Článek
Jezdívali jsme tam na výlety, letní tábory a na pracovní víkendy opravovat a zkrášlovat starou budovu bývalé školy. Dneska je už dávno prodaná.
Ten historický večer a minuty, kdy se přepisovaly dějiny a studenti bojovali za lepší svět, jsem strávil ve sklepě na hromadě uhlí. Pamatuji si, že jsem se tenkrát hodně opil a válel se tam s nějakou dívkou, která tam tehdy byla s námi jako něčí doprovod. Nebyla moc pěkná a vůbec jsem ji neznal a nikdy potom jsem ji už neviděl. Byla snědá jako uhlí a také tak chutnala. Ani já jsem nebyl pěkný, ani já jsem se tenkrát neznal. Byl jsem chytrý jako uhlí, ale méně užitečný.
Byla cítit uhlím a octem, ale měl jsem vypito tolik slivovice, že to klidně mohly být moje zvratky. Bylo mi necelých sedmnáct a byl jsem tam jako instruktor s pionýrským oddílem na víkend na výletě. Vedoucího mi tehdy dělal Ticháč. Ten spal v posteli s Renatou, která tehdy chodila s Dalinem. Sice spolu v noci leželi v posteli a spali ale nevím, jestli spolu doopravdy něco měli. Dělali si srandu, že jednou patří Renča Dalinovi a jednou zas Ticháčovi.
V neděli brzy ráno jsem odjel do Brna, část cesty autobusem, část stopem. Hrával jsem tenkrát fotbal za Zetor a ač mladší, jel jsem s áčkem dorostu na mistrák do Znojma. Bylo mi blbě, ale dal jsem prvního góla. Tehdy jsem měl fazónu jako hrom. Ať jsem nastoupil za áčko nebo za béčko, vždycky jsem dal v zápase první gól. Tenkrát jsem si myslel, že ze mne bude jednou fotbalista. Cestou zpátky v autobuse mluvili v rádiu o mrtvém studentovi v Praze Martinovi Šmídovi. Měl jsem strach, protože tak se jmenoval můj kamarád z Kroměříže. „Šmide, pudeš ven?“ volal jsem na něj vždycky. Říkali mi Kubrte podle scénky Kaisra s Lábusem, kterou jsem pořád napodoboval.
Ve škole, ve třetím ročníku na gymplu, jsem ty revoluční dny pak prožíval velmi intenzivně. Zapojoval jsem se do celoškolních diskusí, které se konaly v tělocvičně, polemizoval jsem s názory starší profesorů a vstoupil jsem do stávkového výboru za studenty. Objížděli jsme vesnice, vylepovali plakáty a poučovali dělníky, jak se mají chovat. Můj třídní profesor Kadlec, dnes už chudák nebožtík, mi tehdy řekl. „Pepo, mně kdyby začala poučovat má šestnáctiletá dcera, co mám dělat, tak bych jí možná nedal facku.“
Byla to tehdy velká euforie. Mladí a plní nadějí jsme jezdili po okolí Brna vlakem, tehdy napadlo hodně sněhu a když jsme si dali v hospodě dvě tři piva, což mi tehdy bohatě stačilo cítit se povznesen, čurali jsme pak do sněhu zlatým písmem slova SVOBODA. Jen málokdy jsme ho ale dokončili celý.
Plni naivních představ jsme si tenkrát mysleli, jak měníme svět. Od těch dob jsem ty lidi, vesměs z ročníku o rok výš nade mnou, neviděl, takže ani nevím, kam je doba vynesla a čím se dnes živí. Představoval jsem si tenkrát pln optimismu, že budou neomezené možnosti. Pamatuju si, že jsem tu dobu v listopadu a prosinci prožíval tak intenzivně, že jsem se zapomněl učit a když mě jednou až stávky odezněly, vytasila dějepisářka tak jsem jen koktal a vymlouval se, jak jsem unavený a skoro nespím kvůli revoluci. Dějepis jsem se pak rychle snažil dohnat před maturitou, ale soustavná znalost historie v souvislostech mi dodnes chybí. A nejen mně.
Nezbývá, než dát za pravdu Miloši Formanovi, který přirovnal svobodu k džungli a komunismus k zoologické zahradě v kleci s jídlem. Kde jsou studentští vůdci naší školy dnes?
Těsně po revoluci jsem prodával v ulicích nějaké noviny, tehdy začaly vycházet všelijaké inzertní tiskoviny, takže už ani nevím, o čem pojednávaly. Vím jen, že jsem jich někdy prodal i docela dost za půl dne a vykřikoval jsem jako zkušený kamelot a vydělal si, co jsem jako student potřeboval. Spolu se mnou je prodával studentský vůdce Filip, nosil brýle lenonky a byl o rok starší než já. Kde je mu dnes konec? A kde je konec mně, který tenkrát toužil stát se slavným?
Mládí a naděje a svět otevřených možností, vzpomenu si pokaždé, když na mne dýchnou ty listopadové dny. Jednou budem dál…
