Článek
Šlapávali jsme totiž před třiceti lety jako studenti o prázdninách měsíc na starých favoritech s klipsnami a šlapátky, žádné nášlapy jako dnes nebyly. Jeden rok jsme takto cestovali přes Alpy do Chorvatska k moři a zpátky, další rok do Francie až do Cannes, to už nás zpět ale stáhlo auto, jiný rok do Maďarska, Rakouska, Slovinska a zpátky domů přes Slovensko. Měli jsme vypracovaný takový systém, jeli jsme tři za sebou, pak větší mezera a další tři za sebou. Střídali jsme se po pěti kilometrech vždy ve vedení a rozrážení vzduchu. Jelikož jsme byli chudí studenti, vezli jsme si s sebou jídlo v brašnách na nosičích. Náklad vážil třicet kilo.
Na kole se při dlouhé cestě dobře diskutuje o životě. Když šlapete do prudkého kopce, tak musíte jít přímo k věci, neboť na kudrlinky okolo nezbývá energie a dech. Časté naše téma bylo, zda je dobré jet si svým tempem anebo se přizpůsobit ostatním. Když má někdo lepší kondici, je pro něj jednodušší zpomalit aby mu stačili i ostatní. Rozhodně je to lehčí, než když má někdo jet s horší kondicí na krev, aby stačil těm vepředu. Samozřejmě, že nemusí jet pořád všichni těsně za sebou, ale pro toho posledního v kopci je to náročné, aby vstřebal svou obrovskou ztrátu a poslušně šlapal dál, když vás ještě čeká x desítek a stovek kilometrů. Být týmovým hráčem je někdy cennější než výkonná hvězda, která si jede na sebe. Jak ve sportu, tak v podnikání. A podobné filozofické debaty na favoritech vedli a pokračovali v úvahách o ženách, politice, ekonomii, byznysu a sportu a přitom nám cesta k moři hezky ubíhala.
Po třiceti letech to však byl úplně jiný čundr. První den jsme dojeli z Brna na Mušov, což lze, vzhledem k pozdní hodině výjezdu, považovat za splněný plán první etapy. Tady se ukázal první velký rozdíl, zatímco dříve jsme nepili cestou alkohol vůbec a jídlo si vařili jen svoje, protože jsme byli v cizině a neměli jsme jako studenti peníze, teď se nám už nic vařit nechtělo a všechno jsme si kupovali a peněz jsme měli dost na to, abychom si mohli dovolit večerní zábavu. Po prvním noclehu v kempu jsme druhý den přejeli do Znojma, což sice nebyl celý plán druhého dne, ale pořád se to ještě dalo považovat za skoro splněný cíl druhé etapy.
Ve Znojmě však začalo peklo. Třetí den čundru jsme se ráno oblékli do cyklistických hader, nasadili helmy a rukavice, že vyjedeme, užuž jsme nasedali na kolo, ale ještě než jsme stačili šlápnout do pedálů, všimli jsme si pěkné zahrádky deset metrů od penzionu, kde jsme strávili noc. Tak dobře, jedno pivo a pojedeme, dohodli jsme se. U jednoho ale samozřejmě nezůstalo a potom, když už jsme v sobě měli těch piv víc, tak jsme si celkem rozumně zase řekli, že by bylo nezodpovědné jet na kole, když má člověk v krvi alkohol, tak jsme na té zahrádce zůstali až do odpoledne a když už jsme jim vypili všechny koktejly a piva, kola jsme uschovali znovu do garáže penzionu a šli se podívat na večerní město. Tachometry ten den ukázaly ujetých krásných třicet metrů.
Na náměstí jsme objevili takovou malou hospodu, kde měli dobrou Plzeň a v příjemné atmosféře, doprovázené hudbou mladé kapely, jsme to tam zavřeli. Druhý den ráno jsme se opět oblékli do cyklistického, vzali kola a opět neodolali a stavili se před cestou na zahrádce. Když jsme paní majitelce penzionu odpoledne volali, jestli bychom se ještě na jednu noc nemohli vrátit, myslela si, že si z ní děláme legraci, ale legrace to nebyla. Zase jsme nemohli v takovém stavu sednout na kolo a jet. Večer jsme se opět vydali do naší prověřené hospůdky, poté co jsme na zahrádce znovu vypili všechny přísady, které se přidávají do koktejlů zvaných mojito. Znovu dobré pivo a tak jsme zůstali až do zavíračky a na noc se přesunuli znovu do penzionu. Paní nás tam už přijala trošku rozpačitě.
Další den ráno jsme si slíbili, že od rána určitě nebudeme nic pít, abychom nedopadli jako předchozí dny. Musel na nás být komický pohled, šest pánů v cyklistických dresech s helmami na hlavách a cyklistických rukavicích celý den sedí u stolu. Neměli žádnou vůli, řeknete si nejspíš, když vidíte naše marné pokusy opustit Znojmo. Ale tak jednoduché to nebylo. Ano, chyběl mezi námi takový člověk, který udával tempo na cyklo cestách po Evropě jako dříve a nikdy nás nenechal dlouho „sedět u popelnic“, jak tomu říkal, když jsme seděli na nepěkném místě a nic se nedělo a marnili jsme čas. Ale ani tito členové nebyli všichni nakloněni bezduchému několikadennímu popíjení místo krás cykloturistiky. Jenomže v našem tehdejším složení došlo k nešťastné kombinaci několika členů, jejichž otcové měli problémy s alkoholem a ti jejich potomci, když se zapřeli, tak s nimi nepohnul ani pár ostatních volů. Prostě přestože někteří hoši odjet chtěli, ti ostatní ne a tak se prostě dál nejelo. Už bylo trapné zůstávat ve Znojmě další den a znovu ho celý prosedět s helmou na hlavě na zahrádce a pak večer znovu v naší oblíbené hospodě a těžko se mi to píše, ale bylo to právě tak. Ti „silní“ jedinci se zkrátka nechali zlomit těmi slabšími členy výpravy a nikam se nejelo ani další den.
Následující den skončil stejně, jako dny předchozí, jenom s tím rozdílem, že tentokrát jsme se opili ještě víc. Jak jsme seděli celý večer v té hospodě, tak přišla řeč na Záviše, krále pornofolku. Bavíme se tak o něm s místními hudebníky. „Nekřič, sedí vedle tebe.“ A opravdu seděl, jen jsme ho nemohli poznat.
Člověk toho zažije spoustu a ani nemusí objet svět nebo republiku. A to jsem ještě neřekl, že někteří z nás měli otravu alkoholem a byli rádi, že tu výpravu okolo republiky vůbec přežili a co zažili ti, kteří tu otravu neměli. Ale všechno prozradit nemohu.
Ráno jsme celí zdecimovaní nasedli s koly na vlak a vrátili se potupně domů na nádraží do Brna a z našeho cyklovýletu okolo republiky jsme se pak ještě velmi dlouho vzpamatovávali. Borntubicykl…
