Článek
Kdykoliv se mi podaří zrealizovat nějaký projekt, poděkuju tam nahoru všem andělům, v které věřím, a přispěji na nějakou dobrou věc. Právě mi vyšel stolní kalendář Andělé 2026, a to je moje srdcovka.
A tak jsem přemýšlela, komu poslat příspěvek. Vtom mi z Donio.cz přišel newsletter. Mezi probíhajícími sbírkami je i sanitka pro psí dědečky a babičky.
Mé poděkování šlo právě sem. Na Doniu a na webové stránce Psí senioři můžete najít hodně informací.
Například se dozvíte, že vše začalo v roce 2014, kdy se parta lidí rozhodla pomáhat starším psům v nouzi. Právě staří psi potřebují pomoc nejvíce. Po pěti letech, dne 8. 3. 2019 založili spolek Psí senioři v nouzi.
Na Doniu se píše toto: Nejsme azyl, domeček, kde najdete všechny pejsky. Jsme parta lidi, dočaskářů, která ubytuje" pejsky přímo u sebe doma. K dnešnímu dni je nás 10 – 15 a dle našich finančních možností bychom rádi rozšiřovali náš tým, abychom mohli pomáhat stále více a více pejskům, kteří naší pomoc žalostně potřebují.
To je krásné poslání. Náš zachráněný zlatý retrívr Bodie měl taky ke stáru již nějaké potíže, ale o to vděčnější byl. Nehnul se od nás a ten jeho pohled vyjadřoval to, co koluje nyní po Facebooku.
Citát pod obrázkem starého psa: Možná už tak lehce nevyskočím, ale jen pomalu vstanu, abych tě přivítal. Možná už neuběhnu tolik kilometrů, abych tě doprovodil při běhání, možná i víc spím, ale mám tě stejně moc rád, ne-li víc. Prosím, nech mě s tebou dožít.
Psí/kočičí babičky a dědečkové to nemají snadné, ale ta jejich láska je andělská.
Což mi připomnělo i příběh mojí známé Jany z dob, kdy jsme bydleli v centru města. Všichni jsme chodili k zámku na procházky se psy a hodně jsme si povídali. Byli jsme skvělá „psí parta“.
Jana a její rodina adoptovala psa, který na tom byl opravdu špatně. Byl týrán a to se podepsalo na jeho zdraví. V útulku ji varovali, že mu asi moc času nezbývá. I tak si ho vzala. Pes jako by věděl, že přišel k lidskému andělovi. Jana mu dala jméno Lucky, hladila ho, Lucky spal u jejího nočního stolku, ona na něho mluvila. Byli spolu šťastní. Měla ho jeden týden. Ano, přesně jeden týden. Když osmý den vstávala, bylo jí divné, že pes nereaguje. Lucky ve spánku odešel za duhový most.
Ještě teď brečím, protože Jana mi vždycky říkala: „Jo, bulila jsem taky, ale zemřel milován a věděl, co je to pohlazení. A o to mi šlo.“
Když s námi chodila na louku, už adoptovali dalšího pejska. Asi sedmiletého křížence, který působil jako labrador. Byl ale menší. Labradora Teddyho měli téměř devět let.
To už mi ale vyprávěla. Protože jsme se přestěhovali z centra, když byl ještě Teddy plný síly.
Naše cesty se rozešly.
Vloni jsem ji ale potkala na vánočních trzích v centru města a ona mi vyprávěla, jak se po Teddyho odchodu rozhodli vzít si psa opět z útulku. Jana však nikdy nechtěla štěně. Chtěla již dospělého psa.
Když však přišli do útulku pro německého ovčáka, kterého si vybrali, Jana uviděla skupinku štěňat. Jedno na ni kouklo… a ona věděla, že je to Lucky. Ty oči, ten pohled, ta radost, že ji vidí…
A tak nakonec šli z útulku se dvěma psy. Tříletým ovčákem a štěnětem křížencem. Zatímco německý ovčák Ares si v ložnici ihned oblíbil místo u balkónových dveří, kde viděl, co se děje venku a měl i pod dohledem svou rodinu, štěně si vybralo místo u nočního stolku, kde Jana spí. A tak dostal jméno Lucky.
Z mé kamarádky čišela taková radost. A nyní když se dívá na film Psí poslání, věří tomu. Její Lucky se k ní vrátil…A patrně i se svým parťákem, protože Ares se od nich ani nehne. Když oba v obýváku leží vedle sebe s hlavou na packách, tak Jana věří, že jsou psi naši andělé.
A vlastně všechna zvířata. Na Facebooku nyní Peggy z Oklahomy vyprávěla, že pracuje jako sestra v nemocnici a bohužel vidí hodně smutných příběhů. A pak přijde domů, kde na ni čeká rodina, včetně zachráněného oslíka, huňatého psa a kocoura, který rád vyskočí oslíkovi na hřbet a rozhlíží se jako král po okolí. Peggy říká: koukám po celé naší rodině a najednou se cítím tak požehnaná.
V minulosti byla zvířata pohaněna „vždyť je to jen zvíře… chovají se jako zvířata.“ Nyní ale nastává čas, kdy si mnoho lidí uvědomuje, že zvířata mají v našich životech důležitou roli. A nejen to… stejně jako lidé mají zvířata duši, která leckdy dokazuje, že je na osudech nás všech něco mystického.
Díky všem příznivcům mého kalendáře, mohla jsem tak přispět na psí babičky a dědoušky,
