Článek
„S nikým cizím se nebav!“, poučka dětského věku, která mi zní v hlavě někdy i doteď. A slyším sama sebe, jak ji říkám svým dětem ve víře, že je to aspoň trochu ochrání před zlým světem. Hlavně v noční tramvaji někdy přemítám, jestli by se nehodil konečně ten nový pepřák nebo pár lekcí jiu jitsu. Mé introvertní nastavení způsobuje, že mi stačí většinou být sama se sebou. Mám hodně ráda jen „svoje“ lidi, těch pár vyvolených, které dobře a dlouho znám. Navíc mám pocit, že se už odmalička tvářím navenek jako bubák. Když si nechci povídat, mám díky tomu výrazu klid.
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu dobrovolně začínat rozhovory v obchodě, v parku, na náměstí nebo ve vlaku. Dospěla jsem do věku, kdy je relativně bezpečné dát se do hovoru s lidmi kolem a objevila v sobě potřebu sdělovat svoje myšlenky, názory a zábavné historky ze života. Můj oblíbený biolog Dawkins by to nazval „šířit memy“. Mám jistou dávku komediálnosti a improvizace, a opravdu mi nevadí být trapná. Sestra to už slyšela stokrát, a tak potřebuju nějakou další oběť. Někoho, kdo vydrží divná témata, sci-fi filmy, marvelovky, někdy až moc otevřenou zpověď a přeskakování témat, jak mi naskakují asociace v mozku a fakta o vesmíru, biologii, chemii, výživě, nebo jaký cvik zabírá na zablokované žebro. Ne všechny to ale zajímá, tedy pokud nenarazím na nějakého podobně zažraného geeka nebo někoho s poruchou osobnosti. Jak si udělat nové kamarády, když střední daleko a třicet mi bylo už taky celkem dávno?
„U pozdravu se usměj!“, zní mi v hlavě. Našeptávám to odněkud sama sobě, poučena návody na život. Ano i návody, jak mluvit s lidmi, se dají vygooglit. Přemýšlím, kdy se ve mně ztratila dětská bezstarostnost a vetřela se místo toho dospělácká depka a stres? Trénuju a jsem vytrvalá, jak u svého běhu na deset kilometrů. „Pozdrav a řekni ještě něco,“ vlastní mozek mi zase napovídá. Čím víc pozdravů a doplňujících vět, tím míň stresu. Už mi to jde.
Dívám se do očí a hlavně neskáču do řeči. Práce v domově pro seniory mě zbavila tichého kuňkání, ale stále si trochu šlapu na jazyk. A jako nutriční jsem se naučila ptát na to, co jim chutná. Takže když nic jiného, téma jídlo je vděčné. S dětmi mi to už taky celkem jde, ale dalo to zabrat. Doteď mám knihy o komunikaci s dětmi hned vedle příručky pro přežití SAS.
A co nesmím? Bodnout slovy někoho do srdce, když s ním chci kamarádit. Nedávno běžel v televizi díl Simpsonů, ve kterém Marge řekla Líze, že je v podstatě tlustá (v originále chunky) a když se podívali do jejího mozku, to slovo tam bylo vystavěné obrovskými kapitálkami. Mám taky pár takových zabodnutých frází od svých nejbližších uvnitř sebe a je těžké se jich zbavit. S tím souvisí i vnímání výrazů tváře u druhých nebo trapného ticha. Co jsem zase řekla? Posledně jsem kdesi pravila, že se s těmi mými čtyřmi kusy snažím jen přežít a mám doma hromady prádla. Lektorka mé dcery se zastavila asi na půl sekundy, ale bylo to tam. Otevřenost lidi občas zarazí.
Koušu se málem do jazyka a vím půl věty dopředu, co chtějí říct. Dokončit něčí myšlenku je přinejmenším drzé. Je to jiná forma skákání do řeči, možná horší. S mámou nebo ségrou dost často dvojhlasně řekneme ve stejnou chvíli stejnou věc. Zjištění, že ostatní lidé ale nemyslí jako já, bylo celkem překvapením. Vůbec mě to do té doby nenapadlo. A zpomaluji tu kanonádu slov. Otevřené otázky? Co to zase je? Aha, když odpoví ano nebo ne, je konec rozhovoru. Hustý! Tak radši začínám otázky slovem „jak“ a „jaký“. Naslouchám a snažím se správně pochopit, co druhý myslel, protože i když hovoříme jedním jazykem často hrozí „ztraceno v překladu“.
Na small talk se hodí konverzace o počasí, psech, zahradě, cestování, dovolené, novinkách v kině, nebo můžu pochválit, když druhému něco opravdu sluší. Někdy stačí jen obyčejná otázka: „Jaký jsi měl den?“ I to dokáže pohladit po duši. Teda mně to přijde fajn, že se o vás druhý zajímá a nemusíte ho ohromovat. Ale vždy by to měla být hlavně zábava. A co mě při povídání pobavilo v poslední době? Moje dvouletá dcera zastavila na náměstí a ukázala „Haf“, zatímco vedle stojící paní s hůlkou se otočila, a když viděla něco velikosti krysaříka se smíchem prohlásila: „Pes? To je pes mezi dva chleby…“
Neptám se jen tak na politiku, náboženství, výši platu, rodinné problémy apod. To jsou témata pro opravdu blízké přátele, které znám roky a probrali jsme toho už hodně okolo. Někdy bych ocenila mít s sebou tahák v kapse, protože můj nový software není stoprocentní a občas mi to celé v mozku přetížením padá. Už mě moc netrápí, když i přes mé snažení nenacházím s druhým společnou řeč. Nemusím se líbit každému a už vůbec nikoho nenutím, aby si se mnou povídal. Ale pro ty, co mluvit s lidmi opravdu chtějí, mám jeden vzkaz. Povídejme si tváří v tvář v reálném světě s ostatními, snižuje to prý stres a celý svět pak bude lepším.
