Kreativní matematika státu: Jak úředníci z hluku vyrábějí ticho

Chronický hluk způsobuje nespavost, civilizační choroby, infarkty a deprese. Pokud ale bydlíte v České republice, máte smůlu. Zdejší metodika měření hluku totiž nepřipomíná vědu, ale spíše pokročilé kouzelnictví, jehož jediným cílem je ochránit stavební lobby, investory a státní kasu před náklady na protihluková opatření.

Představte si, že bydlíte v domě čtyřicet let. Když jste ho stavěli nebo kupovali, stával na klidném, tichém místě, kde byl slyšet jen šum stromů. Dnes kolem téhož domu vede frekventovaná silnice, z druhé strany vám duní železniční koridor a nad hlavou vám každých pár minut burácí letadla. Logika zdravého rozumu (i fyziky) říká, že celkový hluk v takovém místě musí být po čtyřech dekádách proměny brutální a k nežití. Jenže optikou českých úředníků a hygienických stanic žijete v oáze klidu.

Podle nařízení vlády se totiž každý zdroj hluku posuzuje izolovaně [Sb.11]. Hygiena změří silnici – pod limitem [Sb.11]. Změří železnici – pod limitem [Sb.11]. Změří letiště – pod limitem [Sb.11]. Výsledek? Všechno je v naprostém pořádku, přestože v realitě se v daném místě nedá otevřít okno ani spát.

Lidské tělo přitom nerozlišuje, z jakého dopravního prostředku hluk pochází. Naše biologická schránka vnímá celkovou akustickou zátěž. Fyzika navíc jasně říká, že hluk se sčítá logaritmicky. Když se potkají dva stejně hlasité zdroje, výsledný hluk vzroste o 3 decibely. To sice lidskému uchu zní jako mírný nárůst, ale z hlediska akustického tlaku a energie působící na naše buňky jde o dvojnásobnou zátěž. Český stát však hlukové pozadí odmazává a předstírá, že co se posuzuje zvlášť, to lidské tělo neničí [Sb.11].

Ještě větší absurditou je metodika měření leteckého hluku, kterou pro Letiště Praha a další areály schválilo Ministerstvo zdravotnictví. Letecký hluk se totiž měří a posuzuje v horizontu neuvěřitelných šesti měsíců. Úředníci vezmou hlukovou energii za celých 180 dní a zprůměrují ji [Sb.11].

Představte si, že by policie měřila rychlost aut v obci tak, že spočítá průměrnou rychlost jednoho řidiče za půl roku. To, že jste kolem mateřské školky proletěli rychlostí 150 km/h, by se v systému škrtlo, protože zbylých pět měsíců auto stálo v garáži nebo jelo padesátkou. Přesně takhle funguje šestiměsíční průměr hluku z letadel [Sb.11].

Pokud nad vaším domovem během jediné letní noci proletí dvacet těžkých letadel, prožijete peklo. Vzbudíte se se zrychleným tepem, tělo zaplaví stresový hormon kortizol a hluboké fáze spánku jsou v prachu. Jenže v šestiměsíčním průměru se tato bezesná noc naprosto rozpustí [Sb.11]. Stačí, aby další týden foukal vítr z jiné strany, letadla startovala na opačnou ranvej a úřední statistika je opět čistá jako lilie [Sb.11]. Lidské zdraví přitom neničí fiktivní „průměrná energie za půl roku“. Ničí ho konkrétní špičkový hluk v konkrétní vteřině, který trhá spánek na kusy [Sb.11].

V posledních letech se stal obrovským trendem termín NIMBY („Not In My Backyard“ neboli „Ne na mém dvorku“). Státní úředníci, politici a komentátoři v médiích jím s oblibou nálepkují zoufalé občany jako sobce, kteří prý bezohledně blokují modernizaci země, stavby dálnic nebo rychlotratí.

Pravda je ale přesně opačná. Stát si tento odpor občanů vyrábí sám svou vlastní arogancí.

Když se dnes projektuje nová dálnice nebo železniční koridor, zdraví lidí v okolí je až na posledním místě. V rámci úspor se přímo v projektech s opravdu účinnými protihlukovými opatřeními prostě nepočítá. Výpočty se ohýbají tak, aby papírově vyhověly benevolentní české legislativě [Sb.11]. Když se pak miliardová stavba spustí, občané s hrůzou zjišťují, že jejich dosud klidný domov se změnil v hlučný domov. A teprve tehdy začíná marný, vyčerpávající boj o dodatečné stavby např. protihlukových stěn, na které už stát prý „nemá peníze“.

Není to tedy občan, kdo je sobecký. Problém tkví v české legislativě a zpackaných projektech, které lidské zdraví zcela ignorují [Sb.11]. Lidé neodmítají pokrok; lidé jen odmítají nechat si státem legálně ničit zdraví.

Současný systém měření a projektování v ČR nevznikl proto, aby chránil občany. Vznikl jako legislativní štít pro státní organizace a korporace [Sb.11]. Kdyby totiž stát uznal kumulativní efekt hluku, přestal maskovat noční přelety letadel za půlroční průměry a začal hluk brát vážně už při kreslení dálnic, musel by okamžitě investovat miliardy korun do skutečné ochrany obyvatel [Sb.11].

Dokud budeme tiše tolerovat tuto kreativní matematiku ministerstev a projektantů, budeme i nadále platit vlastním zdravím za to, aby úřední tabulky zůstaly zelené [Sb.11]. Je nejvyšší čas požadovat radikální změnu legislativy. Hluk se musí projektovat a měřit tak, jak ho slyší lidské ucho, nikoliv tak, jak se to hodí státní kase [Sb.11].

Zdroje: