Článek
Existují lidé, kteří mají tolik sexuálních historek, že už si nepamatují, s kým přesně se která odehrála. Pak existuji já, člověk, který si pamatuje každou vteřinu rozhovoru se ženou, jež se ho před třemi lety zeptala, kolik je hodin. Dodnes si nejsem jistý, jestli to byl začátek flirtu, nebo jen potřebovala vědět, kdy jí jede autobus.
Jako účetní mám k evidenci přirozený vztah. Doklady třídím, čísla kontroluji a nesrovnalosti mě znervózňují. Kdybych měl vést účetnictví svého sexuálního života, nepotřeboval bych žádný složitý software. Stačil by mi prázdný sešit, propiska a možná razítko s nápisem NEREGISTROVÁNO.
Ne že bych o sexu nic nevěděl. Četl jsem články, sledoval rozhovory, vyslechl dost kamarádských debat a na internetu jsem strávil tolik času, že bych si zasloužil certifikát z teoretické přípravy. Vím, že komunikace je důležitá, že člověk nemá nic předstírat a že sebevědomí bývá přitažlivé. Dokázal bych o tom mluvit hodiny. Problém nastává ve chvíli, kdy mám tyhle poznatky uplatnit v praxi.
Je to podobné, jako kdybych uměl nazpaměť celý zákon o účetnictví, ale při první kontrole nedokázal najít vlastní kalkulačku. Teorie funguje skvěle, dokud proti vám nesedí skutečná žena, která se usměje a položí jednoduchou otázku. Třeba co rád dělám ve volném čase. V tu chvíli se mi v hlavě otevře několik oken, všechna zamrznou a systém ohlásí neočekávanou chybu.
Mám samozřejmě i vzpomínky. Jednou jsem se odhodlal oslovit ženu v kavárně. Předem jsem si připravil nenucenou větu, která měla působit přirozeně. Doma zněla výborně. Cestou do kavárny ještě lépe. Když jsem ji konečně uviděl, můj mozek usoudil, že nejlepší bude nedělat nic, protože tím se nedá nic pokazit. Objednal jsem si kávu, sedl si o dva stoly dál a odcházel s pocitem, že jsem situaci zvládl bez zbytečného rizika.
Zpětně tomu říkám úspěšná minimalizace ztrát. Žádné odmítnutí, žádná trapná konverzace, žádná možnost, že bych řekl něco hloupého. Jen další promarněná příležitost, kterou jsem si zaúčtoval do dlouhodobých aktiv své samoty.
Moji kamarádi mezitím sbírají historky, které se dobře vyprávějí u piva. Jeden se seznámil s dívkou na koncertě, druhý zažil katastrofální rande a třetí strávil noc s ženou, jejíž jméno si ráno musel nenápadně připomenout. Poslouchám je, směju se na správných místech a občas přidám poznámku, abych nevypadal jako člověk, který právě sleduje dokument o životě na cizí planetě.
Nejvíc mě děsí otázka, která může přijít kdykoliv: „A co ty? Nějaká novinka?“
V takové chvíli bych nejraději vytáhl notebook a promítl jim graf. Na vodorovné ose by byly roky mého života, na svislé ose počet intimních zkušeností. Křivka by byla tak rovná, že by ji mohli použít při výuce geometrie. Přesto se usměju a řeknu něco neurčitého o tom, že teď mám hodně práce. Což je pravda. Práce je bezpečné útočiště, kde se ode mě očekává přesnost, ne romantická iniciativa.
Časem jsem si vytvořil zvláštní druh odbornosti. Poznám deset způsobů, jak si člověk může pokazit první zprávu, ale nedokážu napsat jednu, kterou bych skutečně odeslal. Vím, že přehnané přemýšlení škodí, a přesto dokážu analyzovat obyčejné „Ahoj, jak se máš?“ jako účetní případ s podezřením na daňový únik. Zkoumám interpunkci, délku věty i možnou interpretaci smajlíku. Pak telefon odložím a jdu si uvařit těstoviny.
Nejtěžší je přiznat si, že za vším tím humorem je skutečný strach. Nechci být terčem soucitu ani člověkem, kterému někdo začne vysvětlovat základy vztahů, jako bych právě nastoupil do první třídy. Nechci, aby mě někdo litoval. Chtěl bych jen mít možnost něco zažít, udělat chybu a později se jí smát jako všichni ostatní.
Protože sexuální historky nejsou jen o sexu. Jsou o tom, že se člověk odvážil vstoupit do neznámé situace, něco pokazil, něco pochopil a získal vzpomínku, která mu zůstane. Já mám zatím především vzpomínky na situace, do kterých jsem vůbec nevstoupil.
Někdy si namlouvám, že až budu mít dost informací, dost sebevědomí a správně připravenou strategii, všechno se změní. Jenže na některé věci neexistuje návod, který by člověku zaručil úspěch. Můžete se připravovat celé roky a stejně nakonec musíte risknout, že budete trochu trapní.
A tak si říkám, že možná nepotřebuji další teorii. Možná potřebuji jednu obyčejnou zkušenost, která nebude dokonalá, nebude odpovídat žádnému návodu a nebude vhodná k vyprávění u piva. Stačilo by, kdyby byla moje.
Do té doby budu dál poslouchat cizí historky, občas se zasměju a budu předstírat, že mě jejich nedostatek vlastních zkušeností nijak netrápí. Ale až se mě příště někdo zeptá, co nového v mém milostném životě, možná poprvé neodpovím, že nemám čas.
Možná řeknu, že se to snažím změnit.
V účetnictví se tomu říká plán nápravných opatření. V životě by se tomu snad mohlo říkat začátek.
