Článek
Když se díváme na svět kolem sebe, máme sklon rozdělovat ho na to, co je nutné, a to, co je náhodné. Hory vznikají nutně působením tektoniky, zatímco tvar jednoho konkrétního kamene považujeme za výsledek náhody. Život pak často odsouváme ještě dál: jako cosi výjimečného, nepravděpodobného, téměř zázračného. Ale je tato hierarchie skutečně oprávněná?
Zákony přírody nefungují jen jako pasivní omezení. Neříkají pouze, co se nesmí stát. Ony aktivně tvarují prostor možností. Vytvářejí krajinu, ve které některé struktury nejsou jen možné, ale výrazně preferované. Jiné jsou naopak tak nestabilní, že prakticky nemají šanci dlouhodobě existovat. V tomto smyslu není realita rovnoměrná. Je silně zakřivená.
Fyzika zná mnoho příkladů takové nevyhnutelnosti. Gravitační kolaps vede k diskům a filamentům. Turbulence spontánně vytváří víry. Krystaly rostou do přesně daných tvarů bez jakéhokoli „plánu“. Ne proto, že by existoval záměr, ale proto, že zákony interakcí nedávají mnoho alternativ. Jakmile jsou splněny podmínky, struktura se objeví sama.
Není důvod se domnívat, že by chemie a biologie byly výjimkou.
Jakmile má systém k dispozici zdroj energie, vhodnou chemii a dostatečnou stabilitu, objevují se tlaky, které jej ženou ke stále efektivnějším formám disipace a organizace. Replikace, metabolismus a buněčná struktura nejsou libovolné vynálezy přírody; jsou to vysoce stabilní řešení. Jinými slovy: pokud může vzniknout něco, co dokáže lépe využívat energii a udržovat se v nerovnováze s okolím, velmi pravděpodobně to vznikne.
V tomto světle se život nejeví jako náhodná anomálie, ale jako přirozená odpověď hmoty na hluboké fyzikální tlaky. Tyto tlaky nejsou mechanické v běžném smyslu. Jsou strukturální. Tlačí systém k organizaci, k redukci zbytečných stupňů volnosti, k vytváření stabilních informačních struktur.
Pokud je tato interpretace správná, pak není překvapivé, že počáteční fáze vývoje mohou probíhat extrémně rychle. Tam, kde jsou gradienty nejstrmější, je pohyb nejrychlejší. Jakmile systém dosáhne hlubokého minima – stabilního uspořádání – vývoj se zpomalí. Ne proto, že by zmizela dynamika, ale proto, že většina „snadných cest“ už byla vyčerpána.
Tento obraz umožňuje smířit zdánlivý rozpor mezi náhodou a nevyhnutelností. Lokální události mohou být náhodné, ale globální trajektorie je úzká. Detaily se liší, architektura přetrvává. Náhoda vybírá variantu, zákony určují směr.
V takovém rámci se ani inteligence nejeví jako metafyzický skok. Spíše jako další stabilní konfigurace: způsob, jak hmota zpracovává informace o sobě samé a svém okolí s maximální účinností. Není cílem evoluce, ale jedním z mála dlouhodobě udržitelných řešení.
Tento pohled nevyžaduje žádného plánovače ani skrytý záměr. Vyžaduje pouze brát zákony přírody vážně – nejen jako hranice, ale jako aktivní činitele. Pokud jsou dostatečně přísné, pak některé struktury nejsou otázkou štěstí, ale statistické nutnosti.
Možná jsme si příliš zvykli chápat svět jako sled náhod, protože tak je snazší unést jeho složitost. Ale je možné, že pod touto zdánlivou nahodilostí leží velmi ostré vyladění. Ne v tom smyslu, že by vesmír „chtěl“, ale v tom, že jinak to prostě nejde.
Jan Měšťan, autor konceptu chtonijské Země
