Článek
Jako účetní mám jednu velkou výhodu. Když se něco pokazí, většinou se dá zjistit proč. Existují pravidla, postupy, formuláře a lidé, kteří vám řeknou, co jste udělali špatně. Když přijde kontrola z finančního úřadu, můžete být nervózní, můžete se potit, ale pořád máte v ruce nějaké doklady. Víte, kam se podívat, co předložit a jak odpovědět.
Představa prvního sexu je oproti tomu naprostá administrativní katastrofa. Žádný formulář, žádný návod schválený příslušným orgánem, žádná možnost zavolat na informační linku a zeptat se, jestli se postupuje podle aktuální metodiky. Jen já, žena a několik desítek let společenských očekávání, která se mi během jediného večera mohou sesypat na hlavu.
Je mi třicet a jsem panic. Není to informace, kterou bych běžně sděloval při představování. Obvykle stačí říct, že pracuji v účetnictví, a konverzace se může bezpečně přesunout k cenám potravin nebo k tomu, jak je dnes všechno drahé. Jenže někde vzadu v hlavě pořád nosím vědomí, že mi chybí zkušenost, kterou ostatní považují za naprosto běžnou součást dospělosti.
Když přemýšlím o prvním sexu, nepředstavuji si romantický večer, příjemnou blízkost ani vzájemné poznávání. Můj mozek okamžitě svolává krizový štáb. Co když nebudu vědět, co dělat? Co když budu tak nervózní, že všechno pokazím? Co když žena pozná, že jsem nezkušený, a začne si říkat, jestli jsem celou dobu žil pod kamenem, nebo mě někdo omylem vynechal při distribuci základních životních dovedností?
V podobných chvílích bych nejraději vyplnil žádost o odklad. Uvedl bych vážné důvody, přiložil potvrzení od zaměstnavatele a požádal o prodloužení lhůty do doby, než se budu cítit připravený. Příslušný orgán by mou žádost pravděpodobně zamítl s tím, že nedostatek zkušeností není důvodem k odložení života.
Jenže nejde pouze o samotný sex. Děsí mě i všechno, co mu může předcházet. První polibek, první dotek, chvíle, kdy člověk musí přestat přemýšlet a začít reagovat přirozeně. Já mám přirozené reakce bohužel často až zpětně. Dokážu si představit deset způsobů, jak se zachovat, ale v reálné situaci bych pravděpodobně zvolil jedenáctý, tedy ústup do bezpečí.
Někdy si připadám jako člověk, který si přečetl všechny dostupné příručky o plavání, zná teorii vztlaku a dokáže vysvětlit princip kraulu, ale nikdy nevstoupil do bazénu. Z břehu všechno vypadá jednoduše. Jakmile si ale představím, že bych měl skutečně skočit do vody, okamžitě hledám důvod, proč ještě chvíli počkat.
A čekání se stalo mou největší specializací. Čekám na správnou chvíli, na větší sebevědomí, na lepší postavu, na vhodnou ženu a především na okamžik, kdy přestanu mít strach. Jako bych věřil, že jednoho rána vstanu z postele a zjistím, že jsem během noci absolvoval neviditelné školení dospělosti.
V práci bych takový přístup nikdy nedoporučil. Kdyby klient odmítal vystavit fakturu, protože se bojí, že udělá chybu, vysvětlil bych mu, že se musí naučit postupovat správně, ne přestat podnikat. Ve vlastním životě ale podobnou radu používám jen velmi obtížně. Cizím lidem umím poradit s pořádkem v dokladech, zatímco svůj osobní život vedu metodou odkládání nevyřešených položek do dalšího období.
Občas mě napadne, že první sex nemusí být žádná velkolepá událost. Nemusí se proměnit v dokonalou scénu z filmu a nikdo po mně nemůže rozumně požadovat výkon profesionála, když jsem nikdy neměl příležitost se něco naučit. Jenže právě představa, že bych měl svou nezkušenost někomu přiznat, mě děsí skoro stejně jako samotná situace.
Co když mě odmítne? Co když se zasměje? Co když se na mě podívá s lítostí? V hlavě si vytvářím scénáře tak podrobné, že by se daly přiložit k pojistné smlouvě. A přitom zapomínám na nejjednodušší možnost: že vedle mě může být člověk, který nebude očekávat dokonalost, ale upřímnost.
Možná nemusím mít všechno nacvičené. Možná stačí umět říct, že jsem nervózní, a dát druhému člověku prostor, aby se také cítil dobře. Sex není maturitní zkouška, při které komise čeká na každou chybu. A už vůbec to není účetní audit, jehož cílem je odhalit všechny nedostatky.
Pořád se bojím. Nechci předstírat, že několik rozumných úvah dokáže vypnout třicet let nejistoty. Ale začínám chápat, že čekáním na okamžik bez strachu bych mohl čekat ještě hodně dlouho.
Finančního úřadu se bojím méně, protože tam alespoň vím, že nervozita jednou skončí a já odejdu domů s dokumenty v deskách. V intimním životě takovou jistotu nemám. Možná právě proto se mu vyhýbám.
Jenže tentokrát bych chtěl udělat něco jiného. Neplánovat každý detail, nehledat záruku úspěchu a nepřipravovat si únikovou cestu ještě před začátkem. Chtěl bych si dovolit být nezkušený, nervózní a trochu trapný, aniž bych se kvůli tomu považoval za méněcenného.
Je mi třicet. Jsem dospělý muž, který umí spočítat daně, opravit chybu v účetnictví a zachovat klid při kontrole dokladů. Teď bych se ještě potřeboval naučit, že nemusím mít na všechno připravený postup.
A že některé věci v životě se nedají vyřešit předem. Člověk je musí prožít, i když u toho nemá vyplněný jediný formulář.
