Článek
Jako účetní jsem zvyklý vysvětlovat nepříjemné věci. Když klient zapomene dodat doklady, když nesedí pokladna nebo když se objeví chyba, která tam podle všech zúčastněných rozhodně být neměla, dokážu zachovat klid. Nadechnu se, otevřu příslušnou tabulku a začnu hledat řešení. Většinou to funguje.
Jenže existuje jedna informace, kterou nedokážu podat s profesionálním odstupem. Je mi třicet a nikdy jsem neměl sex.
V účetnictví by se taková skutečnost dala uvést do poznámky pod čarou. V seznamování je to ale položka, u které se bojím, že po jejím odhalení celá moje bilance přestane dávat smysl. Do té chvíle jsem možná docela normální chlap. Pracuji, platím účty, nakupuji potraviny a občas se dokonce dokážu zasmát vlastnímu vtipu. Pak řeknu, že jsem panic, a v mé představě se změní osvětlení místnosti, někde zahraje dramatická hudba a žena naproti mně začne nenápadně hledat nejbližší východ.
Samozřejmě vím, že skutečnost bývá méně dramatická. Jenže moje představivost má v tomhle směru rozpočet bez omezení.
Představuji si třeba situaci, kdy sedím se ženou na druhém rande. Povídáme si, smějeme se a všechno vypadá nadějně. Pak přijde chvíle, kdy se rozhovor stočí k bývalým partnerům a zkušenostem. Ona se mě zeptá, kolik jsem měl vztahů. Já začnu odpovídat neurčitě, protože nechci lhát, ale zároveň nechci vytáhnout na stůl informaci, kterou jsem dosud pečlivě schovával.
„Víš, já to mám trochu jinak,“ řeknu.
Už v té chvíli to zní, jako bych se jí chystal sdělit, že mám tajný účet v zahraničí nebo že jsem v minulosti změnil identitu. Pokusím se situaci zachránit další větou, která celou věc ještě zhorší.
„Ne že bych nechtěl. Jenom to zatím nějak nevyšlo.“
To je přesně ten druh formulace, který by v účetní zprávě vyvolal doplňující otázky. Co znamená, že to nevyšlo? Jak dlouho tento stav trvá? Existují nějaké další okolnosti, které nebyly uvedeny? A proč se tváříš, jako bys právě přiznal zpronevěru?
Nejraději bych jí rovnou předložil přehled svého dosavadního milostného života. Jedna tabulka, tři sloupce, žádné skryté položky. Počet vztahů: nula. Počet sexuálních zkušeností: nula. Počet hodin strávených přemýšlením, proč je všechno nula: raději nevyčíslovat.
Jenže seznamování není audit a žena naproti mně není kontrolorka, která potřebuje ověřit správnost údajů. Přesto se k celé situaci chovám, jako bych musel předložit důkazy o své způsobilosti pro vstup do běžného života.
Nejvíc mě děsí, že by si mohla mou nezkušenost vyložit jako něco podezřelého. Že se začne ptát, jestli jsem příliš uzavřený, jestli se bojím žen, jestli mám nějaký problém nebo jestli jsem celý život trávil ve sklepě mezi účetními knihami a konzervami. Přitom skutečnost je mnohem méně filmová. Pracoval jsem, žil jsem svůj život, občas jsem se do někoho zakoukal a mnohokrát jsem se neodvážil udělat další krok.
Není za tím žádné velké tajemství. Spíš směs nejistoty, strachu z odmítnutí a schopnosti přemýšlet nad jednoduchou situací tak dlouho, až se z ní stane neřešitelný problém.
Když se na to podívám zpětně, možná jsem se tolik nebál samotného sexu jako okamžiku, kdy by někdo zjistil, že ho neumím. Jako bych měl předem zvládnout něco, co se lidé učí zkušenostmi. Chtěl jsem být připravený ještě předtím, než jsem dostal příležitost něco zažít. A protože jsem připravený nebyl nikdy dost, odkládal jsem všechno na později.
Teď mi je třicet a ono později se začíná podobat dlouhodobému projektu bez stanoveného termínu dokončení.
Přitom čím víc o tom přemýšlím, tím jasněji vidím, že nemusím svou minulost obhajovat. Nemusím předkládat seznam důvodů, proč se něco nestalo, ani dokazovat, že jsem normální. Pokud se s nějakou ženou dostanu do situace, ve které bude taková informace důležitá, můžu jí ji jednoduše říct.
Třeba: „Chci ti něco říct. Nemám se sexem zkušenosti a jsem z toho trochu nervózní. Neříkám ti to proto, abys mě litovala, jen bych před tebou nechtěl nic předstírat.“
Když si tu větu opakuji v hlavě, připadá mi skoro podezřele jednoduchá. Žádné složité vysvětlování, žádná obhajoba, žádná prezentace s grafy. Jen informace, která může druhému člověku pomoci pochopit, proč jsem nesvůj.
Samozřejmě nemám jistotu, jak zareaguje. Může ji to překvapit, může se zeptat na podrobnosti a může také zjistit, že jí taková situace nevyhovuje. To všechno je možné. Jenže stejně tak může reagovat úplně normálně, ocenit mou upřímnost a pokračovat v rozhovoru. Moje hlava tuhle variantu dlouho odmítala zpracovat, protože pro ni nebyla dostatečně dramatická.
A pak je tu ještě jedna důležitá věc. Nemusím to oznamovat každé ženě, se kterou si vyměním pár zpráv. Nemusím začínat první schůzku slavnostním prohlášením o svém panictví. Je to osobní informace, kterou můžu sdílet ve chvíli, kdy se cítím bezpečně a kdy to dává smysl. Upřímnost přece neznamená, že člověk musí okamžitě zveřejnit celý svůj osobní spis.
Jako účetní bych měl vědět, že ne každá informace patří do každého výkazu. Některé údaje jsou důležité pro správné rozhodnutí, jiné nemají důvod být na stole hned při první schůzce.
Možná tedy nakonec není největší problém v tom, jak ženě vysvětlit, že jsem panic. Možná je problém v tom, že se sám sobě snažím vysvětlit, proč bych se za to měl stydět.
A na tuhle otázku zatím nemám žádný přesvědčivý účetní doklad.
Pořád jsem třicetiletý panic. Pořád se bojím, že jednou řeknu něco nevhodného, zrudnu a budu působit jako člověk, který omylem utekl z dokumentu o sociálně izolovaných podivínech. Ale možná se to také celé odehraje mnohem obyčejněji, než si představuji.
Možná se nadechnu, řeknu pravdu a zjistím, že se svět nezastavil.
A kdybych si z toho měl odnést jednu věc, pak tuhle: nemusím svou nezkušenost prezentovat jako závadu, kterou je potřeba reklamovat. Je to prostě součást mého dosavadního života. A člověk, který mě chce skutečně poznat, by měl dostat příležitost poznat i tuhle jeho část, aniž bych se předem stavěl do role obžalovaného.
Koneckonců, ani na finančním úřadě nemusím působit podezřele jen proto, že mám v dokumentech něco, co potřebuje vysvětlení. Někdy stačí říct pravdu, odpovědět na otázky a přestat se tvářit, že každá nepříjemná informace znamená konec světa.
Teď se jen naučit totéž i mimo pracovní dobu.
