Článek
Je mi třicet a jsem panic. Kdybych byl účetní závěrka, auditor by nade mnou už dávno vynesl výrok s výhradou. Některé položky totiž chybějí úplně, jiné nebyly nikdy zaúčtovány a u kolonky intimní život svítí nula tak vytrvale, že bych ji mohl vykazovat jako dlouhodobý majetek.
Účetnictví mám rád právě proto, že v něm všechno dává smysl. Každá transakce má svůj doklad, každá chyba se dá dohledat a každá pohledávka má alespoň teoretickou šanci na úhradu. V osobním životě je to horší. Tam můžete celé roky čekat na plnění, aniž by vám někdo sdělil termín splatnosti.
Moje vrstevníky už dávno rozdělují jiné starosti. Hypotéky, děti, společné dovolené a otázky, jestli se vyplatí koupit druhé auto. Já řeším, jestli žena, která mi v obchodě řekla, že mám hezký den, skutečně ocenila mou přítomnost, nebo jen profesionálně zvládla komunikaci se zákazníkem. Zatím jsem se přiklonil k druhé možnosti, ale nechávám si otevřená vrátka pro případnou opravu účetního odhadu.
Moje největší intimní zkušenost se odehrála v tramvaji. Seděla naproti mně žena, která se na mě podívala. Já se podíval na ni. Ona pohled neodvrátila. V tu chvíli se ve mně odehrál celý romantický film, včetně společné snídaně, seznámení s rodiči a nepříjemné diskuse o tom, kdo nechal otevřenou zubní pastu.
Ve skutečnosti jsme spolu nepromluvili ani slovo. Na další zastávce vystoupila. Já zůstal sedět a připadal si jako člověk, kterému právě unikla životní investiční příležitost. Dodnes nevím, jestli šlo o zájem, náhodu, nebo jen o to, že jsem měl za hlavou reklamní plakát. Každopádně to byl můj osobní rekord v intimitě a zároveň jediná chvíle, kdy jsem měl pocit, že se můj milostný život konečně dostal do kladných čísel.
Nejhorší na tom všem není samotné panictví. Je to pocit, že jsem zaspal nějakou povinnou životní lekci. Jako by všichni ostatní dostali v osmnácti manuál k seznamování a já ho omylem založil mezi daňové doklady. Teď se snažím dohnat látku, jejíž základy už všichni dávno považují za samozřejmost.
Když se mě někdo zeptá na vztahy, odpovídám neurčitě. Řeknu, že teď nemám čas, že se soustředím na práci nebo že jsem zatím nepotkal tu pravou. Poslední formulace je obzvlášť praktická, protože zní romanticky a současně nevyžaduje žádné doplňující informace. Nikdo nemusí vědět, že jsem nepotkal ani tu nepravou, se kterou bych se mohl alespoň pohádat o dálkové ovládání.
Přitom bych si přál úplně obyčejné věci. Mít komu napsat, že jsem dorazil domů. Pozvat někoho na kávu, aniž bych si předem připravil tři varianty rozhovoru a jednu krizovou strategii pro případ ticha. Držet někoho za ruku a nemít pocit, že právě překračuji bezpečnostní předpisy.
Jenže pokaždé, když se objeví příležitost, nastoupí můj vnitřní účetní. Začne vyhodnocovat rizika, hledat možné ztráty a sestavovat katastrofické scénáře. Co když budu trapný? Co když pozná, že nemám zkušenosti? Co když se zasměje? Výsledkem je, že neudělám nic. Riziko je nulové, výnos také.
A tak dál chodím do práce, kontroluji faktury a tvářím se, že mám svůj život pod kontrolou. V tabulkách skutečně ano. V těch osobních mám několik prázdných buněk, které se bojím vyplnit, protože nevím, jaký vzorec použít.
Možná jednou přijde chvíle, kdy přestanu všechno propočítávat a prostě někoho oslovím. Možná zjistím, že první rande není pracovní pohovor a že žena naproti mně nečeká na dokonale sestavenou prezentaci mých předností. A možná se také dozvím, že odmítnutí není konec světa, jen nepříjemná položka, kterou lze zpracovat v dalším období.
Zatím mi je třicet, jsem panic a moje nejdelší intimita trvala přibližně dvě vteřiny. Nechci ze svého života dělat tragédii, ale ani předstírat, že mě to někdy netrápí. Jsem zkrátka člověk, který umí spočítat cizí peníze na haléř přesně, ale pořád neví, jak dát najevo vlastní zájem.
A jestli tu ženu z tramvaje ještě někdy potkám, slibuji si jednu věc. Tentokrát se na ni nejen podívám. Zkusím se i usmát. Vím, zní to jako odvážný podnikatelský plán. Ale každý velký projekt musí nějak začít.
