Článek
První příspěvek série „Děti v nových náboženstvích“ uvedl čtenáře do výchozích poznatků a dostupné odborné literatury k tomuto tématu, druhá kapitola rozdělená na dva díly se zabývá komunitami, které se řídily principy výchovy a vzdělávání podle názorů duchovního učitele známého jako Bhagván Radžníš, později Osho. V předchozí části byly nastíněny jeho koncepty týkající se rodičovství a mateřství, druhá část dává nahlédnout do Oshova pojetí vývoje dítěte a uzavírá tuto kapitolu i z hlediska názorů těch, kdo v těchto komunitách své dětství prožili.
Výchova dětí podle Osha
Přestože Bhagván Radžníš své stoupence odrazoval od rodičovství a po dobu existence hlavní komunity v Radžníšpurámu se členům hnutí děti nerodily, nakonec zde ale i tak mnoho dětí vyrůstalo, protože s nimi ženy (obvykle samoživitelky) do komunit přicházely. Osho se plně ztotožňoval s myšlenkami Jeana Jacqua Rousseaua, který tvrdil, že všechny děti jsou od narození dobré, božské bytosti, ale kazí je společnost. Věřil, že jedině absolutně neomezující a nepotlačující výchova je ta správná a umožní jim plně rozvinout jejich potenciál. Za nejlepší považoval co nejdéle ponechat dětem maximální volnost a divokost, aby mohly objevovat svou vlastní cestu. Jeho náhled na otázku výchovy dětí shrnuje publikace The New Child.
Pocit odpovědnosti rodičů za péči o děti snižovala také rozšířená představa sannjásinů, že za děti přebral osobní odpovědnost samotný Osho a postavil se tak do jakési kmotrovské role. Elizabeth Putticková zapsala, že ho jedna z respondentek slyšela prohlásit: „Nestrachujte se o své děti, starám se o ně já.“ Děti byly ubytovány v oddělené budově, kde se o sebe staraly navzájem. Starší děti pečovaly o ty mladší. Osho zastával názor, že celodenní spolužití osob v rodině ničí vzájemnou lásku a doporučoval, aby byly děti v průběhu roku v dětské komunitě, se svými rodiči pak jen během svátků. Většinu času trávily děti s učiteli, kteří je učili především meditaci, a pak se věnovaly také řemeslným činnostem. Klasické školní vzdělávání nemělo v Radžníšových komunitách vysokou prioritu, ale přesto už v Púně existovala škola tradičního indického ášramového stylu. Děti si tam ale spíše hrály a účast nebyla povinná, takže tam trávily čas spíše sporadicky. Škola fungovala i ve dvou západních centrech hnutí: v americkém Radžníšpúrámu a v britské Medině.
Nutnost zpřístupnit školy také inspekcím příslušných úřadů přinesla, stejně jako v případě Oshovy duchovní nauky, nutnost zaujmout konkrétní postoje k vývoji dítěte a cíle výchovy formulovat. Ty byly popsány jako poskytnutí podpůrné struktury pro přípravu dětí na život v západním světě, jehož základem bylo zejména objevení sama sebe a individuální, svobodné zkoumání světa bez vnějších zásahů a omezováním dospělými. Školy se tak v podstatě zařadily do proudu libertariánské výchovy, která se od 60. let stávala čím dál více populární.
Osho popisoval vývoj dítěte na základě psychosexuálního zrání ve třech postupných stadiích a sedmiletých cyklech. Prvních sedm let považoval za nejdůležitější období života, v němž má být dítěti ponechána absolutní svoboda a divokost, aby mohlo být neomezeně samo sebou: „Prvním projevem lásky k dítěti je nechat ho prvních sedm let žít divoce jako pohana. Jedině tak ho neodvrátíme od potenciálního růstu,“ uvádí. Kritizoval veškeré výchovné snahy a zastával názor, že v tomto období napáchá výchova nejvíce škody, protože do myslí dětí zasadí „mnoho smetí“, které je bude pronásledovat, budou se s nimi vyrovnávat celý život a nedovolí jim se plně rozvíjet. Rodičovskou výchovu v tomto období dětství přirovnával k drezuře zvířat v cirkuse. Dítě, jemuž je v prvních sedmi letech života ponechána volnost, podle Osha získá sebevědomí a odvahu.
Období mezi sedmi a čtrnácti lety je v pojetí Bhagvána Radžníše charakterizováno rozvířením sexuální energie a stavem, kdy dítě začíná svou sexuální přípravu. Nejdůležitější svoboda, kterou dítě v tomto období potřebuje, má být svoboda ohledně sílící sexuální energie a setkávání se s druhým pohlavím: „Pokud se dětem mezi sedmým a čtrnáctým rokem dovolí být pohromadě, plavat spolu, být před sebou nazí, potom zmizí 90 procent zvrhlostí (kam počítal i homosexualitu) a pornografie.“
Z hlediska sexuálního vývoje je dětství členěno na období autosexuální, homosexuální a heterosexuální. Autosexuální stadium spojuje Osho se zaujetím dítěte pro své vlastní tělo a jeho objevování. Dítě po narození považuje za narcistní bytost, která nesmírně miluje své tělo. Dítě zjišťuje, že si může pomocí vlastního těla navozovat libé pocity. Zmiňuje např. euforii, kterou dítě prožívá při cucání palce: „Když si dítě dá prst do úst, vytvoří se kruh a energie se v tom kruhu začíná pohybovat.“ Radžníš měl ale na mysli především rozvoj v sexuální oblasti a objevování pohlavních orgánů a příjemnosti dotyku na intimních místech. Společenská nepřijatelnost těchto dotyků a zákazy ze strany rodičů ničí přirozenou sexualitu dítěte, ničí mu zdroj radosti a vytváří pokrytectví – dítě se musí chovat jinak před rodiči, než je mu přirozené. Traumatizováním přirozené sexuality a zaseknutím se v autosexuálním období vývoje Radžníš vysvětluje, že se tolik lidí na světě oddává masturbaci a dosycuje (či plně sytí) tak svou sexualitu.
Pokud je dítěti umožněno projít si přirozeně autosexuální fází a je spokojeno se svým tělem, které mu přináší radostné pocity a miluje ho, přirozeně pak prý miluje také další těla stejného pohlaví, protože jsou stejné podstaty. Uvíznutí v tom stadiu a setrvání v homosexuálním založení podporuje podle Osha společnost tím, že muže a ženy (dívky a chlapce) záměrně odděluje a vytváří mezi nimi překážky např. odděleným vzděláváním chlapců a dívek, odděleným ubytováváním apod. Proto se jen minimum lidí podle Osha skutečně dostane do heterosexuální fáze psychosexuálního vývoje, kdy se může doopravdy zamilovat také do opačného pohlaví, poznávat ho a prožívat skrze něj rozkoš. Většina lidí dnes sice podle společenských konvencí žije heterosexuálně, ale ve skutečnosti dále tíhne především k osobám stejného pohlaví. S těmi sice neprovozuje sex, protože je často společensky stigmatizovaný, nebo dokonce úplně nepřijatelný, ale přesto jsou jim osoby stejného pohlaví příjemnější a bližší.
Závěrem
Výchova dětí vyrůstajících v komunitách, které žily podle ideálů Bhagvána Radžníše, byla silně prodchnuta postojem celého hnutí k sexualitě, dosahování a naplňování rozkoší. Filosofie výchovy se opírala v zásadě o tři hlavní body: nauku o podmiňování (respektive vyvarování se podmiňování), sexuální výchovu a výchovu k meditaci. Na Oshově přístupu je bezpochyby ocenitelná snaha zbavit děti výchovy k nutnosti vyhovět nárokům a zavděčit se (která se často neobejde bez citového vydírání a pošlapávání osobních hranic dětí, jež mnohé lidi svazují i v dospělosti) a vedení dětí k samostatnosti a určité míře solidarity v péči o jiné, zejména mladší děti. Opačnou stranou mince, kterou dnes již dospělí bývalí členové Oshových komunit ve svých svědectvích popisují,[1] je úplná absence rozhledu a znalostí, analfabetismus, chybění pocitu řádu či jakéhokoli zájmu dospělých, celoživotní pocit opuštěnosti, osamělosti a emoční lability, a především „přesexualizovanost“. Jako problematickou popisují zejména neustálou přítomnost sexuality v rozhovorech, výchově a „výuce“ i veřejně provozovaného sexu, jemuž byly děti přítomny bez ohledu věk. Zpětně ji někteří ve svých svědectvích hodnotí jako zvláštní formu nepřímého sexuálního zneužívání, jíž byly dlouhodobě vystaveni.[2]
Literatura:
Elizabeth Puttick: Osho Ko Hsuan School: Educating the „New Child“, in Susan J. Palmer – Charlotte Hardman (eds.). Children in New Religions.
Osho: O dětech
Poznámky:
[1] S jistou mírou nadhledu a vtipu o tom vypráví například německý film Oranžové léto (2011).
[2] Například výpověď Noaha Maxwella, kterou publikoval ve své internetové prezentaci list The Guardian.
