Článek
Rumunská Transylvánie – po vyřčení tohoto slovního spojení mnohým naskakuje husí kůže. Není divu, oblast je totiž považována za pravlast upírů, tajemných bytostí, které v nočním šeru vstávají ze svých hrobů a vydávají se do lidských obydlí, aby zde nic netušícím jedincům prokousli krční tepnu a labužnicky sáli jejich krev. Specifickým rysem upíra jsou dva špičaté zuby, které usnadňují přístup k tepně kořisti, dlouhé zašpičatělé uši, bledé tváře, ochlupené ruce a mrtvolný pach. Upír, nebo jinak také vampír, se neodráží v zrcadle a nevrhá stín. Nesnáší svěcenou vodu, sluneční světlo, česnek, stříbro nebo kříž. Přes den spí ve svém hrobě, popřípadě v rakvi, která bývá naplněna hlínou. Některé legendy tvrdí, že se umí proměnit v netopýra nebo vlka a díky nadlidské síle a hypnotickým schopnostem patří mezi nejmocnější tvory temnot. Věřilo se, že upír je zhmotnělou emanací mrtvého nerozkládajícího se těla, které může vycházet z hrobu a sát spícím krev. Ti se pak po své smrti stávali také upíry. Internetová encyklopedie COJECO pod pojmem upír uvádí: v mytologii četných národů Evropy mrtvý vstávající v noci z hrobu, aby vysával krev z těl spících lidí. Podle některých interpretací jedna z metamorfóz vlkodlaka.
Zmínka o upírství pochází už z roku 876. Legenda uvádí, že se tehdy norští nájezdníci při své cestě do Lustrie zmocnili Imperiální obchodní lodě, ze které na své plavidlo nevědomky přenesli i tělo upíra Luthora Harkona. Ten během cesty posádku zotročil a když loď přistála na pobřeží Lustrie, vytvořil zde nemrtvou říši Upíří pobřeží.
Označení upír má svůj původ patrně v Turecku, a to ve výrazu obur, který lze přeložit jako démon. Postupem času se toto označení rozšířilo i do slovanské kultury a později i do Evropy. Zvyk upírů sát krev má své počátky patrně už v pravěku. Eduard Štorch se v knize Lovci mamutů zmiňuje o tom, že se v tomto období a i později ve středověku pila běžně krev zabitých zvířat. Nejenže byla chutná, výživná, ale pokud byla čerstvá, byla i teplá. V jistém slova smyslu byli upíry i asijští nájezdníci, kteří při dobývání Evropy pili krev svých koní, a to tak, že jim nařízli některou z tepen. Koně to prý nebolelo. U domorodých obyvatel východní Evropy to ale vzbuzovalo hrůzu. Měli strach z toho, že asiaté pijí i krev padlých. Tato spekulace však byla mylná. Můžeme se tedy právem domnívat, že tato obava prostých lidí byla momentem, který nastartoval šíření pověstí o upírech.
Jednou z takových je i legenda o hraběti Drákulovi. Vlad III. Drákula byl druhým synem Vlada II. Draculy a v 15. století vládnul v jižním Sedmihradsku, oblasti, kterou dnes známe jako rumunskou Transylvánii. Stejně jako jeho otec, měl i hrabě Drákula otřesnou pověst. V průběhu svého desetiletého panování totiž nechal nabodnout na kůl přes padesát tisíc lidí. Vysloužil si tak přezdívku Vlad Tepeš, tedy Ten, kdo naráží na kůl. Na Vlada Drákulu, syna Ďábla Drákuly, byl přejmenován až po svém úmrtí, které bylo stejně hrozné jako samotný život panovníka. Podle pověsti těsně před svou smrtí Vlad Drákula znásilnil jednu rolnickou dívku a vysál jí ze žil všechnu krev. Aby za sebou smetl stopy, podpálil stavení, ve kterém dívka žila, a nechal je shořet až do základů. Krátce na to končí život hraběte v tureckém zajetí, kde byl na přelomu let 1476 a 1477 mučen a nakonec sťat. Událost s rolnickou dívkou dala patrně do pohybu povídačky o upírství transylvánského hraběte.
I u nás v Čechách byli v minulosti upíři. V Ivančicích žil podle pověsti z let 1617 a 1618 jeden počestný měšťan, který vstával po své smrti z hrobu a připravil několik lidí o život. Dalšího upíra měli v Libavé na Olomoucku. Zmiňuje se o něm druhý díl spisu opata Calmeta z roku 1751. Jak se zde píše, jistý občan tu po své smrti vstával z hrobu, aby se následně pohyboval po nejrůznějších domech a znepokojoval jejich obyvatele. Tento případ byl prý i soudně vyšetřován.
Nejstarší ucelenou pověst o upírech ve střední Evropě zaznamenal v roce 1337 mnich Neplach v kronice Sázavského kláštera. Tuto pak do své Kroniky české převzal i Václav Hájek z Libočan. V roce 1337 zemřel v obci Blov u Kadaně pastýř jménem Myslata. Každou noc pak vstával ze svého hrobu a potuloval se po okolních obcích, kde hovořil s lidmi a děsil je. Chodil od stavení ke stavení, a pokud zavolal jméno jeho hospodáře, ten do osmi dnů zemřel. Lidé byli ze situace nešťastní. Jednoho dne se tedy sešli, aby se domluvili, jak s nočním přízrakem naloží. Upíra probili dubovým kolem. Ten se však jen smál. Následující noc opět vstal a vesničany děsil ještě víc. Ti si v zoufalství najali dva katy, kteří pastýře Myslatu vykopali z hrobu a přivázali na vůz aby ho odvezli za obec. Upír se cukal a za strašného řevu se snažil vyprostit ze zajetí. Nepodařilo se mu to. Byl odvezen za vesnici, přivázán na hranici, probodnut a spálen.
Existovalo mnoho osvědčených metod, jak se upírů zbavit. Nejčastěji byla rakev s vampírem vykopána z hrobu a upírovi probodnuto srdce zašpičatělým kůlem. V některých případech mu byla oddělena hlava. Obyvatelé zavěšovali na svá obydlí svazečky česneku, nebo si svůj domov nechávali vykropit svěcenou vodou a doufali, že tak budou chráněni před krvelačným démonem noci. I v dnešní době můžeme mezi námi lidmi narazit čas od času na upíra, i když ne v tom smyslu slova, jak jej známe z dávných legend. Existují však jedinci, kteří mají nedostatek energie a dokáží ji vysávat z lidí kolem. Jsou to takzvaní energetičtí upíři. Takové jedince poznáte podle toho, že se v jejich přítomnosti cítíte vyčerpaní a unavení. Při takových setkáních existují přinejmenším dvě preventivní řešení – vyhýbat se takovému člověku nebo, pokud ovládáte práci s energií, vytvořit si energetický obal jako neprostupnou bariéru.
zdroje: wikipedia, zoom.iprima.cz, warfarehistorynetwork.com,
