Článek
Jednou se v pohádkové zemi sešli anděl Ariel, víla Míla, zvířátka, drak František a skřítek Milda. Společně se domlouvali, jaký vánoční dárek pošlou dětem a lidem do celého světa. Každý něco navrhl, ale na žádném návrhu se neshodli. Až se konečně zdálo, že víla Míla našla to správné řešení: „A co takhle jim poslat balíček s dobrotami?“
Všichni nadšeně souhlasili. Dobroty mají přece rádi dospělí i děti.
Jenomže v tom byl zádrhel.
„Já jim pošlu velkou hrst popela, aby měli na posypání vánočního cukroví,“ radoval se drak František a radostně vychrlil ohnivý plamen.
„Tak to já jim pošlu žvýkací kosti, nebudou si muset kupovat žvýkačky,“ zvesela štěknul pes Štístko.
Kočička Vanilka zavrněla. „Já mám nápad, pošlu jim křupavé pamlsky plněné sýrem. Mohou si je dát na pizzu. Panečku, to bude křoupáníčko, až ji budou jíst.“
„Tak to já jim přibalím do našeho dárku mouchy a červíky,“ zaradovala se vlaštovka Terinka, „ty jim určitě taky budou chutnat.“
Liška Verča se přihlásila. „Ode mě dostanou sklenici medu od lesních včelek.“ Veverka Jája zatleskala pacičkami. „A já jim dám oříšky. Mňam. Oříšky jsou nejlepší. Na těch si určitě pochutnají.“
Anděl Ariel se na všechny podíval. Oříšky a med, to by šlo. Ale to ostatní?
Jak však zvířátkům říci, že ty jejich nápady nejsou zrovna nejlepší. Anděl věděl, že by to zvířátkům bylo líto. Vždyť přece dráček i zvířátka chtěli udělat dětem a lidem radost.
Naštěstí moudrý skřítek Milda pronesl: „Nyní vám řeknu deset slov.“ Všichni čekali. Skřítek se nadechl. „Tohle není dobrý nápad.“
„Neřekl jsi deset slov,“ divila se liška Verča.
„Nevadí, ty zbylé si nechám na příště.“
To se andělovi Arieli hodilo a honem dodal: „Skřítek má pravdu. Každý ať si koupí to, co má rád. My pošlete lidem a dětem kouzelný vzkaz. Co říkáte?“
„Jo!“ Všichni se radovali.
„Jaký ale kouzelný vzkaz?“ zeptala se liška Verča.
Anděl se na všechny podíval. Něžně se usmál a fouknul na ně andělský třpytivý prach. „To musíte vymyslet vy.“
Zvířátka, skřítek, víla a drak se zamysleli, poté se na sebe podívali a najednou jim to došlo.
Pejsek věděl, jak je báječné uličnicky si hrát s kočičkou, a taky ho bavilo hrát si na honěnou s veverkou. Kočička se přimkla k andělovi a vzala pejska za pacičku. Byla tak šťastná, že není sama, že může vrnět pod křídlem anděla a schovat se pejskovi. Liška se každý den pozdravila s vílu a veverkou, a s radostí pozorovala kamarády ptáčky. Drak byl rád, že tady ho nikdo nepovažuje za zlého, ale je kamarádem všech, kteří tu jsou. Skřítek moudře zakýval hlavou.
Všichni už věděli. A tak víla Míla vykouzlila list papír a pero. Skřítek se ujal psaní. Zvířátka diktovala:
„To nejkrásnější, děti a dospělí, je,
když máme spoustu různých kamarádů,
s kterými se máme rádi a užíváme si radost.“
Drak František sroloval papír a vtiskl na něj pečeť. Anděl Ariel vzal ruličku. Ta se v tu chvíli rozzářila paprsky světla, která zamířila do všech koutů světa.
Kočička se na všechny podívala. „Moc si přeju, abychom spolu vrněli štěstím.“ Pes ji vzal za pacičku a štěknul: „Jo, a skákali radostí.“
Veverka si vylezla na andělovo rameno a řekla: „A abychom všichni měli rádi oříšky.“
***
Napsala jsem řadu pohádek, a do každé z nich vkládám přání, aby se čtenáři pobavili, a přitom si uvědomili, že nejlepší je tvořit svět, v němž radost a legrace vítězí nad špatností. V mých pohádkách různé bytosti, děti a lidé táhnou za jeden provaz, aby si uvědomili, že kamarádit se je lepší než si nadávat a bojovat proti sobě.
Vám všem dobrým lidem, dětem všech věkových kategorií a všem zvířatům přeji, aby nám bylo spolu stále krásněji. Svět potřebuje jako sůl více radosti, přátelství a laskavosti. Díky vám všem, kteří se o to snažíte.
Nashle v roku 2025, těším se na vás.
