Článek
Ležím na obrovském plochém balvanu uprostřed Base Campu pro výstup na Pik Stalina (vrchol 7495, BC asi 4000 m. n. m.). Kvetoucí skalničky, barevné stany, horolezci ze všech koutů Evropy. Slunce svítí tak akorát, musím mít tmavé brýle, hlavou mě běží otázky kudy vzhůru po žulovém pilíři až na předvrchol (počátek Plateau je 6010 m. n. m.). Počasí je ideální, tak bychom asi neměli moc váhat, cítíme však velký respekt.
K večeru se lezci scházejí u svých stanů, objevují se nové tváře, poznávám Ivana Fialu, kterému se nedávno předtím podařilo vystoupit na osmitisícový předvrchol himálajské osmitisícovky Makalu. Pokud jde o nápady a zkušenosti, to by mohl být náš člověk, říkám si…
Když jsem se ho na něco zeptal, v první řadě jej zajímalo, zda jsme dostatečně aklimatizováni. Už jsme jednou vystoupili do poloviny pilíře s bezproblémovým přenocováním v našem útočném stanu, to by podle něj možná mohlo stačit. A jeho rada zněla: „Chlapci, zůstaňte v BC, odpočívejte, najezte se toho, co vám nejvíc chutná a pak natáhněte celý pilíř až na Plateau v jednom dnu. A další den uvidíte, jak to půjde dál…). Jak je to jednoduché, začalo se mi najednou zdát!
Předpověď však napovídá, že by se pěkné počasí mohlo změnit, a tak bychom se měli o výstup aspoň pokusit. A tak třetího dne ještě za tmy přecházíme morénu na úpatí pilíře a pravidelným tempem stoupáme vzhůru po strmé stezce (klas. I-II). Vycházející slunce probouzí zaledněný pilíř, což se projevuje jedovatým hvízdáním padajících kamenů. Cítíme se však v pohodě a v poledne jsme už v předsunutém táboře C1 zhruba v polovině pilíře. Zalézáme do bezpečí jednoho ze stanů, vaříme čaj, svačíme a užíváme si nádherného pocitu z velkolepého prostoru. Minuty letí, chce se mi usnout uprostřed nebesky krásných hor. Je však třeba pokračovat, i když při prvních krocích to jde dost ztuha. Nad námi se rýsuje velká sněhová převěj, zdoláváme ji s vypětím sil. Potkáváme první lezce, kteří sestupují do údolí. Zvedá se vítr, slunce přestává hřát, snižuje se viditelnost. Naštěstí už terén není tak strmý, můžeme stoupat souběžně. Právě včas se ve vánici objevuje několik napůl sněhem zasypaných stanů. Jsme v C2, ve výšce 6000 metrů. Poprvé vidíme nejvyšší vrchol, k němuž zbývá několik kilometrů snazšího terénu a nakonec 1500 výškových metrů závěrečného hřebene.
V prvním okamžiku se mi zdá, že jsme zachráněni. Horečně spěcháme postavit stan, jenž je pro nás ostrůvkem chráněného prostředí. Stmívá se, venku jsou slyšet ruské výkřiky. Natahuji na sebe péřovku a jdu se podívat co se děje. Venku je lehká sněhová vichřice, blíží se k nám sáně a několik zahalených postav, které postupně mizí ve velkých vojenských stanech horských záchranářů. Dozvídám se, že postiženým je mladý švýcarský horolezec, který má horskou nemoc a zítra bude dále zachraňován v sestupu cestou, kterou jsme my dva právě vystoupili.
Můj parťák je lékař a po krátké poradě navrhuje, že bychom se na postiženého měli podívat, protože do rána je daleko a nevypadá to, že by se mělo v záchranné akci pokračovat. Po krátkém vyšetření lékař rozhoduje, že Švýcara bude třeba převléct do suchého prádla a suchého spacáku, což nejde realizovat jinak, než s použitím suchého prádla a spacáku lékaře, přičemž já sám lékaři dávám k dispozici svou suchou péřovku a rezervní prádlo. Švýcara jsme pak vtáhli do našeho stanu a dál se opravdu uvidělo ráno. Výše uvedené bylo provedeno a všichni účastníci této akce měli štěstí, že noc nebyla moc mrazivá a mladý Švýcar měl velmi dobrou fyzickou kondici.
Ráno pak ruští záchranáři vyzvedli Švýcara z našeho stanu, jako by se nechumelilo a postižený ruskou záchrannou akci opravdu přežil, jak jsem se později dozvěděl. V tom dni však lehká sněhová vichřice nepřestávala a viditelnost nepřesahovala 30 metrů, takže jsme kolem poledne sbalili náš stan i promočené prádlo a spacák a bez velkých obtíží jsme sestoupili 2000 výškových metrů pilířem do BC; to vše jsme stihli ještě za světla.
Mohlo by se též pokládat za úspěch, že lékař si pak mohl vyprat a usušit spacák na loučce plné kvetoucích skalniček a používat jej po zbývající dobu našeho pobytu. Tato doba však nebyla moc dlouhá, protože toho roku skončila horolezecká sezóna v Centrálním Pamiru dříve než obvykle. Všichni jsme se dostali domů bez jakýchkoliv úrazů a jiných problémů a pamatujeme si naše dobrodružství až do vysokého věku třiaosmdesáti let.
Lékařem, o němž se zmiňuju ve svém vyprávění, je MUDr. Leoš Heger, který se stal později ministrem zdravotnictví.
