Článek
Vítám vás v roce 2025, možná o trochu později než ostatní, ale já se snažím dodržovat tradici klidných Vánoc. Mám svou práci ráda a věnuji se svým projektům po celý rok, ale Vánoce a čas po Vánocích se snažím využít pro sebe. Zklidnit rytmus, přečíst horu knih (čtu každý den, ale v tomto čase mnohem více) a pozvat kamarádky nejen na svařák či kávu, ale i na dlouhé procházky podél zimní řeky. Letos to byly pohádkové procházky, neboť větve stromů se obalily namrzlým sněhem, což vytvořilo kouzelnou atmosféru.
A proto jsem ze „sloupku“ knih nejprve sáhla po nádherné knížce Kocour, který učil zen. Již jsem četla knihu Panda a dráček od tohoto autora a obě jsou super.
Krásná kniha, nejen pro vyznavače buddhismu či kočkomily (jako jsem já), ta kniha pohladí každé srdce
Přečetla jsem ale i další knihy a ani v jednom případě jsem nebyla zklamaná. Věděla jsem, že mě určitě zase nadchne další díl Dalajlámovy kočky: Zákon kočičí přitažlivosti. A nemýlila jsem se. V této vánoční atmosféře se mi krásně četla i kniha Tajemství Ořechové aleje od Heather Webber.
Velmi mile mě překvapilo, jak stoupá úroveň českých krimi knih. Letos jsem zhltla dvě knihy od Jiřího Březiny a knihu od Jitky Ludvíkové. Styl našich spisovatelů je podle mého názoru zajímavý, neboť ukazuje nám dobře známé prostředí a mentalitu, není postaven na tom, jak drsněji či krutěji lze popsat vraždu. Mám ráda řadu zahraničních autorů a samozřejmě, že si kupuji i jejich detektivky, ale čím dál tím raději sahám i po knížkách našich autorů.
Rok 2025 začal prostě hezky, a tak jsem si řekla, že moje roční výročí (ano přesně před rokem jsem začala psát blog na Seznam Médium) a nový rok oslavím, že napíšu pár hezkých příběhů.
Jakožto velká fanynka pozitivních zpráv a příběhů mám pěknou zásobu odkazů na obojí.
Například One Green Planet je plná hřejivých příspěvků. Je zde spousta sekcí, já jsem vám však vybrala dva příběhy z části, kde popisují deset neuvěřitelných příběhů, v nichž zvířata zachránila člověka.
První z nich je o Kevinu Hinesovi, kterému v době tohoto příběhu bylo pouhých 19 let. Kevin trpí duševní chorobou, před několik lety se rozhodl spáchat sebevraždu skokem z Golden Gate Bridge v San Franciscu.
Překvapivě skok přežil, ale utrpěl těžká zranění. V té chvíli si instinktivně snažil zachránit život. V mrazivých vodách pod sebou náhle ucítil nějaké stvoření. Byl vyděšený, dokud si neuvědomil, že toto zvíře mu pomáhá, aby se udržel nad hladinou a plaval. Stalo se. Kevin doplaval k břehu a zachránil si život. Tvor se ukázal nad hladinou a zmizel. Kevin zjistil, že jde o lachtana.
Kevin Hines se dostal z nejhoršího. Nyní cestuje po světě, aby vzdělával o duševním zdraví a prevenci sebevražd. Jakmile může, přispěje na pomoc organizacím pomáhající lachtanům.
Druhý příběh je ještě „zázračnější“. Je o dvanáctileté etiopské dívce, která vždycky milovala zvířata. Vyrůstala v prostředí, kde probíhal boj s pytláky. Důvod není nikde uvedený či jasný (ve dvou materiálech jsem četla, že šlo o dceru muže, který se snažil chytat pytláky), ale v ostatním se všechny články shodnou. Jedné noci byla unesena skupinou čtyř mužů. Policie byla únoscům na stopě, ale co naplat, ti měli náskok. Plány únosců byly však zmařeny, když narazili na skupinu lvů z tamního parku. Lvi zaútočili na únosce a pak zůstali s dívkou až do příjezdu policie. Podle vyprávění jednoho policisty „stáli na stráži, dokud jsme ji nenašli, a pak nám ji přenechali, jako by šlo o nějaký dárek, a odběhli pryč.“
Někteří odborníci se domnívají, že dívčino volání o pomoc se podobalo zvukům lvíčat, díky čemuž se lvi zachovali jako ochránci.
Na webové stránce Bright Side lze také číst o různých tématech, nejvíce je však věnovaná laskavosti. Ano, laskavosti.
Laskavost je v dnešním světě podceňovaná, spolu se soucitem a snahou o porozumění, jako by byla považována někdy až za slabost. S tím vřele nesouhlasím. Ve své knize o kráse, spirituální cestě a nádheře květin Můj květinový rok jsem v úvodu napsala:
Pokud jste si ale v dnešní uspěchané době nevytrénovali klidnou mysl, možná se vám stane to, co osmdesáti procentům těch, které jsem požádala o malý test. Měli se dvacet sekund soustředit na jednu frázi: Tohle se mi povede, budu úspěšná (úspěšný).
Mnozí z nich už po sedmi až deseti sekundách doslova „bojovali“, aby se soustředili.
Po pár sekundách mnohé z vás může napadnout: mám droždí, dneska chci dělat pizzu?… doufám, že ráno před poradou stihnu vytisknout všechny materiály… není ten jogurt v lednici prošlý?… jé, já jsem zapomněla zavolat rodičům…
Dnešní doba nás neučí, abychom uměli zklidnit mysl. Ta je zahlcená každodenními povinnostmi.
A pak je tu další, ještě horší aspekt. Zprávy nás den co den informují, kde se stala vražda, kde se útočilo, kde probíhají válečné boje, jak se hroutí klimatické podmínky. A tak se může stát, že vás při učení, jak zklidnit mysl a soustředit se, v počáteční fázi napadne něco jako: k čemu to je, když stejně nemáme šanci? Ve zprávách říkali, že už to má lidstvo spočítané.
Hledání odpovědi, proč je náš svět založený na ovládání strachem, by vydalo na tlustou knížku. A stejně bychom asi nenašli naprosto uspokojivou odpověď. Člověk samozřejmě nemůže žít mimo realitu hmotného světa. Musíme vědět i o tom nedobrém, abychom se to pokusili změnit. Neměly by nás však špatné zprávy zahltit. Náš svět by vypadal úplně jinak, kdyby v nás byla posilována laskavost a třeba i vnitřní klid.
Ano, nevím proč je náš svět založený na ovládání strachem. A také nechápu, proč si lidé myslí, že síla tkví v tom, když člověk někoho zastraší anebo na něho vyplivne snůšku urážek.
Ta největší síla lidskosti tkví v laskavosti. Ta nic nestojí, a přesto je tak potřebná. Každý z nás ji někdy potřebuje. Jako muž v tomto příběhu.
Před několika lety jsem žil v Jižní Koreji. Právě jsem se vrátil z výletu a snažil jsem se sehnat taxi, neboť jsem byl mimo město. Nakonec se mi podařilo zarezervovat si taxi, načež nastal zmatek. Řidič mi volal, že dorazil, ale nějak jsme se nemohli domluvit a najít.
Nevím, jestli jste někdy museli žít v jiné zemi a naučit se tak myslet v jazyce, který není vaším rodným, ale v případě nedorozumění obvykle přijde bod, kdy jste tak unavení, že už prostě nevíte, jak dál. Dosáhl jsem toho bodu. Posadil jsem se na obrubník, byl jsem unavený a blížila se noc, a tak jsem se smířil s tím, že budu muset přečkat noc sám na neznámém místě.
Náhle kolem šel pár. Starší Korejec, když se mojí lámanou korejštinou dozvěděl, co se děje, popadl telefon, pomohl mi ten taxík najít a jeho žena (předpokládám) mi podala bonbóny, poplácala mě po ruce a řekla mi, že vše bude v pořádku. Ta její laskavost byla úžasná. Taxikář nás opravdu našel a vůbec nic si nedělal z toho, že kvůli mně musel jezdit bůhvíkde. Nakonec mě v naprosté pohodě řekl: „Vše je v pořádku. Neboj se, brzy budeš doma.“
Ten pár mě mohl ignorovat, ten taxikář mohl být nazlobený… ale místo toho byli laskaví a pomohli mi.
Nebyl to žádný hrdinský čin, ale laskavá pomoc. Tu potřebuje každý z nás. Já jsem velký fanda laskavosti a přeji si, aby jí bylo stále víc.
Blog zakončím veselým příběh z Mirror Online. Jde o jeden z prvních příběhů, který ukázal, jak jsou vrány a havrani chytří. Miluju havrany a vrány, jejich elegance je úžasná.
Krmím u nás na okraji města ptáčky, je to velká radost vidět ta úžasná stvořeníčka, jak už na mě čekají a pustí se do semínek, zrníček a oříšků. Jakmile přiletí vrány, vidím, jak čekají, až se ti malí ptáčci najedí a až pak se slétnout ke krmení.
Často mi v sáčku směs zbyde, a tak ji dám kachnám. V tomto případě vrány nečekají, slétnout mezi kachny a zobají s nimi. Je krásné vidět, že ty malé ptáčky nechají najíst jako první.
Zde už je příběh malé Gabi.
Pozoruhodný vztah Gabi Mann s vránami na předměstí Seattlu začal, když jí byly čtyři roky. Tehdy jí venku upadlo jídlo na zem. Ihned se sletěli ptáci, aby jej snědli.
Jak šel čas, čím dál tím častěji se začala o své jídlo dělit s ptáky, hlavně s vránami. Po nějaké době, jakmile přišla na cestu vedoucí ke škole, vrány se seřadily, aby ji pozdravily a doprovázely i autobus, kterým dojížděla domů.
Poté začala kupovat oříšky a semínka pro ptáky na jejich zahradě. Vrány, které „znala“ se k jejímu překvapení přestěhovaly k nim do zahrady a začaly jí projevovat své uznání tím, že přinášely dárky.
Jakmile ptáci včetně vran vše v krmítku snědli, vrány tam začaly přinášet cetky, od knoflíků a korálků až po náušnice. Netrvalo dlouho a Gabi od vran dostala spoustu dárečků.
To nejkrásnější ale bylo, když jednou její maminka Lisa při focení ztratila kryt objektivu fotoaparátu. Už si mysleli, že se nenajde. Následující den ale viděli jednu z vran, jak jej nechala v zahradním krmítku.
Tak to byl můj první letošní blog, přeji vám rok 2025 plný dobrých věcí, zdraví, štěstí a laskavosti. Těším se na vás, díky za přízeň.
Zdroj:
Webové stránky One Green Planet: 10 Miraculous Times Animals Stepped in to Save Human Lives
