Článek
Avšak současný premiér Petr Fiala přináší nový přístup – řídit stát jako akademickou dotační neziskovku. Ať už se nám to líbí, nebo ne, vše nasvědčuje tomu, že se tento model pomalu, ale jistě uplatňuje.
Akademické prostředí je specifické svou závislostí na dotacích. Příjmy nejsou generovány efektivitou či kvalitou služeb, ale schopností vyplnit správné grantové formuláře a trefit se do momentálně populárních hesel. Čím více hesel jako „inovace“, „udržitelnost“ a „sociální inkluze“ v žádosti padne, tím lépe. Zdá se, že stejnou logiku přijal i stát. Vláda neřídí ekonomiku tak, aby prosperovala přirozeně. Místo toho se spoléhá na přerozdělování a dotace. Čím více „evropských peněz“ přijde, tím více se může rozdávat. Neřeší se, jestli dotace nevytvářejí jen papírové výsledky a jestli skutečně pomáhají. Důležité je, že čísla v tabulkách vypadají dobře a prezentace ve „výroční zprávě státu“ bude v pořádku.
Dalším pilířem akademické dotační neziskovky je vláda expertů. Nikoliv expertů na praxi, ale akademických odborníků, kteří celý život teoretizují o světě, aniž by ho kdy reálně poznali. Ekonomiku neřídí podnikatelé, ale profesoři politologie. Energetickou politiku neřídí inženýři, ale sociologové. Zemědělství neřídí farmáři, ale „klimatologové městských ekosystémů“. Výsledkem je vládnutí odtržené od reality, kdy se klade důraz na to, jak by věci měly ideálně fungovat v teoretickém modelu, nikoliv jak reálně fungují. A když realita neodpovídá modelu? Tak se realita změní vyhláškou.
V akademickém světě, kde je vše financováno dotacemi, není důležitá odpovědnost vůči občanům nebo voličům. Důležité je splnit parametry dotačního schématu. Pokud ekonomika neroste, nevadí – důležité je, že splňujeme klimatické cíle EU. Pokud je ve zdravotnictví chaos, nevadí – máme grant na digitalizaci ordinací. Pokud se firmy hroutí pod daňovým a byrokratickým tlakem, nevadí – máme pilotní program na podporu sociálních podniků. A pokud se něco pokazí? Žádný problém, hlavní je napsat závěrečnou zprávu, ve které se vysvětlí, že sice nedošlo ke skutečným výsledkům, ale zato byl projekt nesmírně přínosný pro rozvoj znalostí v dané oblasti.
V tomto systému se občan nestává zákazníkem státu, který má právo očekávat funkční služby. Stává se objektem grantového projektu. Lidé už nejsou voliči, ale „cílovou skupinou sociálních inovací“. Jejich potřeby nejsou naplňovány přirozenou funkcí státu, ale uměle vytvořenými programy, které mají „zvýšit inkluzi“, „podporovat vzdělávání“, „zmírňovat klimatické dopady“ a další honosně znějící cíle. Místo jednoduchého systému, kde stát poskytuje základní služby a nekomplikuje život, máme složitou síť grantových projektů, které jen přelévají peníze, ale nic neřeší. A pokud něco funguje? Tak se to musí reformovat, aby bylo zajištěno, že odpovídá nejnovějším akademickým trendům.
Model „řídit stát jako akademickou dotační neziskovku“ znamená konec funkčního státu a začátek nekonečné grantové mašinerie, kde je hlavním cílem naplnit excelové tabulky, nikoliv sloužit občanům. Pokud se tento trend nezastaví, čeká nás budoucnost, kde místo vlády budeme mít jen další výzkumné konsorcium, jehož jediným cílem je napsat další žádost o grant. A místo občanů budou v zemi žít jen subjekty projektového řízení, jejichž role je jasně definována v analytických studiích. A pokud si někdo dovolí ptát se na efektivitu? No, takový přece vůbec nerozumí modernímu způsobu vládnutí!
