Článek
Co se vám vybaví, když se řekne sexuální výchova? Starším ročníkům pravděpodobně v hlavě okamžitě naskočí představa postaršího učitele výchovy k rodičovství, který byl, ač nerad, nucen se slyšitelnou nejistotou v hlase pronést ke třídě plné prepubertálních výrostků pár slov o tom, že děti nenosí čáp. Mileniálové si pak možná vybaví školní sexuální výchovu rozdělenou do dvou skupin podle pohlaví, přičemž děvčata dostala nezáživnou přednášku o menstruaci, zatímco chlapci hráli na školním hřišti fotbal. Je tu ale někdo, kdo na základní škole zažil skutečně fundovanou výuku tohoto předmětu, v rámci níž by byla detailně rozebírána témata jako prevence a léčení pohlavně přenosných chorob, metody antikoncepce, anebo konsensus v kontextu sexuálních kontaktů? To ohlušující ticho mě děsí, a mělo by děsit nás všechny.
Vzdělávací systém v naší zemi je v mnoha ohledech chybně nastaven. Naše děti sice můžeme radostně plácat po zádech za to, že dokáží zpaměti vyjmenovat všechny přemyslovské panovníky, ale ve světě, kde tentýž úkon zvládne jakákoliv umělá inteligence v řádu desítek milisekund, začínají tyto a jim podobné znalosti být čím dál tím více irelevantní. Existují přitom daleko zásadnější věci, o nichž bychom měli tu nejmladší z generací informovat. Svět se nezadržitelně žene strmým tempem kupředu, většinová společnost začíná díkybohu být daleko tolerantnější k minoritním sexuálním orientacím, přibývají případy veřejných svědectví obětí zneužívání, a výrazně citlivěji, než dříve nyní probíhá celospolečenská debata o tématech jako domácí násilí či redefinice znásilnění. A co na to české školy? Pominu-li několik vzácných výjimek, musím se sklíčenou tváří konstatovat, že dle mého dojmu nedělají v této oblasti takřka vůbec nic.
Ano, v diskusi pod tímto článkem se nepochybně najde nejeden pisálek, podle něhož je sexuální výchova zbytečnou záležitostí, protože dnes už si naši nejmenší přeci vše potřebné k tomuto tématu najdou na internetu. To sice možná není úplně hloupý argument, otázkou však zůstává, co si na internetu vyhledají a jak budou daná zjištění interpretovat bez tolik potřebného kontextu. Silně pochybuji o tom, že kupříkladu desetiletý mladík, který poprvé v životě zhlédne pornografický snímek, dokáže správně vyhodnotit, že jde pouze o hraný film, který možná ani nevznikl na základě oboustranného souhlasu, a že realita vypadá diametrálně odlišně. Právě v těchto ohledech, tedy ve vyvracení mýtů a objasňování záležitostí nezbytných pro skutečně dospělý život, by měly vzdělávací instituce sehrávat klíčovou roli. Současný stav je ovšem takový, že selhávají na plné čáře.
Škol, které se do diskusí se studenty o ožehavých a leckdy tabuizovaných tématech pustily, je v naší domovině jen pramálo. O to větší poklonu ale smekám těm, jež se k tomu odvážily. Ať už na jejich půdě otevírají kontroverzní otázky spjaté s lidskou sexualitou přímo učitelé, anebo osvětové organizace typu Konsent, je dobré vědět, že se v posledních pár letech ledy alespoň opatrně pohnuly. Než se však pohnou pořádně a definitivně, bude naší společnost čekat ještě dlouhá cesta, která bude vyžadovat mimo jiné i iniciativu rodičů. Dokud se totiž lidé budou odvolávat na nesmyslný a uměle vytvořený konstrukt zvaný tradiční rodina, a zároveň své děti okřikovat se slovy, že „to slovo na S se neříká“, budeme i v příštích desetiletích jen zoufale přešlapovat na místě.
