Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že mi bude třicet a já budu pořád panic. Když jsem byl mladší, představoval jsem si, že v tomhle věku už budu mít za sebou několik vztahů, možná budu ženatý a budu řešit úplně jiné starosti než to, jestli se na mě nějaká žena vůbec podívá. Jenže život se vydal jiným směrem. Zatímco moji kamarádi zakládali rodiny, stěhovali se s partnerkami do společných bytů a řešili děti, já se večer vracel do svého pronajatého bytu, ohřál si večeři a zavřel se v ložnici.
Na první pohled jsem přitom obyčejný chlap. Chodím do práce, mám několik kamarádů, občas zajdu na pivo a nikdo by na mě nepoznal, jak moc mě trápí moje nezkušenost. Nikdy jsem nebyl vyloženě ošklivý ani asociální. Jenže pokaždé, když se začalo schylovat k něčemu bližšímu se ženou, začal jsem panikařit. Bál jsem se odmítnutí, trapasu a hlavně toho, že by se dozvěděla, že jsem ve třiceti ještě s žádnou nespal.
Masturbace se pro mě postupně stala únikem. Zpočátku šlo o obyčejnou součást dospívání, později jsem ale zjistil, že je to mnohem jednodušší než skutečný kontakt se ženou. Nemusel jsem se nikomu zpovídat, nemusel jsem překonávat nervozitu a nemusel jsem riskovat, že něco pokazím. Stačilo počkat, až budu večer sám, zavřít dveře a na chvíli vypnout hlavu.
Nejhorší na tom bylo, že jsem si začal připadat jako člověk, který nad sebou ztratil kontrolu. Každý večer jsem si říkal, že dnes už to neudělám. Že si raději přečtu knížku, půjdu dřív spát nebo si pustím film. Dokonce jsem si několikrát slíbil, že vydržím celý týden. Jenže stačila chvíle nudy, nějaká erotická představa nebo obyčejný stres z práce a všechny moje odhodlané řeči byly pryč.
Ráno jsem se pak probouzel s nepříjemným pocitem. Ne snad proto, že bych masturbaci považoval za něco špatného. Věděl jsem, že je to normální. Vadilo mi spíš to, že jsem si nedokázal splnit vlastní předsevzetí. Připadal jsem si slabý a neschopný. A čím víc jsem se za to odsuzoval, tím častěji jsem se do stejného kolotoče vracel.
Jednou jsem seděl s kamarádem v hospodě a poslouchal, jak vypráví o své nové přítelkyni. Mluvil o společných víkendech, hádkách i obyčejném usínání vedle sebe. Najednou mi došlo, že přesně tohle mi vlastně chybí. Nejde jen o sex. Chtěl bych někoho obejmout, probudit se vedle ženy, vědět, že se na mě někdo těší. Masturbace mi sice na chvíli poskytla úlevu, ale nikdy mi nedala pocit blízkosti.
Ten večer jsem se rozhodl, že tentokrát na sebe nebudu tlačit. Přestal jsem si zakazovat masturbaci a místo toho jsem si řekl, že se pokusím změnit něco mnohem důležitějšího. Začnu se víc seznamovat, přestanu se schovávat za výmluvy a hlavně se nebudu předem považovat za člověka, kterého žádná žena nemůže chtít.
Není to jednoduché. Pořád mám chvíle, kdy se stydím za svůj věk a nedostatek zkušeností. Pořád někdy večer sklouznu ke starým návykům. Rozhodl jsem se ale, že se za to nebudu nenávidět. Uvědomil jsem si totiž, že můj skutečný problém není samotná masturbace. Je to strach ze života, ze vztahů a z toho, že bych mohl někomu ukázat svou zranitelnou stránku.
Je mi třicet a pořád jsem panic. Nevím, kdy se to změní ani kdy potkám ženu, se kterou budu chtít prožít svůj první intimní zážitek. Jedno ale vím jistě. Nechci dalších deset let trávit tím, že si budu každý večer něco zakazovat a ráno si vyčítat, že jsem to znovu nedodržel. Raději bych se konečně naučil žít tak, abych se nemusel před vlastním životem schovávat.
