Článek
Rovněž místa v okolí Brna a na Vysočině, kde se také natáčelo, důvěrně znám. Byl jsem na film, který vznikal v loňském roce v ČT Brno, velmi zvědav i proto, že se krásná herečka Elizaveta Maximová půl roku na roli připravovala v psychiatrické léčebně v Bohnicích a pak kvůli roli osm kilo přibrala a nechala se v maskérně změnit k nepoznání.
A jaký byl můj výsledný dojem z filmu? Jasné poselství tvůrců (scénář Marek Epstein, režie Jiří Strach) se mi rozklíčovat podařilo. Výkon představitelky mámy byl obdivuhodný, mile mne překvapilo ztvárnění role její filmové dcery v podání Sophie Šporclové (vnučka Jiřího Kodeta). O této nadané herečce ještě jistě uslyšíme.
Nicméně celkový dojem z filmu zůstává rozpačitý. Jak prozradili autoři filmu v jednom z rozhovorů, námět si je našel sám, když se před lety objevila zpráva v novinách, že našli po několika týdnech bloudění někde v Bavorsku psychicky narušenou ženu s dcerou toulat se v přírodě. Co tam asi dělaly? Proč tam spolu byly? Na tohle se snažil najít odpovědi úspěšný český scénárista Marek Epstein.
Filmu Máma nelze upřít snahu poctivě odvést řemeslnou práci. Některé efektně nasnímané záběry přírody odkazují k velkým bijákům hollywoodského střihu. Nicméně moc nerozumím tomu, proč byl film natočen. Aby ukázal, že i dementní žena je schopna lásky a že může mít ráda svou dceru? Abychom viděli, že i naprosto zdravá a nadaná dívka se nemusí stydět za svou postiženou mámu? Jako by tím filmem mělo dojít k dovysvětlení té novinové zprávy, proč se tam v reálném světě ty dvě ženy ocitly.
Rád jsem se na obrazovce díval na místa, která důvěrně znám, ať už šlo o interiéry psychiatrické léčebny v Kroměříži anebo o záběry lesů a přírody v okolí Brna. Děj filmu je celkem jednoduchý a hodně je založen na citech a emocích a je to vlastně takový „doják“. Mladá dívka postupně rozplétá mozaiku vztahu s mentálně postiženou matkou. Dozvídáme se, že si ji kdysi (tu mámu) vzala k sobě domů vychovatelka (Dana Syslová), která odcházela do důchodu. Dívka zřejmě byla znásilněna, odtud pramení její averze a strach z mužů a narodila se jí zdravá dcerka, kterou si nechtěla nechat vzít. Tři ženy si tak spolu hezky žijí v domečku na venkově, dokud stará paní jednoho dne nezemře a tím nepřinutí mámu s malou dcerkou utéct, aby je hned „nešoupli“ do ústavu, protože protože dítě je ještě příliš malé a matka se pořádně neumí postarat ani sama o sebe, natož o svou dceru. A tak se toulají, přespávají ve stanu, v seníku, kupují rohlíky, posedávají u řeky a dívka předčítá mámě knížky o Vinnetouovi. Děvče se do „děcáku“ nakonec stejně dostane a mámu zavřou do „blázince“.
Závěrečná scéna, kdy máma umírá na jednotce intenzivní péče, ale předtím poznává svou již téměř dospělou dceru, asi leckomu vrhne slzy do očí. Také ve filmu vidíme, jak se v osmdesátých letech nemazali s léčbou pacientů, se kterými si nevěděli rady a jednoduše je utlumili silnými léky, aby s nimi neměl zdravotní personál příliš práce. Tvůrcům se daří zachovat dobovou atmosféru osmdesátých let minulého století, když po silnici jezdí staré autobusy a stará auta, jen někdy byla až příliš vymydlená a vytažená z muzea.
Oceňuji dobré herecké výkony. Oceňuji dobovou atmosféru a pěkné záběry přírody a dobových relikvií. Přesto všechno přemýšlím, proč se mám v neděli večer na takový film koukat? Není to moc příjemné dívání, téma je depresivní a uvědomuji si při tom, že jsem se ve svém životě s podobnými postiženými lidmi jako byla hlavní hrdinka setkal. Poselství mateřské lásky vyznělo a bylo dořečeno, ale přesto všechno mi některé situace a scény ve filmu přišly až příliš přepjaté, přeexponované, jakoby se až moc tlačilo na pilu, aby nám tím tvůrci řekli, co měli na srdci.
Přes všechny mé výhrady, kdo film Máma na ČT 1 v neděli večer v televizi neviděl, stojí za to si ho kvůli hereckým výkonům vrátit.
