Článek
Demokracie je křehký pokrm, který musí být správně servírovaný. Politické strany, úřady, soudy, školy, média – to všechno jsou jen podnosy, které tento pokrm nesou k lidem. Nejsou jím samotným. Nejsou jeho zdrojem. Jsou prostředkem. A právě v tom tkví hluboká otázka: Z čeho jsou tyto podnosy vyrobeny?
Je-li podnos jedovatý, zkazí i ten nejčistší pokrm. Je-li instituce shnilá, slova spravedlnosti, svobody a práva v jejích ústech zhořknou. Demokracie může existovat jen tam, kde nosiče sami neztrácejí svůj smysl – kde si pamatují, že slouží vyššímu cíli, který je přesahuje. Politické strany, které zapomněly, že jsou nástrojem a ne pánem, se stávají jedem. Úřady, které zapomněly na občana a slouží jen samy sobě, se mění v hnilobu. Soudy, které hledají výhodu místo spravedlnosti, rozleptávají samotnou látku právního státu.
Podnosy musí být pevné, nezávadné, recyklovatelné. Musí být schopné se obnovit, přiznat chybu, očistit se. Demokracie je proces, ne stav. Je to stálé napětí mezi službou a pokušením moci. Když instituce ztvrdnou, zplesniví a odmítnou změnu, stávají se hrobem svobody, nikoli jejím ochráncem. A je-li celá demokracie servírována zkaženými podnosy, pak se ani ten nejlepší lid nemá šanci nadechnout. Je otráven bez boje.
Strany, instituce, úřady – všechny tyto formy lidského snažení musí chápat svůj omezený smysl. Mají být nástroji, ne cíli. Mají sloužit, ne kralovat. Jakmile je začneme vnímat jako nedotknutelné a nezměnitelné, začneme hromadit jed. Neptejme se jen, kdo co slibuje. Ptejme se, jaký je charakter těch, kdo nesou sliby na svých podnosech.
Je ten podnos čistý? Je pevný? Je schopen nést odpovědnost? A je-li potřeba, je možné ho opravit, obnovit, nebo musí být bez váhání vyměněn? Demokracie není věc víry v lidi. Je to věc neustálé bdělosti vůči tomu, co lidi vytvářejí. Strany, instituce i zákony musí být průběžně očišťovány, obnovovány a tam, kde selžou, nahrazeny.
Protože svoboda nesmí být nesena na podnosech z olova.
Spravedlnost nesmí být nalita do zrezivělých nádob.
Pravda nesmí být uvězněna v institucích, které samy popírají svůj smysl.
Naším úkolem jako občanů není pouze naslouchat. Není pouze čekat. Není pouze doufat. Naším úkolem je neustále zvedat víčka podnosů, nahlížet pod ně, hodnotit jejich stav. A tam, kde vidíme plíseň, musíme ji pojmenovat. A tam, kde cítíme jed, musíme jej odmítnout. Ne kvůli nenávisti k institucím. Ale kvůli lásce k tomu, co nám měly přinášet. Svobodu. Spravedlnost. Pravdu. Důstojnost. Podnosy nejsou důležité. Důležité je to, co nesou. A je na nás, aby to tak zůstalo.
Čtěte na podobné téma:
