Článek
Jakmile Spojené státy začaly přesměrovávat svou strategickou pozornost na Asii a Blízký východ, ukázalo se, že starý kontinent ve vojenské oblasti není ani zdaleka soběstačný. Ale místo toho, aby Evropa začala efektivně posilovat svou obranu, spíše zesiluje rétoriku a nasazuje svůj tradiční arzenál „zbraní hromadného kňučení“ – velkohubé proklamace, moralizování a diplomatická rozhořčení.
Po desetiletí platilo, že evropské země spoléhají na bezpečnostní deštník USA a NATO. Američané platili za evropskou obranu, zatímco Evropané investovali do sociálních programů, ekologie a byrokracie. Teď, když se USA musí více zabývat Asií a Blízkým východem, Evropa najednou zjišťuje, že si bezpečnost nemůže jen tak „outsourcovat“.
Výsledek? Místo razantního zbrojení a investic do vlastní obrany se některé evropské státy uchylují k silným prohlášením, která se ale neodrážejí v jejich reálné vojenské síle. Výhrůžky vůči Rusku, proklamace o jednotě Západu nebo morální apely směrem k Číně a Blízkému východu působí v tomto kontextu spíše jako zoufalé výkřiky než realistická strategie. Zatímco v minulosti Evropa sázela na diplomatickou jemnost, dnes si osvojila zcela nový styl boje – verbální bombardování. Tento způsob „obrany“ má několik klíčových prvků:
- Moralizování a indignace (Evropské vlády si zvykly odsuzovat protivníky a oponenty spíše slovy než činy. Příkladem může být nekonečné vyjadřování „hlubokého znepokojení“ nad ruskou agresí, ale reálné vojenské schopnosti Evropy zůstávají omezené).
- Silné výroky bez krytí silou (Někteří evropští politici neváhají vyhrožovat odvetnými kroky nebo dokonce silovým řešením, ale když dojde na lámání chleba, ukáže se, že jejich armády by sotva dokázaly vést delší konflikt bez masivní americké pomoci).
- Apely na mezinárodní společenství (Místo budování vlastních vojenských kapacit Evropa spoléhá na to, že problém vyřeší OSN, NATO nebo jiná organizace).
Všechno by to možná bylo úsměvné, kdyby nešlo o skutečnou bezpečnost Evropy. Ukrajinská válka ukázala, že evropské zásoby munice jsou zoufale nízké, vojenská výroba nedostatečná a armády podfinancované. Přesto místo masivního přezbrojení Evropa dál diskutuje, vyjednává a svolává krizové summity, jako by se bezpečnost dala vyřešit „zasedáním o zasedání“. Jistě, některé země, jako Polsko nebo pobaltské státy, začaly jednat a významně investují do obrany. Ale velké evropské mocnosti, zejména Německo a Francie, stále balancují mezi velkými slovy a omezenou akcí.
Evropa se probouzí do světa, kde bezpečnost už není samozřejmostí. Jenže místo toho, aby se rychle přizpůsobila a investovala do obrany, stále doufá, že všechno vyřeší diplomacie, moralizování a americká pomoc. Problém je, že pokud USA opravdu přesunou svou pozornost jinam, Evropě její „zbraně hromadného kňučení“ stačit nebudou. A možná pak přijde ten pravý budíček – až zjistí, že nepřítel nebere ohled na „hluboké znepokojení“ a „přísné odsouzení“.
