Článek
V době, kdy se lidé vzpamatovávali z tvrdého zásahu na Národní třídě večer 17. listopadu 1989, zavolala Drahomíra Dražská, mladá žena pracující jako vrátná na kolejích Matematicko-fyzikální fakulty v pražské Troji, Miroslavě Litomiské.
Tvrdila, že policisté na Národní zabili studenta Martina Šmída.
Zrození fámy
Dražská ten pátek večer byla na Národní třídě a utrpěla tam pohmožděniny a psychický šok. Co ji vedlo k tomu, že si vymyslela tak šokující detail? Během pozdějšího vyšetřování tvrdila, že jméno „Martin Šmíd“ plácla víceméně náhodně. Fakultu si vybrala logicky, pracovala tam. Prý vůbec netušila, že na fakultu opravdu chodí rovnou dva studenti toho jména.
Jeden z nich na demonstraci vůbec nebyl, a ten druhý sice demonstroval, ale bezpečně odešel ještě před hlavním zásahem.
Fáma ovšem velmi rychle začala žít vlastním životem.
Dražská své tvrzení zopakovala u bratrů Paynových, kde ji nahráli na kazetu. Odtud se nahrávka dostala k disidentům Petru Uhlovi a Anně Šabatové, kteří ji předali zahraničním agenturám a rádiu Svobodná Evropa.
Proč tomu všichni věřili?
Vyšetřovatelé později nenašli žádný důkaz, že by Dražská fungovala jako volavka StB. Celý příběh vznikl jako její soukromá improvizace, poháněná emocemi a doznívajícím traumatem.
Jak je ale možné, že této zjevné lži uvěřilo během pár krátkých hodin celé Československo?
Odpověď je v tom, co lidé v pátek večer v Praze zažili na vlastní kůži. Ti, kteří prchali z kordonu, viděli kaluže krve, odhozené boty a bezvládně ležící těla. Mnozí sami odcházeli s pocitem, že tenhle masakr někdo jistě nepřežil.
Ve společnosti, kde oficiální média celá léta lhala, se zpráva ze Svobodné Evropy potvrdila tím, co lidé cítili v kostech: že se stalo něco strašného.

