Článek
V prvé řadě pro zmírnění „kulturního šoku“ mezi výstupy dřívějšího teoretického akademika a současného praktického politika doporučuji shlédnout jeho projev Kontrarevoluce normálních lidí ze září 2014, a poté se začíst do knihy Manifest čtyř: program pro přátele svobody z roku 2017. Kniha vychází z textů konzervativní revue Kontexty a nabízí doporučení k hodnotově ukotvenému a efektivnímu řešení současných problémů se snahou o obnovení autentické pravicové politiky.
Dle mého názoru akademik Fiala píše tak dobře, jak špatně politik Fiala vládne, a mezi nejzajímavější výňatky z Manifestu čtyř bezpochyby patří část o ideologii politické korektnosti a jejích kulturně-marxistických kořenech.
Na první pohled totiž podle Petra Fialy působí ideologie politické korektnosti jako soucitný projekt, jehož cílem je ochrana znevýhodněných, odstranění diskriminace a vytvoření rovnostářské společnosti. Její rétorika se nese v duchu empatie, inkluze a pokroku. Jenže pod touto líbivou fasádou se skrývá cosi hluboce známého a nebezpečně dogmatického – staré levicové myšlení, které bylo po neúspěchu marxismu-leninismu přeneseno z ekonomické sféry do sféry kulturní.
Tato „sofistikovanější“ verze marxismu – často označovaná podle Petra Fialy jako kulturní marxismus – zůstává věrná redukcionistickému duchu svého předchůdce. Zatímco klasický marxismus zjednodušoval historii na boj tříd a vlastnictví výrobních prostředků, kulturní marxismus interpretuje celý dějinný vývoj jako boj o moc mezi „utlačovateli“ a „utlačovanými“ – tentokrát ne na základě ekonomického postavení, ale na základě rasy, pohlaví, sexuální orientace a dalších identitních kategorií.
V této nové ideologii se role „oběti“ stává podle Petra Fialy nejen morálně nadřazenou, ale i politicky výhodnou. Postavení utlačovaného přináší společenský kredit, který může být směněn za mocenské pozice, mediální pozornost či institucionální výhody. Tak vzniká kult oběti, který přepisuje tradiční pojmy spravedlnosti, rovnosti a pravdy. Nezáleží už na tom, co říkáte, ale kým jste – respektive za koho jste označeni. A pokud náhodou patříte do „špatné“ skupiny (například bílý muž ze Západu), vaše slova jsou předem znevěrohodněna jako projev „privilegia“.
Jak trefně poznamenal britský filozof Roger Scruton, toto zvláštní nastavení levicové mysli lze pojmenovat jako oikofobie – opak xenofobie. Zatímco xenofob se bojí cizího, oikofob opovrhuje vlastním. V západním světě, zejména v akademickém a kulturním prostředí, se rozšířila mentalita, která systematicky zpochybňuje a odmítá vlastní civilizační kořeny – od křesťanské morálky přes národní identitu až po klasický liberalismus.
Scruton poznamenává, že oikofobie může být obdobím intelektuálního zrání, jaké prochází mnoho mladých lidí. Problém je, když v tomto období někteří zůstanou uvězněni celý život – zejména levicoví intelektuálové, kteří se z rebelie proti „establishmentu“ nikdy neprobudí. Neomarxistická ideologie, přes všechnu svou sofistikovanost a „vědecký“ žargon, trpí stejnými neduhy jako její předchůdce. Je dogmatická, netolerantní vůči jiným názorům, a ve svém jádru je ideologií moci – ne ve smyslu jejího zneužívání, ale jako jediného měřítka pravdy. Vše je podřízeno „kritické teorii“, jejímž cílem není porozumět realitě, ale ji dekonstruktivně rozložit a přestavět podle nového ideologického plánu.
A tak se z ideologie, která měla bojovat za rovnost, stává nástroj nového rozdělení – tentokrát ne podle třídy, ale podle identity. A místo skutečné emancipace nastupuje nový druh kolektivismu – kulturně zabarvený, morálně nadřazený a institucionálně chráněný.
