Článek
Ve Vídni jsme dokonce uskutečnili návštěvu (autem) jen za účelem konzultace k imunitě. Nešlo o to, jak bude popsána imunita v ústavě, zajímali jsme se, jak má fungovat imunitní výbor.
Připomeňme si, že imunitu má i prezident a soudci Ústavního soudu. A soudci okresních, krajských a vrchních soudů mají imunitu dokonce silnější – vztahuje se i na přestupky, včetně dopravních.
Právě Vídeňský Nationalrat byl pro nás nejzajímavější, máme společné právní kořeny. Jejich postup sestával ze dvou otázek.
Za prvé: Je důvod k žádosti o vydání politický, nebo se jedná o ‚civilní‘ překročení zákona? Pokud se na tuto otázku odpoví, že se jedná o civilní záležitost, pak je jednání ukončeno a výbor automaticky doporučí vydání. Imunita v žádném případě neslouží k tomu, aby politika chránila v běžných věcech. Musí strpět stejné podmínky, jako každý občan. A musí snést i případné riziko, že jej budou příslušné úřady prošetřovat pečlivěji. Přísnější dohled patří k politické činnosti. Navíc zcela stejnou situaci zažívají ‚zločinci‘, kteří se proslaví v médiích.
Za druhé: Pokud projednávaná kauza vznikla v rámci politické činnosti, pak je třeba se ptát: Obsahuje žádost o vydání takový politický aspekt, který policie a soudy nedokážou posoudit? Jsou to totiž nepolitické instituce, nemusí mít schopnost politického posuzování. Trestní předpisy neobsahují žádná ustanovení politického charakteru. Pokud politická kauza podléhá normálnímu trestnímu stíhání – například protože se dotýká lidskosti, lidských práv, diskriminace a podobných záležitostí, ve kterých i politik musí zákony bez výjimky respektovat – pak výbor doporučí vydání. Například zneužití poslanecké asistentky není politickým skutkem, i když se odehraje při politické činnosti. Pokud se však jedná o zřetelný politický výrok, pak teprve je na místě uplatnit ochranu poslaneckou imunitou. Léta se tato praxe u nás uplatňovala.
Je politováníhodné, že poslanci stávající Sněmovny nestudují, nebo nechtějí vědět, jak má imunita fungovat.
Pokud jde aktuálně o vydání poslance Babiše, týká se nepolitické kauzy navíc z doby, kdy nebyl poslancem – neexistuje žádný důvod, aby se na toto jednání jakkoli vztahovala imunita. Pokud se cítí nekomfortně v našem právním prostředí, pak se sluší poznamenat, že toto prostředí sám do značné míry formoval a nese za to odpovědnost. Nemůže si stěžovat.
Když se ale podíváme na případ poslance Okamury, o jeho vydání se žádá ve věci, která je čistě politická. Volební kampaň je základní součástí práce politika.
Je smutné, že předsedkyně Mandátového a imunitního výboru JUDr. Helena Válková, ačkoli se honosí právnickým titulem, o imunitě mnoho neví. Neslyšeli jsme, že by si položila uvedené dvě otázky, neslyšeli jsme odborné vysvětlení. Rozhodnutí výboru odůvodnila pouze svým pocitem. Ve výboru je dalších sedm právníků, ani jeden z nich nemá problematiku imunity prostudovanou.
Zabředáme do bažin právního nepořádku. Místo, aby se vyjasňovalo, co lze považovat za politickou činnost chráněnou ústavou, a aby se ozřejmilo, v čem nesou poslanci před zákonem plnou odpovědnost, noříme se do chaosu.
Na závěr upozorňuji ještě na jednu skutečnost: někteří ministři mají imunitu v důsledku poslaneckého mandátu, a někteří ji nemají. Nemyslím, že bychom měli měnit Ústavu, ale imunitní výbor by měl veřejně oznámit, že se nikdy v žádném případě nemůže imunita vztahovat na člena vlády. Všichni ministři si mají být rovni a mají nést plnou odpovědnost za všechno co dělají. A u záležitostí předcházejících vzniku jejich mandátu, ty si měli vyřešit před tím, než do politiky nastoupili. U ministrů je riziko zneužití ještě o několik řádů větší než u poslanců.
