Článek
Stojím před svým týmem po noci, kdy mi nešlo úplně spát. Věděl jsem, že mě ráno čeká dost obtížný moment. Dostal jsem se do něj sám, vlastním rozhodnutím.
Tým na mě kouká a prohlíží si mě pečlivým pohledem. Přesně takovým, jakým se lidé dívají na nového šéfa. Zkoumali mě. Sledovali, jak stojím, jakou mám řeč těla, naslouchali mým slovům a podvědomě testovali, jestli se mi netřese hlas.
A já dělal všechno pro to, aby se mi hlas netřásl. Ani ruce. Byl jsem neskutečně nervózní a snažil jsem se to na sobě nenechat znát. Jenže to enormní soustředění na vlastní tělo mi ubíralo kapacitu na to nejdůležitější – co jim vlastně říkám a jak.
Tohle se dělo před 18 lety.
Dnes už se tomu usmívám, ale tehdy mi do úsměvu nebylo. Proč? Protože mi chyběly zkušenosti, úspěchy, ale i ty chyby, kterými jsem si za těch 18 let musel projít.
Právě teď sedím u počítače a tento článek je součástí mého nového začátku. Změny, na které pracuji. A když chcete v životě něco změnit, je dobré si nejdřív jasně uvědomit výchozí stav. V tomto případě se ta změna týká mě samotného, takže si říkám: „Milý Pepo, kdo vlastně jsi? Kým jsi byl a jakou cestu jsi ušel?“ Ta situace, kterou jsem právě popsal, je klíčovým střípkem mého příběhu.
***
V té době jsem byl v jedné automotive firmě teprve 6 měsíců na pozici řadového inženýra kvality. Ta fabrika byla tehdy naprostý úkaz. Skutečně pracovala s talenty, rozvíjela je a dávala jim obrovské šance. A já jednu takovou dostal.
Přišla nabídka jít dělat manažera kvality sériové výroby. V podstatě skok z řadové pozice rovnou do středního managementu. Znamenalo to, že bych přeskočil kolegy, kteří byli v týmu déle a byli zkušenější než já. Měli daleko větší znalosti – a to nejen v rámci firmy, ale i celkově v oboru.
Objektivně mě v technické odbornosti strčili do kapsy. Věděl jsem, že v tom týmu jsou chytřejší lidé, než jsem já. Alespoň takový to byl tehdy pocit. Dostal jsem čas na rozmyšlenou. Hlavou mi běžely pochybnosti, ale nakonec jsem si řekl, že taková příležitost přichází jednou za život. A tak jsem po ní sáhl. Sáhl jsem po ní pomyslnou, roztřesenou rukou.
A tím se vracíme na začátek. Stojím před svým novým týmem a chystám se promluvit. Přípravě jsem dal maximum – vím, že příprava dělá 70 % úspěchu – ale žaludek jsem měl na vodě.
Nebudu vám tvrdit, že si přesně pamatuju, co ze mě tehdy vypadlo. Nepamatuju. Ale můžu vám říct, s jakým vnitřním nastavením jsem k té chvíli přistoupil a v jakém duchu jsem pak ten tým vedl dál. Držel jsem se hesla: „Nad nikoho se nepovyšuj, před nikým se neponižuj.“
Uvědomil jsem si totiž zásadní věc: moje role není být největším odborníkem a specialistou na všechno. Moje role je dát týmu směr a motivaci. Věděl jsem, že mám pod sebou lidi, kteří rozumí detailům lépe než já. Moje práce ale byla vytvořit jim takové podmínky, aby svou práci mohli odvádět ještě lépe. A aby v ní byli spokojenější.
Neklapalo to mezi námi od první minuty na 100 %, to je jasné. Musel jsem ty lidi nejdřív přesvědčit, že moje úvodní slova nebyly jen prázdné fráze, ale že za nimi následují činy. Že moji podporu nebudou jen slyšet, ale denně prožívat.
Nenechal jsem se tehdy oslepit vlastním egem. Když nastala situace, kterou znali lépe, na rovinu jsem to uznal a šel si k nim pro radu. Proč ne? Dnes už vím, že šéf nemusí mít patent na rozum a být neomylný bůh.
Nakonec to byl tým, na který vzpomínám dodnes. A věřím, že i oni na mě.
A tak vám mohu s klidným svědomím na závěr říct svou vlastní zkušenost:
„Lídr nemusí být nejlepší specialista, ale nejlepší kapitán. Respekt si nezískáte tím, že víte všechno, ale tím, že lidem kryjete záda a odklízíte jim překážky z cesty.“
„Jaká byla vaše manažerská premiéra? Smetli vás matadoři, nebo jste našli společnou řeč? Napište mi své zkušenosti do komentářů, rád si je přečtu.“
