Článek
Vaše odpověď bude záviset na tom, jak vnímáte každodenní život. Včera jsem byla svědkem situace, která mě inspirovala k zamyšlení a poté k tomuto článku.
Mám to štěstí, že domů mohu jít okolo řeky a přes park. Vede tudy stezka pro chodce a cyklisty. Na části cesty již blízko sídliště šla mladá maminka s malým klučinou. Uprostřed stezky lezl hlemýžď. Maminka jej ukázala synkovi. Pak ho společně donesli do trávy. Maminka řekla: „Vidíš, a teď je šnek v bezpečí. Třeba jsme ho zachránili.“
Poblíž trhal trávu nějaký muž. Ten začal pronášet hned takové moudrosti jako: „No a co z toho máte? Vždyť je to pitomej šnek.“
V tu chvíli mě napadlo:
- ksakru, co se do toho plete.
- tento typ lidí musí mít hodně nespokojený život.
Když jsem chodila se psem na louku, kde se schází pejskaři, potkávala jsem tam jednoho pána. Sice neměl psa, ale mašíroval si to s kolem loukou a snažil se odchytit někoho k popovídání.
Na louce pod zámkem jsme měli skvělou partu. Bavili jsme se o všem možném, dívali jsme se, jak se naši psi honí a jsou veselí. Tento muž ale vždycky na něco nadával. „To je sucho, za chvíli všechno uschne.“ Když zapršelo: „Ksakru, čvachtá to a je tady bláto. To musí pršet. Už aby to vyschlo.“ V zimě nadával, že je mu zima, v létě si stěžoval, že je horko, ale běda, když se v létě ochladilo. „Tohle je to globální oteplování. Vždyť je zima, že jsem si musel vzít svetr. To je léto nanic.“
Pokud vnímáte svět jako tento muž, asi byste odsekli: „To už si ani nepamatuju, kdy se mi stalo něco hezkého. Život je na nic.“
To je ta třetí možnost, jak odpovědět.
První dvě možnosti jsou tyto:
1 - budete vzpomínat a poté popíšete nějakou „významnou událost“. Koupi auta, bytu či třeba nějaké dovolené; narození dítka či třeba uzdravení někoho, kdo byl nemocný; nové zaměstnání; úspěch v práci.
2 - nejen ve velkých událostech, ale i v každé maličkosti budete vidět něco hezkého. To asi nejlepší demonstruje tento můj příběh.
Andělská kavárna
Byla to zapadlá andělská kavárnička v centru města. Lákala k posezení každého, kdo kolem ní prošel. Tentokrát vešla dovnitř zamračená žena. „Něco k pití,“ vyjekla netrpělivě.
„Naší specialitou je samozřejmě káva. Na jakou máte chuť?“ zeptal se ho anděl s úsměvem.
„To je jedno, ale hlavně sebou hoďte. Nemám čas na vykecávání.“
Anděl začal s přípravou espressa s vanilkovou příchutí. „Ani se nezeptáte, kolik u nás stojí káva?“
„Nemůže stát přece majlant, ne? V peněžence mám tolik peněz, že bych si mohla u vás předplatit kafe na měsíc dopředu.“
„U nás se ale neplatí penězi.“
„Co to je za nesmysl? Co tedy za něj chcete?“
„Vyprávějte mi o tom, jak a kdy naposledy se na vás někdo usmál,“ odpověděl anděl, opět s úsměvem.
„Vy jste se zbláznil, ne? Proč bych měla vzpomínat, kdo se na mě naposledy šklebil? Tenhle svět totiž nestojí za nic. Lidi jsou hajzlíci a pokud se na vás usmějí, tak jen proto, aby vám vzápětí vrazili kudlu do zad!“ Žena se zvedla a odcházela: „Co já vlastně dělám na takovým pitomým, bláznivým místě?“
U vchodu málem vrazila do ženy se slunečnicemi. Ještě vynadala i ji, a pak zmizela. Žena položila krásnou kytici na stůl. „To je krása, viďte?“
Anděl se usmál a ocenil krásu slunečnic.
„Máme to tu moc hezké. Tak útulné. Slunečnice by sem hodila, nechcete jednu?“
Anděl přijal slunečnici, načež se rozhovor stočil stejným směrem jako v předchozím případě.
„Kdo a kdy se na mě naposledy usmál?“ překvapeně opakovala žena, a pak odpověděla. „No přece vy. Hned několikrát.“ To anděla na chvilku zaskočilo. Nestávalo se mu často, aby si zákazníci všimli, že se na ně usmívá.
„No a předtím… Ráno jsem potkala kamarádku, a ta mi s úsměvem vyprávěla, že její synek dostal ve škole první jedničku. V obchodě s květinami se usmívali všichni. Každý z nás měl radost z toho, že si nese domů kytičku. Potkala jsem sousedku a vyprávěli jsme si o našich kočkách. Když si povídáte o kočkách, nejde se neusmívat. No, a než jsem vstoupila sem, usmála se na mě paní, co krmila vrabčáky. Prosím vás, v tak krásný den, kdo by se neusmíval?“
Anděl postavil před ženu šálek s kávou. „Vítejte v kavárně andělských úsměvů.“
***
Každý z nás prožívá houpačková období. Nelze být pořád optimistický, ale faktem zůstává, že si dost lidí odvyklo dívat se na každodenní maličkosti jako na radost a štěstí.
To není dobré ani pro ně, ani pro okolí. Pokud navíc zahořknou, většinou s tím drtí ostatní. Ať už jde o komentáře na netu nebo rodinu či lidi, s nimiž se setkají.
Já znám dost lidí, kteří jsou spokojení. Když jsem dnes začala psát blog, telefonovala mi redaktorka. Tak jsem jí položila tuhle otázku a ona mi odpověděla: „Jitko, víte, že zrovna včera. Stavila se u nás dcera s malou, a tak jsme si udělaly jahody se smetanou. Bylo to moc fajn.“
Jde o trénink, jak začít vidět okolo sebe víc hezkých věcí.
Když si čtu zprávy na Seznamu a pod nimi komentáře, mám pocit, že se někteří naopak trénují v tom, aby za každou cenu napsali něco negativního. Chtělo by to obrátit směr a začít uvažovat v jiné rovině.
Život je mnohem lepší, když máme radost i z maličkostí. A ten náš život (v zemi, kde se máme celkem vzato dobře) si zaslouží, abychom byli veselejší.
Takže, kdy se vám stalo něco hezkého?
P.S. Mám pocit, že každý den se mi stane něco hezkého. Dneska jsem si koupila třešně na trhu, začala jsem číst knihu Hvězdopravci z kavárny Úplněk (od Mai Močizuki) a vyšel můj stolní kalendář Andělé 2026. Jak se říká ve známé reklamě na Becherovku: Důvod (k radosti) se vždycky najde.
