Článek
Celá čtyřicetiletá historie budování socialismu probíhala skokově, z hašení jednoho problému k hašení jiného problému.
První etapa byla od padesátých let do poloviny šedesátých let. V této době se veškeré prostředky dávaly do těžkého průmyslu a těžby uhlí. Smysl byl jednoduchý. Je třeba vyrobit co nejvíce oceli, aby se mohlo sestrojit co nejvíce tanků, děl a kulometů. Sociální situace v té době se dá charakterizovat jako nevolnictví. Ať už to byli absolventi učebních oborů, nebo vysokých škol, dostávali umístěnku, kam museli nastoupit. Nikdo si nemohl volně vybrat, kde chce pracovat.
Nevolnictví bylo i ve financování těžkého průmyslu. Prostředky na to se získávaly neuvěřitelným vykořisťováním zemědělců. Ti měli předepsané vysoké dodávky a kontrolovalo se , aby horníci a dělníci v těžkém průmyslu měli dostatek hrnců sádla, masa, mléčných výrobků. Tím vykořisťováním se zabili dvě mouchy jednou ranou, protože rolníci tak byli povolnější ke vstupu do JZD. Ale i práce v JZD se blížila nevolnictví, lidé dělali jen za symbolickou mzdu a živili se hlavně ze svých záhumenek, a popravdě řečeno také tím, že si z JZD přikrádali.
A tak se slavně vybudoval těžký průmysl, jenže najednou se ukázalo, že není co jíst. Kdo se o tuto dobu zajímá, tak ví jak prezident Novotný na slavnostním shromáždění k Osvobození koktal : Ano, soudruzi, maso bude, maso bude. A tak se veškeré finance začaly vrážet do zkolektivizovaného zemědělství. Vybudovalo se celkem moderní a pokrokové zemědělství, které by mělo fungovat i dneska.
Jenže opět, zemědělství je moderní, ale nebylo kde bydlet. A tak se finance začaly vrážet do bydlení. Opět, vybudovalo se celkem moderní systém bydlení, tedy paneláky a rozhodně nám mají co říci i dneska. Jenže paneláky se nebudovaly zadarmo, i když se v některých případech zadarmo dávaly.
A tak tedy ty peníze, co šly na paneláky, chyběly jinde. Chyběly v infrastruktuře - ještě dneska jsme v Evropě zaostalí v budování dálnic, vysokorychlostních vlaků, města zastárla, nikdo je neopravoval, opadané fasády, nemoderní bydlení, špína, nepořádek. Ale největší problém byl s průmyslem, do průmyslu se nic neinvestovalo, stroje, zařízení, technologie byla zaostalé a po roce 1989 se ukázalo, že absolutně nejsou schopné světové, dokonce ani evropské konkurence. V současné době odcházejí těžké stamiliardy korun jako zisk cizím majitelům továren. Ale pamatujete si to po r. 1989 ? jak naše vlády s prosíkem lákaly zahraniční šéfy a majitelé, aby se ujali zbankrotovaných českých továren a slibovali jim za to hory-doly?. A také jo, jen minimum českých fabrik je životaschopných, zatímco ty s cizími majiteli, i když jako montovny, prosperují . Ale to je naše neschopnost - viz firmu Škoda.
A pokud někdo chce srovnávat má možnost, třeba se sousedním Rakouskem. Rakouská kapitalistická dělnická třída je asi stejně početná jako socialistická dělnická třída ČSSR. Rakouská dělnická třída za dobu, co byl u nás socialismus, vybudovala nejméně jednou tolik, co socialistická dělnická třída: dokonalé dálnice po celých divokých Alpách, moderní světově konkurenční továrny, světovou vědu, viz Nobelova cena, výkonné zemědělství, celé Rakousko se nově postavilo, nové vesnice, nové panelákové komplexy ve městech, celé Rakousko uklizené, čisté, plné kytek…
My jsme v roce 1989 cinkali klíči za jiný život. Jenže se obávám, že drtivá většina lidí si představovala nový život jako: socialisticky pracovat, kapitalisticky žít. A jestliže je dneska někdo nespokojený, tak je to pouze jeho vina, tedy je to kolektivní vina těch kdo chtějí výhody, ale žádné povinnosti.
