Článek
V digitálním věku jsme se naučili jedno podivuhodné umění: nevidět. A to ne kvůli nedostatku informací, ale právě kvůli jejich lavinovitému nadbytku. Slepota už není defekt – je funkcí. Není to selhání poznání, ale výsledek jeho přebytku a zacyklení. A v této době se rodí nová výzva – koncept, který můžeme nazvat kybernetickým občanským humanismem.
To není fráze pro grantovou žádost. Je to výzva ke znovuobjevení lidství v síťové realitě. A hlavně: ke schopnosti vidět.
Co je kybernetický občanský humanismus? Je to filosoficko-společenská odpověď na dobu, kdy se lidé mění v datové body, algoritmy předvídají naše rozhodnutí dřív než my sami, a svoboda se měří rychlostí kliknutí. Je to víra, že člověk není jen spotřebitel obsahu nebo parametr cílení, ale že má právo vědět, chápat a jednat – i proti toku systému. Humanismus v době sítí znamená:
- Nepodlehnout logice „fungování“, kde důležité je jen to, co je měřitelné.
- Bránit lidskou schopnost rozhodovat se svobodně – i tehdy, kdy to není efektivní.
- Pěstovat občanské ctnosti v digitálním prostoru: důvěru, porozumění, odvahu.
Ve světě algoritmické personalizace není cílem, abyste něco pochopili. Cílem je, abyste zůstali ve své bublině. Aby vás „nevidění“ udrželo v pohodlí, klidu, nákupu a nekonfliktním souhlasu. Agnotologie – tedy výroba nevědění – se stala průmyslem. A my jsme jeho produkty.
Bělohradský v eseji Zaslepená společnost popisuje, jak se slepota stala normou, nikoli výjimkou. Vidět by totiž znamenalo jednat. A jednat by bylo rušivé, nákladné, rizikové. Lepší je nevidět. A tak se učíme přivírat oči – nejen před ekologickými katastrofami, ale i před lidskou degradací, lživou politikou nebo digitálním vyčerpáním. Co by řekl kybernetický občanský humanista? „Otevři oči. A pak si je nenech zavřít zpět.“ Kybernetický občanský humanismus říká, že není pozdě:
- Vraťme člověka do středu techniky – Nejsme tu, abychom fungovali. Jsme tu, abychom žili. Technikou je třeba sloužit, ne být ovládán.
- Učme rozpoznávat slepotu – Nevědění není absence poznání. Je to produkt. Kdo nám ho prodává? A proč?
- Budujme veřejnou inteligenci – Ne „big data“, ale „deep care“. Nevíme, co je pravda? Začněme se aspoň znovu ptát.
- Odpojme se, abychom se mohli připojit – Skutečný vztah neprochází wi-fi. Odvahu nelze algoritmizovat.
Esej Bělohorského končí otázkou: Co vše musí být neviditelné, aby náš svět zůstal pohodlný? Kybernetický občanský humanismus nabízí odpověď: Nepotřebujeme pohodlí. Potřebujeme odvahu. Nejde o návrat do minulosti. Jde o návrat k sobě samým – jako občanům, ne konzumentům; jako myslícím bytostem, ne funkcím. Protože jen když znovu otevřeme oči, můžeme přepsat program, kterým jsme začali žít. A z „uživatele“ se znovu stát člověkem. A třeba skrze příběhy pro:
