Článek
Mám moc ráda starší hity, a tak jsou moje playlisty pěkně dlouhé. I když se vám k něčemu přiznám, vždycky si oblíbím určitou písničku a tu pak můžu poslouchat stokrát za den… V poslední době pořád poslouchám Everlasting Love od britské skupiny Love Affair (o ní vám napíši příště). YouTube mi nabídl několik dalších verzí, ale tento videoklip z roku 1967 se mi líbí nejvíc.
Spousta písniček z této zlaté éry hudby má verze od různých interpretů. Zrovna včera mě YouTube dal na hlavní stránku písničku „Downtown“ a její verze… poslouchala jsem je a zamyslela se na tím.
Jak vidím, stává se to velmi často, že si nějaký zpěvák zamiluje píseň, kterou už někdo nazpíval — a chce ji zazpívat po svém.
Pokud chce někdo přezpívat skladbu jiného autora, potřebuje k tomu licenci nebo souhlas držitele autorských práv – obvykle vydavatelství nebo agentury, které píseň zastupují.
Znamená to zaplatit autorské poplatky a zároveň uvést původní autory hudby a textu.
Někdy jde všechno hladce – jindy se musí vyjednávat o tom, jak moc se nová verze může lišit od originálu.
Ani největší hvězdy nemají jisté, že práva na svou verzi získají.
Když v roce 1965 Paul McCartney napsal „Yesterday“, brzy se z ní stal hit, který chtělo spousta zpěváků přezpívat.
Jenže každý, kdo ji chtěl nazpívat, musel zaplatit licenční poplatky společnosti Northern Songs, která měla práva k Lennonovým a McCartneyho skladbám.
Také například Elvis Presley chtěl udělat vlastní verzi, ale jeho tým se nedohodl na výši poplatků – a tak ji nikdy nenahrál.
A ještě jednou Elvis Presley a… „I Will Always Love You“ od Dolly Parton
V 70. letech chtěl Elvis Presley nahrát Dollyinu píseň „I Will Always Love You“, kterou později proslavila Whitney Houston.
Jenže Elvisův manažer Colonel Tom Parker požadoval, aby Elvis získal 50 % práv na píseň.
Dolly Parton to odmítla – s těžkým srdcem, protože Elvise měla ráda – a řekla:
„Bylo by to největší pocta mého života, ale nemůžu se vzdát své písně.“
Nakonec Elvis verzi nikdy nenahrál, a právě díky tomu zůstala Parton jedinou autorkou a vydělala miliony, když píseň o 20 let později zazpívala Whitney Houston.
Také u nás vznikaly slavné české přepisy zahraničních hitů, i když jak se mi zdá, to bylo trochu jiné. Písně často měnily texty.
Jako tomu je i české verze písně „Downtown“, kterou u nás známe jako „Pátá“.
Originál „Downtown“ napsal Tony Hatch v roce 1964. Zajímavé je, že ji měl původně zpívat sám, ale když ji ukázal britské zpěvačce Petule Clark, ta mu řekla:
„Tony, tohle je hit. Ale musím ji zpívat já.“
A měla pravdu — píseň se okamžitě stala jejím největším hitem.
Tony Hatch ji napsal po návštěvě Manhattanu, kde ho fascinovala energie velkoměsta – světla, ruch, hudba, lidé. „Downtown“ je vlastně óda na město, na to, že i uprostřed shonu a davu může člověk najít radost a útěchu.
V roce 1965 se píseň dostala na 1. místo americké hitparády Billboard Hot 100, což bylo pro britskou zpěvačku obrovské vítězství.
A dokonce získala Grammy za nejlepší ženský popový vokální výkon roku.
O rok později se k písni dostal Ivo Fischer, který napsal český text. Z původní „Downtown“ – písně o městském životě – se stala „Pátá“, a jak víme, ta oslavuje čas po škole, kdy všechno ožívá. Tu nazpívala Helena Vondráčková. Její verze se okamžitě stala českým hitem.
Vondráčková ji zpívala s energií, optimismem a jiskrou, která vystihla ducha šedesátých let. „Pátá“ se zařadila mezi její nejslavnější písně a dodnes patří k nejznámějším českým evergreenům.
V roce 2001 se píseň objevila znovu – tentokrát ve filmu „Rebelové“.
V podání Zuzany Norisové dostala dívčí polohu, plnou nostalgie a filmového kouzla.
A právě díky tomuto filmu ji objevila i mladší generace.
V tomto případě každá verze má něco do sebe – britská elegance Petuly Clark, šarm a svěžest Heleny Vondráčkové, nebo filmová snivost Zuzany Norisové.
Která „Pátá“ se vám líbí nejvíc?
Ta anglická, česká, nebo filmová?
Třeba mi i napište do komentářů, kterou byste si pustili po páté hodině vy. :-) Ahoj, u dalšího hudebního zastavení.
Zdroje:
