Článek
Jako účetní mám rád čísla. Jsou přesná, přehledná a většinou se s nimi dá rozumně pracovat. Když mi někdo přinese faktury za celý kvartál, dokážu se v nich zorientovat rychleji, než většina lidí najde v telefonu číslo na vlastní matku. Když ale přijde řeč na sexuální zkušenosti, moje analytické schopnosti se mění v bezcennou položku.
Stačí, aby se kolegové u oběda začali bavit o vztazích. Jeden vzpomíná na dovolenou, kde se seznámil s nějakou ženou. Druhý vypráví historku z večírku, kterou raději ani nedokončí, protože kolem sedí lidé z personálního oddělení. Třetí s naprostým klidem prohlásí, že už dávno přestal počítat, s kolika ženami spal.
V tu chvíli se obvykle soustředím na svůj oběd. Brambory jsou bezpečné téma. Neptají se, proč jsem ještě nikoho neměl, nevyžadují vysvětlení a jejich minulost mě nezajímá. U sexuálních partnerů je to složitější. Člověk nemusí mít ani jednoho, aby se cítil jako někdo, kdo přišel na poradu bez podkladů.
Nejhorší je, že nikdo nemusí nic říkat přímo. Stačí obyčejná věta typu „Tohle pochopíš, až budeš mít víc zkušeností“. Vysloví ji člověk, který si možná ani neuvědomuje, že mi právě nenápadně vystavil potvrzení o profesní nezpůsobilosti v oboru normálního života. Usměju se, přikývnu a v duchu si poznamenám, že podobné výroky by měly podléhat povinnému auditu.
Samozřejmě vím, že svět není rozdělený na lidi, kteří mají sex každý víkend, a na ty, kteří si večer povídají s pokojovou rostlinou. Jenže podle rozhovorů, sociálních sítí a historek z hospody to tak někdy vypadá. Všichni někoho mají, všichni někoho měli a všichni mají přinejmenším jednu zkušenost, kterou by mohli vyprávět v podcastu. Já mám zkušenost s tím, že jsem jednou na seznamce dostal odpověď a dalších čtyřicet minut přemýšlel, jestli ji otevřít okamžitě, nebo až po psychické přípravě.
Když člověk nemá žádné zkušenosti, začne je paradoxně považovat za něco, co ho automaticky diskvalifikuje. Představuje si, že každá žena pozná jeho nezkušenost během prvních pěti minut. Že bude působit jako brigádník, který poprvé nastoupil na pokladnu a neví, kam se zadává sleva. Že se prozradí každým pohledem, každou větou a každým pohybem ruky.
A tak se raději drží zpátky. Neosloví ženu, která se mu líbí, protože si myslí, že nemá co nabídnout. Nepřijme pozvání na večírek, protože se bojí, že tam všichni budou mít své partnery a on bude jediný člověk, který při otázce na bývalé vztahy začne mluvit o cenách energií. A když už se s někým seznámí, dokáže obyčejnou konverzaci proměnit v interní kontrolu, při které prověřuje každé své slovo.
Jako účetní tomu říkám nadměrná tvorba opravných položek. Ještě se nic nestalo, ale já už předem počítám se ztrátou. Předpokládám odmítnutí, trapas i konec případného vztahu, přestože se dotyčná žena třeba jen zeptala, jestli je volné místo vedle mě.
Samota má navíc jednu nepříjemnou vlastnost. Čím déle trvá, tím víc člověk zapomíná, že není jeho přirozenou součástí. Začne si připadat jako někdo, kdo stojí za sklem a sleduje život ostatních. Vidí jejich radosti, hádky, rozchody i usmiřování, ale sám se neodvažuje vstoupit dovnitř. Ne proto, že by nechtěl. Spíš se bojí, že nebude vědět, co dělat, až se dveře otevřou.
Někdy si říkám, že bych chtěl mít alespoň jednu sexuální zkušenost jen proto, abych konečně přestal řešit, že ji nemám. Jenže to by bylo podobné, jako kdybych si koupil drahý software pouze proto, abych nemusel poslouchat kolegy, kteří ho používají. Samotné číslo by možná přibylo, ale moje nejistota by tím nemusela zmizet.
A právě tohle je na celé věci nejvíc únavné. Nejde jen o sex. Jde o pocit, že jsem v něčem důležitém pozadu, že se musím omlouvat za vlastní nezkušenost a že bych měl předstírat větší jistotu, než jakou skutečně mám.
Možná jsou lidé, kteří už dávno přestali počítat své sexuální partnery. Já zatím počítám hlavně příležitosti, které jsem nechal utéct. Pohledy, které jsem neopětoval. Zprávy, které jsem nenapsal. Pozvání, která jsem si v hlavě odmítl ještě dřív, než jsem je dostal.
Ale učím se jednu důležitou věc. Život není soutěžní výkaz a intimita není povinná účetní uzávěrka, kterou musí každý odevzdat do třiceti let. Moje zkušenosti se nedají porovnávat s cizími, stejně jako nemá smysl srovnávat dvě účetnictví bez znalosti jejich podmínek.
Pořád jsem panic. Pořád mi někdy připadá, že všichni ostatní vědí něco, co mně zapomněli říct. Ale možná nemusím dohnat celý svět. Možná stačí, když příště přestanu předem odepisovat sám sebe.
A to je zatím jediná položka, kterou bych chtěl konečně dostat do plusu.
