Článek
Kdyby se dospělost měřila podle biologických předpokladů, byl bych dávno hotový člověk. Tělo funguje, hormony fungují, představivost funguje někdy až nepříjemně dobře. Jenže pak vyjdu z bytu, potkám ženu, která se mi líbí, a celý systém spadne do nouzového režimu.
Je mi třicet, pracuji jako účetní a většinu pracovního dne trávím tím, že dávám věci do pořádku. Čísla musí sedět, doklady musí mít správné náležitosti a chyby se musí opravit. Kdybych měl stejným způsobem zpracovávat vlastní milostný život, nejspíš bych už dávno podal žádost o mimořádný audit. Výsledky by nebyly hezké. V kolonce sexuální zkušenosti by nebylo co kontrolovat a v kolonce sebevědomí by auditor pravděpodobně doporučil tvorbu opravné položky.
Moje tělo přitom žádnou aktualizaci nepotřebuje. Přesně ví, co se mu líbí, co ho přitahuje a jakým směrem by se měl život teoreticky ubírat. Problém je v tom, že tělo a mozek zřejmě pracují pro dvě různé firmy a jejich vedení spolu dlouhodobě nekomunikuje.
Tělo by se rádo seznámilo, flirtovalo a zažilo něco, o čem se později dá vyprávět. Mozek mezitím připravuje analýzu rizik. Co když řeknu něco hloupého? Co když se jí nebudu líbit? Co když pozná, že jsem panic? Co když se zeptá na moje předchozí vztahy a já budu muset vysvětlovat, že nejdelší romantická zkušenost mého života spočívala v očním kontaktu s neznámou ženou v tramvaji?
Výsledkem je dokonale zabezpečený systém, do kterého se nikdo nedostane. Ani případný virus, ani žena. Bezpečnostní opatření jsou stoprocentní, uživatelská přívětivost nulová.
Nejhorší je, že na internetu dnes člověk najde návod prakticky na všechno. Jak správně cvičit, jak se oblékat, jak komunikovat, jak flirtovat a jak poznat, jestli má druhá strana zájem. Existují videa, která vám během několika minut vysvětlí, jak vést konverzaci, udržovat oční kontakt a působit sebevědomě. Po jejich zhlédnutí máte pocit, že jste připraveni vyrazit do světa a navázat vztah během jediné návštěvy kavárny.
Pak ale skutečně sedíte v kavárně a žena naproti vám se zeptá, co děláte. Řeknete, že pracujete v účetnictví. Ona se usměje a zeptá se, jestli vás to baví. Vy začnete vysvětlovat rozdíl mezi účetní závěrkou a daňovým přiznáním, protože je to jediné téma, u kterého máte jistotu, že neuděláte chybu.
Po pěti minutách ví o vašem zaměstnání všechno, ale vy stále nevíte, co ji baví, jestli má ráda filmy nebo kam chodí o víkendech. Rozhovor připomíná pracovní pohovor, na který se přihlásil člověk s příliš vysokou kvalifikací v nesprávném oboru.
Až cestou domů vám dojde, že jste se mohli zeptat na její zájmy. Případně jí říct, že má hezký úsměv. Jenže v tu chvíli už je pozdě. Mozek konečně dokončil analýzu a připravil skvělou odpověď pro situaci, která skončila před hodinou.
Tahle schopnost přicházet s dokonalými reakcemi až zpětně by se měla vyučovat na vysokých školách. Člověk by z ní mohl získat doktorát. Bohužel se nedá uplatnit v reálném čase.
Občas mě napadne, že bych měl absolvovat nějaký kurz sociálních dovedností. Něco jako školení pro začátečníky, kde se naučíte, jak někoho oslovit, jak poznat zájem a jak přežít odmítnutí bez nutnosti přestěhovat se do jiného města. Jenže už samotná představa, že bych se měl přihlásit na kurz seznamování, ve mně vyvolává pocit, že jsem definitivně prohrál soutěž, do které se ostatní ani nemuseli hlásit.
Přitom rozumově vím, že nezkušenost ze mě nedělá méněcenného člověka. Jenže rozum a pocity spolu bohužel nespolupracují o nic lépe než moje tělo a mozek. Můžu si stokrát vysvětlit, že první rande nemusí být dokonalé, ale jakmile se objeví skutečná příležitost, začnu se chovat, jako bych měl před sebou závěrečnou zkoušku z předmětu, který jsem nikdy nestudoval.
A tak dál čekám na aktualizaci. Doufám, že se jednou ráno probudím, otevřu oči a najednou budu vědět, jak přirozeně oslovit ženu, jak s ní flirtovat a jak se nebát, že každá moje věta bude působit jako výňatek z příručky pro společensky nezpůsobilé jedince.
Jenže takhle to nejspíš nefunguje. Sociální dovednosti se nestahují přes noc. Člověk je musí získat tím, že něco zkusí, občas se ztrapní a příště to zkusí znovu.
To je ovšem pro účetního nepříjemná představa. Znamená totiž pracovat s nejistým výsledkem, nemít všechno předem spočítané a smířit se s tím, že některé chyby se nedají odstranit pouhým opravným zápisem.
Možná je načase přestat čekat, až budu dokonale připravený. Možná nemusím být nejvtipnější muž v místnosti ani mistr flirtování. Možná stačí obyčejně projevit zájem a přijmout, že ne každá snaha skončí úspěchem.
Moje tělo je připravené už dávno. Moje sociální dovednosti mají stále naplánovanou aktualizaci, která se neustále odkládá. A já začínám tušit, že jediný způsob, jak ji konečně nainstalovat, je přestat mačkat tlačítko „Připomenout později“.
Teď už jen najít odvahu kliknout na „Spustit“.
