Článek
Zažili jste to v poslední době taky? Stačí v kavárně, v práci nebo na rodinné oslavě (případně v diskusi na sociální síti) prohodit větu, která stoprocentně nesouzní s jedním ze dvou nesmiřitelných táborů, a okamžitě je oheň na střeše. Zkusíte vyjádřit pochybnost, estetický nesouhlas nebo prosté lidské nepochopení – a rázem jste terčem. Buď pro fanatické příznivce, nebo pro agresivní odpůrce. Jako by se z našeho veřejného prostoru vytratila šedá zóna a schopnost naslouchat.
Vezměme si tři zdánlivě naprosto odlišná témata, která hýbou českou společností: festival Prague Pride, noční lety na pražském letišti a nová díla sochaře Davida Černého. Co mají společného? Všechna se stala rukojmími zákopové války, kde zdravý rozum dostává těžce na frak.
Stíhači z Anglie versus kýč na Máji
Pokud se vám nelíbí nová instalace Davida Černého, v očích jeho fanoušků jste okamžitě kulturní barbar, zapšklý zpátečník a někdo, kdo nerozumí modernímu umění. Přitom důvody k nesouhlasu mohou pramenit z hluboké osobní úcty a historické paměti.
Vezměme si kontroverzní motýly na budově Máje, kteří mají mechanická křídla stylizovaná do siluet stíhaček Spitfire. Pro někoho fascinující podívaná, pro jiného hluboké lidské zklamání. Pokud jste měli to štěstí a znali osobně někoho z těch hrdinů, kteří bojovali na anglické frontě – jako byl například skvělý člověk a učitel, pan Karel Drbohlav důstojník Československé armády, stíhač u 310., 313. a 601. stíhací perutě RAF ve Velké Británii –, vnímáte historii úplně jinak. Pro lidi, kteří znali tyhle piloty jako skvělé, skromné a opravdové chlapy, může barevný, pohyblivý hmyz na nákupním centru působit jako naprosté znevážení jejich památky. Je to legitimní, hluboce osobní vnitřní postoj. Běda ale, když ho dnes řeknete nahlas. Okamžitě se na vás sesype vlna hejtů od lidí, pro které je to „jen“ moderní umění a vaše city a pocity jsou jim ukradené.
Kam se poděla možnost říct: „Pro mě ta památka má jinou váhu a tohle mě prostě uráží“?
Když uzávěra třeští v hlavě
Podobné je to s nočními lety na Letišti Václava Havla Praha. Zde už dávno nejde o akademický spor mezi ekonomy a ekology, ani o nějaký absurdní bojkot letecké dopravy. Pro tisíce lidí je to dnes a denně otázka fatálního poškozování lidského zdraví nadměrným hlukem.
Kvůli rozsáhlé uzávěře hlavní dráhy a převedení veškerého provozu na vedlejší ranvej prožívají lidé v dotčených oblastech doslova zkoušku přežití. Když vám letadla burácí téměř nad střechou domu v době, kdy máte spát, hlava vám třeští, spánek je v nedohlednu a vy se cítíte fyzicky i psychicky zle, není to politický názor. To je biologické utrpení. Trpkou ironií je, že se to týká i lidí, kteří bydlí těsně u okraje Ochranného hlukového pásma (OHP), ale formálně už mimo něj. Papír sice říká, že jste v limitu, ale realita v ložnici ve dvě ráno mluví úplně jinak. Zkuste si ale postěžovat. Ekonomičtí pragmatici vás označí za sobce, kteří chtějí zničit český turismus a odříznout Prahu od světa.
Velký otazník nad Prague Pride: Proč ta provokace?
A do třetice téma, které debaty polarizuje možná vůbec nejvíc – Prague Pride. Festival, který v mnoha lidech vyvolává jeden velký otazník. Zkuste se dnes v kruhu známých zcela upřímně a bez agrese zeptat, k čemu vlastně tato akce slouží. Většina lidí, se kterými mluvíte, vám odpoví, že to jednoduše nechápe.
Žijeme přece ve svobodné zemi. Ctíme základní právo na to, aby si každý žil svůj život po svém, pokud tím neomezuje a neubližuje druhým a neporušuje zákony. Nikdo nikomu nebere soukromí ani osobní svobodu. Proč je tedy nutné pořádat masivní akce v ulicích, které spíše než boj za práva připomínají nepochopitelnou provokaci? Zvláštní je, že když se na smysl a cíl této formy prezentace zeptáte přímo jejích účastníků, často vám to ani nedokáží srozumitelně vysvětlit. Jenže vyjádřit tento názor nahlas znamená okamžitě dostat nálepku zpátečníka nebo homofoba. Konstruktivní debata končí dřív, než začala.
Teror stoprocentní loajality
Největší tragédií dnešní doby je, že tábory na obou stranách barikády vyžadují absolutní poslušnost. Musíte buď bezvýhradně tleskat, nebo bezvýhradně plivat špínu. Jakýkoliv středový názor, poukázání na klady i zápory nebo přiznání „já tomu vlastně nerozumím a nelíbí se mi to“ je vnímáno jako zrada nebo slabost.
Proč se to děje? Žijeme v éře, kterou formují algoritmy sociálních sítí. Ty záměrně odměňují ty nejvíc křičící, nejvíc radikální a nejvíc naštvané. Emoce generují kliknutí, kliknutí generují peníze. Umírněný hlas, který hledá kompromis a používá zdravý rozum, je pro algoritmus nudný. Nezpůsobí totiž žádnou hádku v komentářích.
Tichá většina versus hlučná menšina
Dobrá zpráva je, že zdravý rozum neumřel. Pouze se stáhl do ústraní. Lidé s rozumnými, klidnými a kritickými názory raději mlčí. Vidí totiž, co se stane každému, kdo vystrčí hlavu z davu a pokusí se o konstruktivní debatu. Nechtějí se nechat vláčet bahnem internetových diskusí ani čelit útokům fanatiků z té či oné strany.
Tím ale vzniká nebezpečný optický klam. Když se podíváte do médií nebo na internet, zdá se, že společnost je rozdělená na dvě nesmiřitelné armády. Ve skutečnosti je většina z nás někde uprostřed. Jsme to my, kdo dokáže uznat, že věci mají svá pro i proti, že vkus je subjektivní a že lidské zdraví, úcta k hrdinům i respekt k běžnému soužití musí stát nad byznysem, provokací a ideologií.
Nenechme si zdravý rozum vzít. Nebojme se říkat „nevím“, „tohle se mi nelíbí, ale chápu, proč to jiní mají rádi“ nebo „pojďme se o tom bavit bez emocí“. Dokud budeme mlčet, veřejný prostor ovládnou ti, kteří křičí nejvíc – a to by byla pro naši společnost ta největší prohra.
