Článek
Musíme začít 15 let před tím známým rokem 1212. Konec 12. století totiž v Čechách připomínal drsnou Hru o trůny. Z Prahy se stalo kolbiště, kde se Přemyslovci rvali o moc, a cizí císaři je na trůnu střídali jako figurky na šachovnici.
V prosinci 1197 to zašlo až na samou hranu. Proti sobě stanula dvě po zuby ozbrojená vojska. Na jedné straně stál starší Přemysl Otakar I., na druhé jeho bratr Vladislav Jindřich. Všichni s hrůzou očekávali masakr.
V předvečer bitvy se ale stalo něco nečekaného.
Bratři se sešli pod rouškou tmy k tajnému jednání. Co si řekli, nikdo neví, ale ráno se krev neprolila. Mladší Vladislav Jindřich dobrovolně ustoupil na Moravu, a Přemysl Otakar I. získal český trůn. V ten okamžik mohl rozehrát svou životní diplomatickou partii.
Vyjednávání na dálku a náctiletý král
Ze školy si možná pamatujete představu vznešeného českého poselstva, které hrdě nakráčí do švýcarské Basileje a nadiktuje si podmínky. Omyl.
Když si přečtete jména svědků na konci Zlaté buly, nenajdete tam ani jednoho Čecha. Český král byl totiž geniální stratég, a všechno vyjednal na dálku přes cizí diplomaty.
A samotný podpis? To byla neskutečná improvizace.
O osudu našeho království rozhodoval Fridrich, tehdy teprve sedmnáctiletý kluk, král Sicílie. Do Německa se pomalu, s obrovskými problémy, prokousával z Itálie a ještě nebyl ani řádně korunovaným císařem. Neměl u sebe dokonce ani oficiální říšskou kancelář.
Když měl tedy českému panovníkovi listinu potvrdit, musel použít to, co měl zrovna po kapsách. Svou majestátní sicilskou pečeť. A to je přesně ten důvod, proč se listina jmenuje „sicilská“.
Pokud byste na oné masivní zlaté pečeti hledali dvouocasého lva nebo svatého Václava, budete zklamáni. Ze zlata na vás kouká cizí panovník a nápis hlásá: Fredericus Rex Sicilie. Náš výsostný symbol vznikl tak trochu s vypůjčeným razítkem.
Právní zmetek, který zachránil Karel IV.
Aby toho nebylo málo, Zlatá bula vlastně není jeden pergamen, ale hned tři oddělené listiny. A k naprosté dokonalosti měly daleko. Dnes je vnímáme jako neprůstřelný rodný list státu, ale ve své době to byla zkrátka jen výhodná dohoda.
Když se tento starý svitek dostal v roce 1348 do rukou Karla IV., vzdělaný panovník se zhrozil. Zjistil totiž, že v textu chybí ta nejdůležitější pojistka: co se stane, když královský rod vymře? Listina z roku 1212 o tom zarytě mlčela.
Karel IV. proto musel staré privilegium urychleně „updatovat“. Výslovně do něj dopsal, že pokud česká dynastie vymře, mají právo svobodně zvolit nového krále čeští stavové. Teprve tahle Karlova oprava udělala ze Zlaté buly ten skutečný státoprávní pilíř, jaký z ní děláme dnes.
Modla upečená ze strachu
Možná vás to překvapí, ale po celá staletí Zlatá bula vlastně jen tiše ležela v archivu a nikoho moc nezajímala.
Kdy se z ní stala ta posvátná modla, o které se učíme nazpaměť? Až ve chvíli, kdy nám bylo nejhůř.
Píše se rok 1938. Republika stojí na prahu Mnichova, Hitler čeká na hranicích a ve společnosti vládne panika. Češi nutně potřebovali nějaký psychologický štít, hmatatelný důkaz, že náš stát má hluboké kořeny a nenecháme si ho jen tak vzít.
Právě v téhle dusné atmosféře historici oprášili Zlatou bulu sicilskou a začali ji masově připomínat. Z obyčejné středověké dohody se pod tlakem strachu z nacismu zrodil národní symbol.
A v tom vlastně spočívá její skutečné kouzlo. Její síla není v tom, že by to byl dokonalý a bezchybný kus pergamenu. Její hodnota je v tom, jak dokázala projít osmi staletími a nabídnout národu přesně ty odpovědi a naději, které zrovna potřeboval slyšet.
Zajímá vás zapomenutá historie?


