Článek
Žijeme v době, kdy je všechno hrozně rychlé a neuvěřitelně pohodlné. Sám to vidím každý den. Člověk dneska už skoro nemusí vytáhnout peněženku z kapsy. Stačí mávnout mobilem, pípnout hodinkami, nebo dokonce jen ukázat obličej kameře, a nákup je vyřízený. Bezhotovostní společnost – neboli ten slavný cashless – nám servírují jako vrchol lidského pokroku. A přiznejme si, je to sakra návykové.
Možná se vám to, co teď napíšu, bude zdát jako čisté sci-fi z pera paranoidního blázna. Nikomu svůj názor nevnucuji, je to jen moje soukromá úvaha chlapa, který se celý život živí řemeslem a technickým rozumem. Ale když se podívám na to, jak rychle se dobrovolně vzdáváme papírových peněz, nemůžu se zbavit pocitu, že si sami utahujeme smyčku kolem krku.
Zkuste se se mnou na chvíli zastavit a zamyslet nad tím, co vlastně s tou poslední mincí v kapse ztrácíme.
Rozdíl mezi generacemi: Když chybí pud sebezáchovy
Když se podívám na starší generaci, vidím lidi, kteří se za svůj život naučili dvě základní věci: šetřit a odkládat si zlatou rezervu doma do polštáře. Ti lidé moc dobře vědí, proč to dělají. Zažili měnové reformy, divoké politické zvraty, pády bank i situace, kdy stát ze dne na den změnil pravidla hry. Mají v sobě historickou paměť, která jim říká jediné: Státu a bankám se věřit nedá. Když je nejhůř, počítá se jen to, co máš fyzicky v ruce.
U mladé generace tenhle instinkt bohužel totálně mizí. Vyrostli v digitálním luxusu, kde peníze nejsou hmatatelná věc, ale jen svítící číslo na displeji. Peníze pro ně ztratily váhu a svalovou paměť toho, jak peněženka fyzicky prázdne. Koncept toho, že by zítra mohl kleknout internet, vypadnout terminály nebo že by systém mohl být zneužit proti nim, je pro ně naprostá utopie.
Jenže pohodlnost je to nejsilnější anestetikum. A až tahle stará škola, která si hodnotu hotovosti uvědomuje, odejde, nezbude nikdo, kdo by ji bránil.
Jeden klik a nejste. Opravdu je to tak nepředstavitelné?
Představte si situaci – a znovu opakuji, berte to jen jako námět k zamyšlení. Kolik podrazů už vlády a mocní na obyčejné lidi v historii ušili? Kolikrát se ukázalo, že to, co bylo včera nemyslitelné, je dneska realitou?
Dokud máte v kapse papírovou bankovku, máte v ruce kus nezávislosti. Můžete s ní jít a koupit si od souseda pytel brambor, aniž by o tom věděl nějaký úředník, bankéř nebo algoritmus. Jakmile ale hotovost kompletně zmizí, vaše přežití začne stoprocentně záviset na tom, jestli vám systém milostivě dovolí zmáčknout tlačítko „zaplatit“.
Co se stane, když budete pro systém nepohodlní? Když budete mít vlastní mozek, budete moc nahlas říkat nepohodlné pravdy, nebo se prostě nepodvolíte nějakému novému vládnímu nařízení? V čistě digitálním světě stačí jeden klik v centrální databázi. Digitální poprava. Zmrazí vám konto. Ze sekundy na sekundu jste vymazáni ze společnosti. Nezaplatíte nájem, nekoupíte dětem jídlo, nenatankujete benzín. Jste vězněm na svobodě, bez možnosti se jakkoliv bránit.
Nemusíme chodit do sci-fi filmů. Stačí se podívat, jak před pár lety v Kanadě při protestech kamioňáků vláda jednoduše a bez soudu zmrazila bankovní účty lidem, kteří řidičům poslali třeba jen drobný finanční příspěvek. Nebo na Čínu a její systém sociálního kreditu, kde vás nesprávné chování automaticky odstřihne od možnosti koupit si jízdenku.
Peníze na příděl a konec soukromí
A jde to ještě dál. Digitální měny centrálních bank, které se už reálně testují, s sebou nesou koncept programovatelných peněz. To znamená, že ty peníze na účtu nebudou tak úplně vaše. Systém bude moct určit, za co je smíte utratit. Překročili jste tenhle měsíc uhlíkovou stopu nebo limit na maso a benzín? Karta v řeznictví prostě neprojde. Neutratili jste peníze do konce roku? Systém je smaže, aby podpořil ekonomiku.
O absolutní ztrátě soukromí, kdy každý nákup krabičky sirek zanechá trvalou digitální stopu v databázi Velkého bratra, ani nemluvě.
Past jménem Euro (Můj osobní pohled)
Kromě samotného konce hotovosti mě v souvislosti s bezhotovostní společností napadá ještě jedna zásadní věc, o které přemýšlím. Opět zdůrazňuji, že je to čistě můj soukromý názor, pohled na svět a úvaha chlapa, který se raději drží technické logiky než politických proklamací. Jde o tu mermomocnou snahu zrušit národní měny a donutit všechny státy přejít na euro.
Má to totiž jeden obrovský háček. Dokud máme vlastní korunu, držíme v rukou vlastní kormidlo a rozhoduje se doma. Můžeme si v našem parlamentu uzákonit – klidně ústavně –, že národní měna a hotovost jsou nezrušitelné, čímž si jako občané pojistíme poslední možnost volby a obranu před systémem.
Jakmile ale přijmeme euro, dobrovolně se odevzdáváme pod cizí diktát. Pokud pak Evropská centrální banka jednou nařídí, že se hotovost ruší, náš národní parlament už s tím neudělá vůbec nic. Nezbude nám než poslušně kývat hlavou jako oslíci, protože už nám žádná jiná možnost nezůstane. Z Bruselu se pak budou nádherně trestat všichni nepohodlní. Pak nastane přesně to, o čem píšu výše: prostě vás digitálně vypnou a jedním klikem vymažou ze společnosti.
Vzpomeňte si na lidi jako byl Karel Čapek, George Orwell a jim podobní vizionáři. Když ve své době psali o rizicích totality a absolutní kontroly, tehdejší společnost se jim často smála, co je to za paranoidní bláboly a sci-fi. A ejhle… netrvalo to tak dlouho a realita jejich varování začíná mrazivě dohánět. To, že se to neděje hned teď, neznamená, že to nepřijde za rok nebo za pět let. Stavět infrastrukturu pro budoucí kriminál a věřit, že ji nikdo nikdy nezneužije, je zkrátka čistá naivita.
Závěrem
Cashless zkrátka není jen o tom, že nemusíme tahat v kapse těžké mince a koruny. Je to ten nejefektivnější nástroj absolutní kontroly, jaký kdy lidstvo dobrovolně odevzdalo do rukou těm nahoře.
Možná se pletu. Možná jsem jen staromódní chlap, co vidí bubáky tam, kde je jen čistý technologický pokrok. Nikomu svůj pohled nevnucuji. Ale až příště budete v obchodě bezmyšlenkovitě pípat mobilem, zkuste se na vteřinu zamyslet: Opravdu jsme tak v bezpečí, jak si myslíme? A opravdu se ta historie nemůže opakovat?
Protože až ta poslední papírová bankovka zmizí, vrátit už ji nepůjde. A s ní odejde i poslední klíč od naší vlastní svobody.
