Článek
Quo vadis, Lula? Známá latinská fráze se nápadně hodí pro vyjádření pocitů a myšlenek mnohých brazilských občanů, politických komentátorů, analytiků, ale i těch, kteří pozorují brazilský vývoj zvenčí, z USA, Evropy a obecně z demokratického a západního světa. Osm měsíců potřetí zvoleného brazilského prezidenta Luize Inácia Luly da Silvy se nese v duchu minimálně rétorické revolty vůči těm, pro které jeho výhra v loňských prezidentských volbách představovala naději. Naději na restauraci dobrých vztahů po třaskavých čtyřech letech vlády Jaira Bolsonara.
Krajně pravicový prezident Jair Messias Bolsonaro nebyl zrovna nejspolehlivějším partnerem pro budování stabilních a důvěryhodných vztahů na mezinárodním poli a i jeho domácí politika způsobovala mírně řečeno pozdvižení. Exprezident, který je v současné době terčem brazilské policie a justice absolutně nezvládl pandemii koronaviru, přírodní bohatství a domorodé obyvatele Amazonie nechal napospas ilegálním těžařům a kriminálníkům, zpolitizoval brazilskou armádu a mimo jiné zpochybňoval demokratické instituce v zemi a opakovaně na ně útočil.
Současný prezident Lula tak před rokem v době volební kampaně představoval pro mnohé akceptovatelnou alternativu, navzdory vysokým antipatiím, které u části brazilské společnosti vyvolával, především kvůli jeho údajné účasti na korupčních skandálech známých jako Lava jato. Lula byl již dříve dvakrát zvolen brazilským prezidentem, a byť měl již v minulosti zvláštní slabost se sdružovat s některými světovými diktátory a provokovat, zahraniční politika jeho země byla čitelná a Brazílie byla vnímána jako spolehlivý a respektovaný člen mezinárodního společenství. Na Západě tak převažovala touha, aby se právě on v klání s Bolsonarem stal vítězem a mohlo tak dojít k normalizování vzájemných vztahů. Výmluvná byla v tomto případě tichá kampaň Bidenovy administrativy, která podle deníku Financial Times tlačila na některé brazilské generály a spojence tehdejšího brazilského prezidenta Bolsonara, aby respektovali volební výsledek a nepokoušeli se o převrat.
Lulovo vítězství tak vesměs přineslo západnímu společenství úlevu a očekávala se konstruktivní spolupráce. Avšak ještě předtím se dominantním prvkem globální politiky stala válka na Ukrajině, zbytečně vyvolaná ruským diktátorem Putinem a již první Lulovy rozhovory na toto téma z doby volební kampaně dávaly tušit, že společný postup na toto téma nebude snadný.
Podle německo-brazilského politologa a experta na mezinárodní vztahy Olivera Stuenkela by se brazilská zahraniční politika o mnoho nelišila v přístupu k válce na Ukrajině za předpokladu, že by prezidentem byl i nadále Jair Bolsonaro. Brazílie, ač demokracie, se v mezinárodních vztazích snaží mít dveře otevřené pro všechny a Rusko je pro ní významný hospodářský partner. Svou nezávislost a suverenitu si snaží do budoucna zajistit aktivním podílením se na budování multipolárního světového řádu, k čemuž využívá svých vazeb a členství ve skupině zemí BRICS. Největší země Jižní Ameriky tak razí svou vlastní politiku a snaží se těžit ze své unikátní pozice pragmatického a asertivního hráče, který má být těžkou váhou na mezinárodním kolbišti.
I když je tento tradiční zahraničně-politický koncept Brazílie na Západě znám, Lula svým konáním a výroky mnohé nepříjemně překvapil a je patrné, že je ochotný překračovat nové linie. Během svých zahraničních cest se pravidelně odhodlává ke kritice USA a evropských zemí za jejich postoje vůči Ukrajině a Rusku a dostává se do konfrontace nejen s nimi, ale dokonce i s protějšky z jihoamerických zemí jako například s chilským prezidentem Gabrielem Boricem během summitu EU - CELAC nebo prezidenty Paraguaye a Uruguaye na summitu zemí Mercosul nad otázkou přístupu k Madurově Venezuele. Brazilský prezident tehdy v obraně venezuelského diktátora uvedl, že „koncept demokracie je relativní“.
Lulovy první měsíce ve třetí prezidentské funkci tak u západních zahraničních partnerů vyvolávaly, když už nic víc, tak alespoň rozpačitost a zklamání. Po mnoha hanebných vyjádřeních k ruské invazi na Ukrajině, která sklidila silnou kritiku na severoamerickém kontinentu a v Evropě se brazilský prezident nezastavil a na srpnovém summitu BRICS v jihoafrickém Johannesburgu vyčetl evropským zemím tzv. „zelený neokolonialismus“, kdy podle jeho slov, tyto země skrze něj zneužívají diskuzi o ochraně životního prostředí pro zavádění své protekcionistické politiky, která má být diskriminační a působí obchodní překážky.
Avšak posledním a nejvýznamnějším střípkem do mozaiky uvažování brazilského prezidenta byl jeho sobotní rozhovor, který poskytl kanálu Firstpost, když se účastnil konference zemí G20 v indickém Novém Dillí. Lula v něm otevřeně prohlásil, že pozve ruského diktátora Vladimíra Putina na příští summit G20 v Riu de Janeiru, jemuž bude Brazílie předsedat. Brazilský prezident doslova prohlásil:
„(Putin) Bude pozván. Protože příští rok budeme mít (sjezd) BRICS v Rusku. Před G20 v Brazílii budeme mít BRICS v Rusku a já tam příští rok pojedu… Všichni pojedou na schůzku BRICS a já doufám, že také přijedou na G20 do Brazílie. V Brazílii budou cítit mírovou atmosféru, ucítí, že Brazílie má ráda hudbu, karneval, fotbal, ale že my máme rádi mír a chceme s lidmi zacházet hezky. Takže věřím, že Putin může pohodlně přijet do Brazílie… Můžu Vám říct, že pokud budu prezidentem a on se do Brazílie vydá, není důvod proč by měl být zatčen, nebude zatčen.“
Toto vyjádření je šokující z více důvodů, níže hlavní z nich:
Zaprvé - ruský diktátor Vladimír Putin je stíhán Mezinárodním trestním soudem (MTS) v nizozemském Haagu, podle kterého je jedním ze zodpovědných za protiprávní deportaci a přesun ukrajinských dětí během ruské invaze na Ukrajině. Tyto skutky jsou považovány za válečné zločiny.
Zadruhé - Brazílie je signatářem tzv. Římského statutu, smlouvě, na které stojí existence výše zmíněného mezinárodního trestního soudu. Podle brazilského ministerstva zahraničních věcí byla tato smlouva podepsána v roce 2000 a schválena o dva roky později.
Zatřetí - Od momentu její ratifikace tyto smluvní závazky tvoří součást brazilské legislativy. Lula jako prezident by tak vědomě porušil zákony své vlastní země.
Lula se svými protějšky na summitu G20 v indickém Novém Dillí
Lulův záměr nepochybně poškozuje obraz Brazílie v očích západního světa a je otázkou, jaké reakce by se Brazílii dostalo, pokud by ho doopravdy uskutečnil. Trefně popsal konání brazilského prezidenta na svém účtu X (bývalý Twitter) americký novinář Brian Winter, když prohlásil, že „Lula spálil v tomto týdnu svůj politický kapitál…“ ten, který mu poskytli západní vůdci po mizerných zkušenostech s jeho předchůdcem. Winter odkazoval na jeho záměr pozvat Putina do Brazílie a pak také na návrh, aby soudci nejvyššího federálního soudu hlasovali neveřejně, který byl částí veřejnosti a odborníky kritizován a považován jako protiústavní.
Lula spent political capital this week floating 2 ideas beyond his control: Making Supreme Court votes secret (unconstitutional) and vowing not to arrest Putin if he comes to Brazil (violation of int’l law). Self-discipline sometimes a problem
— Brian Winter (@BrazilBrian) September 10, 2023
Nejen tento, ale mnoho dalších nápadů a myšlenek z Lulovy hlavy, ale i od členů jeho vlády budí pochyby o tom, že zdali není obrázek současného brazilského prezidenta jako ukázkového sociálního demokrata a velkého obránce demokracie a lidských práv, falešný.
Kritiku sklízí i kroky jeho vlády, například návrh zákona, který by měl za cíl bojovat proti fake news nebo návrh na zpřísnění trestů za útoky proti demokracii. Podle oponentů těchto návrhů hrozí s jejich zavedením cenzura a kriminalizace opozičních hlasů. Velkým tématem se stalo jmenování Cristiana Zanina, blízkého přítele a advokáta prezidenta Luly, soudcem nejvyššího federálního soudu.
Augusto de Franco, brazilský spisovatel a politický glosátor je dlouhodobě přesvědčen, že Lula je především levicový populista a demagog. Své tvrzení dokládá plejádou Lulových historických výroků, které by podle jeho soudu, těžko mohl prohlašovat skutečný liberální demokrat a varuje před postupným přibližováním se Brazílie k autokratickým a diktátorským zemím na úkor tradičních západních demokracií.
Subjektivně by se dalo říct, že mnohé přešlapy vlády prezidenta Luly nečelí tak silné oponentuře médií jako tomu bylo v době prezidentování jeho předchůdce a skutečná demokratická opozice prakticky neexistuje. Jedinou parlamentní relevantní silou kromě té vládní je tzv. centrão, neformální spolek partají, které si za vyhandlování prebend ochotně přisednou k vládnoucí garnituře, jinak ale má Lulova administrativa problém protlačovat svou agendu napříč zákonodárným sborem. Ačkoliv se brazilská extrémní pravice a levice na smrt nenávidí, v zahraničně - politických otázkách a Lulově geopolitickém manévrování nedochází mezi těmito dvěma hlavními bloky k významnému tření, ba naopak, což jen podtrhuje širokou shodu na multilateralismu a multipolaritě.
I přes některé překážky a výzvy se brazilské ekonomice se relativně daří, přičemž ji táhne především zemědělská produkce a vzhledem k tomu, že brazilská společnost nepřikládá zahraniční politice takový důraz jako například ta česká, kdy my jako malá země jsme přímo nuceni se sdružovat a spojovat s ostatními, abychom byli schopni prosazovat naše národní zájmy, těší se Lula relativně dobré popularitě podle průzkumů veřejného mínění.
Těžko se tak dá očekávat politické zemětřesení na brazilské domácí scéně, avšak v blízké budoucnosti bude jistě zajímavé sledovat, jak si Západ poradí s jihoamerickým gigantem pod taktovkou starého anti-amerikanisty, který se snad z nedostatku uznání či pozornosti západních protějšků, rozhodl definitivně odhodit masku přítele a zahájil své pravděpodobně poslední tažení za povstáním Globálního Jihu.
Anketa
Zdroje:
