat teprve na základě Rašínovy deklarace nezávislosti. Složení výboru bylo doplněno o 4 členy zastupující Slovensko, tím se celkový počet členů zvýšil na 42. Německá a maďarská menšina zastoupena nebyla (stejně jako Podkarpatská Rus). Předsedou Národního výboru se stal Karel Kramář, místopředsedou Antonín Švehla, jednatelem František Soukup.

Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická 10 míst

Česká strana agrární 9 míst

Česká státoprávní demokracie 9 míst

Česká strana národně sociální 4 místa

katolické strany 4 místa

Národní strana (Staročeši) 1 místo

Česká strana pokroková 1 místo

Členů: 38

Členy byli:

Rudolf Bechyně, novinář (soc. dem.); Jaroslav Brabec, advokát (státoprávní dem.); Jaroslav Budínský, advokát (státoprávní dem.); Ervín Červinka, ředitel cukrovaru, předseda Katolicko-národní strany konzervativní; Matúš Dula, advokát, finančník, předseda Slovenské národní strany a předseda Slovenské národní rady; Cyril Dušek, novinář (pokroková); Gustav Habrman, novinář (soc.dem.); Antonín Hajn, novinář (státoprávní dem.); Antonín Hampl, odborář, předseda soc. dem.; Jan Herben, spisovatel (státoprávní dem.); Cyril Horáček, národohospodář (agr.); Mořic Hruban, advokát, předseda Katolické strany národní na Moravě; Alois Jirásek, spisovatel; Václav Jaroslav Klofáč, novinář a předseda nár. soc.; František Kordač, teolog (katol.); Karel Kramář, předseda státoprávní demokracie; František Krejčí, filozof (nár. soc.); František Václav Krejčí, novinář (soc. dem.); Josef Svatopluk Machar, básník (pokroková); František Mareš (rektor), filozof (státoprávní dem.); Alfréd Meissner, právník (soc. dem.); Antonín Němec, novinář (soc. dem.); Adolf Prokůpek, statkář (agr.); Alois Rašín, advokát (státoprávní dem.); Josef Rotnágl, náměstek pražského primátora (státoprávní dem.); Josef Scheiner, starosta Svazu Slovanského sokolstva (státoprávní dem.); Jan Slavíček, úředník (nár. soc.); Kuneš Sonntag, předseda Zemské hospodářské rady pro Moravu (agr.); František Soukup, právník (soc. dem.); Otakar Srdínko, lékař (agr.); František Staněk, statkář, předseda moravských agrárníků a místopředseda agr. strany; Josef Stivín, šéfredaktor deníku Právo lidu (soc. dem.); Jiří Stříbrný, novinář (nár. soc.); Jan Šrámek, teolog a předseda Moravsko-slezské křesťansko-sociální strany na Moravě; Vavro Šrobár, lékař (Slovenská národní a rolnická strana); Antonín Švehla, statkář, předseda agrární strany; Vlastimil Tusar, redaktor listu Rovnost (soc. dem.); František Udržal, statkář (agr.); Karel Vaněk, starosta Brna (soc. dem.); Isidor Zahradník, teolog a kněz (agr.); Josef Záruba-Pfeffermann, architekt, zastupoval Slovensko; František Zíka, národohospodář (agr.).

Národní manifest císaře Karla I.
Völkermanifest
diplomaticky předáno zúčastněným státům 7. 10. 1918, publikováno 16. 10. 1918

Mým věrným národům rakouským!

Od té doby, co jsem nastoupil na trůn, jest Mou nezdolnou snahou vymoci veškerým Mým národům vytoužený mír, jakož i ukázati národům rakouským cestu, na níž by bez překážek a třenic dali požehnaně rozvinouti svým národním silám a využitkovali jich úspěšně k svému duševnímu a hmotnému blahobytu.

Strašlivé zápolení světové války stálo dosud v cestě dílu míru. Hrdinství a věrnost, obětavé snášení nouze a strádání slavně obhájily vlast v  této těžké době. Kruté oběti války musily zabezpečiti nám čestný mír, na jehož prahu dnes s pomocí Boží stojíme.

Nyní nutno bez váhání přikročiti k novému vybudování vlasti na jejích přirozených a tudíž nejspolehlivějších základech. Přání rakouských národů jest při tom pečlivě uvésti ve vzájemný soulad a uskutečniti jejich splnění. Jsem odhodlán provésti toto dílo za svobodné součinnosti Mých národů v duchu oněch zásad, které za své přijali spojení mocnářové v nabídce mírové. Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá. Tím se nijak nepředbíhá spojení polských území Rakouska s polským neodvislým státem. Městu Terstu s obvodem dostane se podle přání jeho obyvatelstva postavení zvláštního.

Tato nová úprava, která se nijak nedotýká celistvosti zemí svaté koruny uherské, má zabezpečiti každému jednotlivému státu národnímu jeho samostatnost; úprava tato bude však také účinně chrániti zájmy společné a  uplatňovati je všude tam, kde společenství je životní potřebou jednotlivých státních útvarů. Jmenovitě bude dlužno spojiti všechny síly, aby s úspěchem rozřešily se po právu a spravedlnosti veliké úkoly, které vznikají ze zpětných účinků války.

Až do té doby, kdy tato přeměna bude zákonnou cestou dokonána, zůstávají dosavadní zařízení k ochraně obecných zájmů nezměněna. Mé vládě jest uloženo připraviti bez odkladu veškeré práce k novému vybudování Rakouska. K národům, na jejichž sebeurčení bude spočívati nová říše, obrací se Můj hlas, aby spolupůsobili na tomto velkém díle prostřednictvím národních rad, kteréž - utvořeny z říšských poslanců každého národa - mají uplatniti zájmy národa ve vzájemném poměru, jakož i ve styku s mou vládou.

Kéž tato naše vlast, upevněna svorností národů, které v sobě spojuje, vyjde z bouří válečných jako svaz národů svobodných. Požehnání Všemohoucího provázejž naši práci, aby velké dílo míru, jež budujeme, stalo se štěstím Mých národů. Ve Vídni dne 16. října 1918.

Karel v. r.
Hussarek v. r.

Washingtonská deklarace

V této vážné chvíli, kdy Hohenzollernové nabízejí mír, aby zastavili vítězný postup spojeneckých armád a zabránili rozdělení Rakousko-Uherska a Turecka, a kdy Habsburkové slibují federalizaci říše a autonomii nespokojeným národům, podrobeným jejich vládě, my, československá Národní rada, uznaná vládami spojeneckými a vládou americkou za prozatímní vládu československého státu a národa, v plném souhlasu s prohlášením českých poslanců, učiněným v Praze dne 6.ledna 1918, a vědomi si toho, že federalizace a tím více autonomie neznamenají ničeho pod habsburskou dynastií, činíme a prohlašujeme toto naše prohlášení nezávislosti.

Činíme tak, poněvadž věříme, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává, a poněvadž máme vědomí a pevné přesvědčení, že náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího se útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století. Máme za to, že svoboda jest prvním požadavkem federalizace, a jsme přesvědčeni, že svobodní národové střední a východní Evropy snadno utvoří federaci, jestliže to shledají nutným.

Činíme toto prohlášení na základě našeho historického a přirozeného práva. Byli jsme samostatným státem již od sedmého století a r.1526 jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se v této konfederaci nevzdali dobrovolně svých práv jako samostatný stát. Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovávat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakousko-Uherska v jakékoli formě.

Požadujeme pro Čechy právo, aby byli spojeni se svými slovenskými bratry ze Slovenska, kdysi součástky našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety vtělené v uherský stát Maďarů, kteří nevylíčitelným násilím a krutým útiskem podrobených plemen pozbyli veškerého mravního a lidského práva vládnout komukoliv, kromě sobě samým.

Svět zná dějiny našeho zápasu proti habsburskému útisku, zesílenému a v systém uvedenému dualistickým vyrovnáním rakousko-uherským z r.1867. Tento dualismus je toliko nestoudnou organizací hrubé síly a vykořisťování většiny menšinou; je to politický úklad Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu, stejně jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie. Svět zná historii našich práv, kterých Habsburkové sami neodvážili se popírat. František Josef uznal opětovně nejslavnostnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa. Němci a Maďaři postavili se na odpor tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho předvoj na východě vyvolalo poslední balkánský konflikt stejně jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami, bez souhlasu zástupců lidu.

Nemůžeme a nechceme nadále žit pod přímou nebo nepřímou vládou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, chtěli být vrahy Ruska a Rumunska, jsou vrahy desetitisíců občanů a vojínů naší krve a spoluviníky bezpočetných nevýslovných zločinů, spáchaných v této válce proti lidskosti těmito dvěma degenerovanými a neodpovědnými dynastiemi. Nechceme zůstat součástkou státu, který nemá existenčního oprávnění a který odpíraje přijmout základní zásady moderní světové organizace, zůstává toliko umělým, nemorálním politickým útvarem, který překáží každému hnutí, směřujícímu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světovému míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničeni.

Odmítáme svatokrádežné tvrzeni, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.

řijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnout, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké zásady, jak byly stanoveny prezidentem Wilsonem: zásady o osvobozeném lidstvu, skutečné rovnosti národů a vládách, odvozujících všecku svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných. My, národ Komenského, nemůžeme než přijmout tyto zásady, vyjádřené v americké deklaraci nezávislosti, v zásadách Lincolnových a v prohlášení lidských a občanských práv. Za tyto zásady prolévá náš národ krev dnes po boku svých spojenců v Rusku, v Itálii a ve Francii.

Načrtneme jen hlavni zásady ústavy československého národa: konečné rozhodnutí o ústavě samé náleží zákonitě zvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného národa.

Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím: ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.

Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského; válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli.

Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou část odpovědnosti za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají být sjednány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie.

Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.

Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen - demokracie je vítězná - na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno. Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla - vytoužený věk lidstva vzchází.

Věříme v demokracii - věříme ve svobodu - a ve svobodu vždy větší a větší.

Dáno v Paříži, dne 18. října 1918.
 
profesor T. G. Masaryk, předseda ministerské rady a ministr financí,
generál, Dr. Milan Štefánik, ministr národní obrany,
Dr. Edvard Beneš, ministr zahraničních věci a ministr vnitra.

Tříkrálová deklarace

Deklarace českých poslanců na Říšské radě a zemských sněmech
proti postupu Rakousko-Uherska při brestlitevském mírovém jednání
vyhlášena v Grégrově sále Obecního domu

Ve čtvrtém roce hrozné války světové, jež si vyžádala nesmírných obětí na životech a statcích národů, dějí se první pokusy o mír. My Čeští poslanci rady říšské, jež byla rozsudky nepříslušných vojenských soudů zbavena rady svých členů slovanských, a zároveň my čeští poslanci rozpuštěného a dosud neobnoveného sněmu království českého jakož i po celou dobu války nesvolávaného sněmu markrabství moravského a neobnoveného sněmu vévodství slezského, jako zvolení zástupcové národa Českého, zdůrazňujíce veškerá prohlášení českého poselstva na radě říšské, jsme povinni určitě a jasně za lid český a  za porobenou a politicky umlčenou větev slovenskou v Uhrách vyznačiti svoje stanovisko k nové úpravě poměrů mezinárodních. Když čeští poslanci obrozeného národa našeho promluvili za války francouzsko-německé o mezinárodních otázkách evropských, prohlásili v memorandu svém dne 8. prosince 1870 slavnostně:

„Všichni národové, ať velcí, ať malí, mají rovnaké právo sebeurčení a rovnost jejich má stejně setřena býti. Jen z uznání rovnoprávnosti a ze vzájemné vážnosti svobodného sebeurčení všech národů může vykvésti pravá jejich svoboda a  bratrství, všeobecný mír a pravá lidskost.“

My poslancové národa českého, věrni jsouce i dnes těmto zásadám svých předchůdců, s radostí jame pozdravili, že dnes všechny ony státy, které jsou založeny na zásadách demokracie, válčící i  neutrální, pokládají stejně s námi toto svobodné sebeurčení národů za záruku trvalého míru všeobecného.

Nové Rusko při pokusu o mír všeobecný vložilo do stěžejních podmínek mírových zásadu sebeurčení národů tak, aby národové svobodnou volbou rozhodovali o  svém životě a usnesli se, chtějí-li vybudovati stát samostatný, či tvořiti státní celek ve spolku s národy jinými. Naproti tomu prohlásil zástupce Rakousko-Uherska jménem štyřspolku, že otázka sebeurčení oněch národů, které dosud nemají své státní samostatnosti má býti řešena v každém státe cestou ústavní. Vzhledem k tornu jsme za Český národ povinni prohlásiti, že toto stanovisko zástupce Rakousko-Uherska není stanoviskem naším. My jsme se naopak ve všech svých projevech a návrzích, tomuto řešení vzpírali, ježto po nesčetných trpkých zkušenostech našich neznamená ono nic jiného nežli úplné zamítnutí zásady sebeurčení národů. Trpce žalujeme, že národ náš byl zbaven své samostatnosti státoprávní i svého práva sebeurčení umělými řády volebními, vydán nadto panství německé menšiny a německé centralistické byrokracie. Slovenská větev naše stala se pak obětí brutálnosti maďarské a  neslýchaného násilnictví ve státě, jenž přece všechny zdánlivě konstituční formy zůstává nejtemnějším koutem Evropy a v němž národové nemaďarští, tvořící většinu, jsou panující menšinou týráni a hubeni, od kolébky odnárodňováni, zůstávajíce takřka beze všeho zastoupení na sněmu i  úřadech, bez veřejných škol a bez volnosti ve školách soukromných.

Ústava, na niž se odvolává zástupce Rakousko-Uherska, znetvořila i spravedlnost všeobecného práva hlasovacího, rozmnoživši v rakouské radě říšské způsobem umělým počet mandátů německé menšiny a celá její bezcennost pro svobodu národů objevila se až křiklavě jasně v krutém vojenském absolutismu po dobu války. Každý poukaz na tuto ústavu znamená proto ve skutečnosti jenom odmítnutí práva sebeurčení, vydání v plen všech národů v Uhrách, kde jest ústava jen nástrojem nejbezohlednějšího panství oligarchie několika rodů maďarských, jak to bylo znovu potvrzeno novou předlohou o volebně reformě. Národ náš touží se všemi demokraciemi světa po míru všeobecném a trvalém. Jest si však plně vědom pravdy, že trvalým může státi se jenom mír takový, který odstraní staré křivky, brutální moc převahy zbraní jakož i nadpráví států a národů nad národy druhými - mír takový, který zabezpečí samostatný rozvoj národům velkým i  malým a osvobodí zejména ony národy, kteří stenají dosud pod cizí nadvládou. Proto také toto právo na svobodný život národní a sebeurčení národů ať malých či velkých a jakékoliv příslušnosti státní, musí býti základem příštího práva mezinárodního, zárukou míru a přátelského soužití národů i velkým statkem ideálním, který si lidstvo vydobude z hrůz světové války.

My, poslancové národa českého, prohlašujeme, že mír, který by národu našemu nepřinesl spravedlnost a svobody, nemohl by pro něj býti mírem, nýbrž jen počátkem nového mohutného a důsledného zápasu za státní samostatnost, v němž by národ náš napjal veškeré své síly hmotné i mravní až do krajnosti a v tomto bezohledném boji neustal by až do šťastného konce.

Národ náš se hlásí o tuto svou samostatnost, opíraje se o své historické právo státní a jsa všecek prodchnut vřelou touhou, aby ve svobodné soutěži s jinými národy svobodnými a v svém státě svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém i na rovnosti všeho občanstva vybudovaném a v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovanské přispěti mohl k novému velkému rozvoji lidstva, založenému na volnosti a bratrství přiznávaje v tomto státě národním menšinám plná, rovná práva národní.

Vedeni jsou těmito zásadami protestujeme slavnostně proti odmítání práva sebeurčení národů při jednání mírovém a žádáme, aby ve smyslu práva toho zabezpečena byla všem národům, tedy i našemu, účast a plná volnost obhájiti svých práv na mírovém kongresu.