Svět koní z pohledu pamětníka. Staří koně s artrózou a vykotlanými zuby neměli šanci na život

Vzpomínám si, jak u nás vypadal koňský svět před třiceti lety. Jezdeckého koně staršího osmnácti let jste téměř neviděli. Na přelomu devadesátek tu prostě byli jen nadupaní sporťáci, parta policejních ořů, nebo tvrdě funkční školní a turističtí koně. Pořád se bavíme o klasických jezdeckých koních, je možné, že koně v tahu a koně huculského typu se dožívali vyššího věku, protože oni svojí samou podstatou mají vyšší životnost.

Jakmile kůň kvůli věku nebo opotřebení dosloužil pod sedlem, jeho cesta celkem jednoznačně končila na jatkách. Koně v tu dobu byli bráni spíše jako sportovní náčiní nebo pracovní síla. Když dosloužili, stali se pro majitele „nepotřebným kusem“.

Výkonní sporťáci, zpravidla několikanásobní dostihoví či parkuroví vítězové, dostávali jakési privilegium dožití. Kobylky a hřebci to měli snadnější, neboť i v době jejich nefunkčnosti ve sportu nebo práci mohli poskytnout své služby jako „chovný materiál“. Do té chvíle, dokud produkovali kvalitní potomstvo. Pak jejich cesta stejně končila na jatkách. Valaši měli zpravidla smůlu, i když, některá slavná jména směla dožít, buď v boxe, nebo zázrakem někde ve výběhu. Užitkovost a nízkonákladovost koně byla základním kamenem pro úspěch stájí.

Když jsem si v jedné větší brněnské stáji koupila svého prvního koně, tak tam měli jednu hrozně starou provozačku, jmenovala se Básnička a bylo jí 16 let (snad si to správně pamatuju). Byla to babka na odpis, měla prosedlá záda, ale ještě sloužila pro začátečníky, protože neměla sílu vzdorovat. Dva roky po té jsem dostala informaci, že odjela na jatka. Celý život sloužila, jak nejlépe mohla, a když už nemohla, tak si musela prožít strašlivou jízdu na smrt. Tenkrát mě to velmi zasáhlo a já si poprvé uvědomila, že mezi kovanýma koňákama něco není v pořádku!

Chyběla jim skutečná láska ke koním jako k bytosti. Vše se točilo jen kolem užitkovosti, jezdectví a sportu. Milovali krásné, výkonné a zdravé koně. Pyšnili se úspěšným chovem a koně, kteří již nemohli sloužit, posílali z 99% na smrt. Čím slovutnější chovy, tím nemilosrdnější byly rozsudky. Nikdo nechtěl ve vyhlášené stáji krmit koně v úpadku.

Když dostane kůň uspávací prostředek a následně je provedena eutanazie, nemůže již být zužitkován a musí se zavolat kafilerie. Takže majitel nejen že nedostane za koně ani masnou cenu, ale ještě musí zaplatit za likvidaci těla. To pro stáj, kde je vše kalkulováno na zisk, není rentabilní. Bohužel se to netýká jen historie, ale mnohdy i současnosti.

Stále častěji mám tu čest poznávat laskavé lidi „koňáky“, kteří svého již „neužitečného“ koně nenechávají ve štychu, ani neposílají do nových domovů (kde nad nimi zpravidla ztrácí kontrolu), ale s láskou jim dopřávají spokojené dožití.

Dokonce jsou i tací, kteří si berou staré a nechtěné koně do své péče. A tady začíná i můj život se starými a nechtěnými koňmi. Náš příběh si můžete přečíst na mém blogu zde >>

Zdroj: z vlastních zkušeností článek napsala bloggerka a malířka Soňa N. Navrátilová, zakladatelka trvalého domova pro staré a nepotřebné koně.