Článek
Jezdíte často vystupovat a bavit krajany do zahraničí?
To mne nepotkává tak často, protože tolik aktivních zájemců o vystoupení v cizině, jako jste vy, tolik organizátorů v zahraničí, jako jste vy, opravdu není. A já si toho pozvání do Vídně velmi vážím.
A my jsme rádi, že jste ho přijal, ale pojďme to vzít od začátku. Jak se ze studenta filozofické fakulty Karlovy univerzity stal „Mistr etikety“?
Chce-li člověk něco dělat na špičkové úrovni, například chce být houslový virtuóz, tak musí mít nějaký talent, nadání, genetické vlohy, A potom následuje tvrdá dřina, aby se vypracoval na vyšší úroveň. Já jsem měl od malička, jak si tak vybavuji, k etiketě vztah. Když si vzpomínám na své dětství, my jsme večeřeli u kulatého stolu v jídelně a pod ubrusem jsme měli molton, což je taková plstěná podložka, která tlumí rušivé zvuky příborů, skla a porcelánu. Můj tatínek si vždycky ráno vybíral, který oblek si obleče, uvázal si kravatu, vzal si klobouk a plášť a vyrazil do práce. Takže jsem nasával tu etiketu v rodinném prostředí jako naprostou samozřejmost, což si myslím, že je nejlepší cesta k tomu, jak si osvojit slušné chování.
A potom mě osud zavedl do nejrůznějších zemí světa. Když jsem pracoval deset let pro Václava Havla, tak jsem za tu dobu večeřel s mnoha korunovanými hlavami, britskou královnou, všude možně po světe. Všímal jsem si všech různých detailů a to jsem ještě netušil, že se mi to stane jednou osudem. Když jsem skončil na Hradě a dál chodil do společnosti, tak jsem si všímal lidí a viděl jsem, že si mnoho z nich neumí správně uvázat uzel na kravatě s ohledem na to, jaký límeček má košile, kterou mají na sobě. Že neumí správně držet příbor, neví, jak se jí pečivo, že nevědí, jaké boty si vybrat a kombinují nejrůznější barvy. Viděl jsem, že ti lidé jsou trochu bezradní a tak jsem si řekl, že tohle já všechno znám. Něco od malička, něco z práce na Hradě a tak jsem připravil seriál pro Českou televizi, který se vysílal v mnoha zemích, například i v Panamě. Po jeho odvysílání přišel ředitel nakladatelství, abych napsal knihu. Nechal jsem si od něj poradit, jak na to a do dneška je těch knih už třicet pět.
Už jste se zmínil o tom, že jste byl deset let mluvčím Václava Havla. Jak jste se k této profesi dostal?
Já jsem před tím pracoval v televizi, byl jsem šéfem domácího zpravodajství a jednoho večera se otevřely dveře mé kanceláře, vstoupil Václav Havel a požádal mne, abych byl jeho mluvčím. A bylo to. Ne, teď to trochu zlehčuji. Tak jednoduché to nebylo. Václav Havel mě znal z televizní obrazovky, tenkrát byla ještě televize pouze jedna, bylo to před rozpadem Československa. Díky mé pozici jsem patřil mezi tehdejší prominentní novináře, kteří se poměrně často a pravidelně setkávali s politiky. Ne, že bychom se nějak kamarádili a tykali si, ale znali jsme svoje postoje a názory. Když můj předchůdce Michael Žantovský odešel jako velvyslanec do Washingtonu, tak si Václav Havel řekl, že bych možná byl dobrá volba. Začal svůj tým profesionalizovat. Ta první garnitura, která s ním přišla na Hrad, tak to byli většinou jeho kamarádi. On najednou vstoupil mezi 150 „husákových“ zaměstnanců a nevěděl, kdo je kdo. Netušil, komu může věřit. Proto si přivedl lidi, jako byl Saša Vondra, Michael Žantovský, Jirka Křižan, Láďa Kantor. Osobnosti, se kterými mohl důvěrně konzultovat to, či ono. Jenomže, oni to nebyli žádní „ouřadové“, neuměli sedět u počítače nebo se hrabat v papírech. Tak, jak to tyto úřady vyžadují. Byli to rockeři, scénáristé, lidé různých profesí. Tudíž se po čase, kdy se ten hradní tým zkonsolidoval, začali přátelé Václava Havla pomalu odcházet a ten tým se začal budovat na profesionální bázi. Takhle se to může zdát jednoduché, ale bez té přípravy, kdybych například nevystudoval češtinu, neuměl bych hovořit spisovným jazykem, neměl novinářské zkušenosti z televize, tak nevím, jestli bych si s tou funkcí poradil. Ale protože jsem byl od osudu na to připraven, šlo to poměrně hladce.
Jaký byl Václav Havel šéf?
On nebyl vůbec žádný šéf. Říct o něm, že je šéf, tak se válí smíchem. Byl nesmírně laskavý člověk. Postrádal manažerské dovednosti a ty návyky, které by měl každý řídící pracovník mít. Václav Havel si s námi vyprávěl, sděloval, co by se mu líbilo, co by si tak představoval do budoucna a my jsme byli ti, co museli odezírat ty jeho myšlenky a uvádět je v život. A pak jsme konzultovali, jestli je to tak dobře nebo ne, jestli chce něco udělat jinak. On byl plný nápadů, ta doba přinášela nejrůznější výzvy, konstituovaly se ústavní orgány naší země, světová politika byla ve varu, demontoval se totalitní režim v Evropě a byl nahrazován demokratickými institucemi. Byla to jedinečná doba plná událostí a Václav Havel měl stále spoustu inspirativních myšlenek. A i když nám, tomu týmu kolem něj, se občas zdálo, že některé jeho vize nejsou úplně správné, později se ukázalo, že měl ve svých názorech a hlavně ve své politické intuici, skoro vždy pravdu.
Jako mluvčí prezidenta Václava Havla jste společně s ním procestoval svět. Máte nějaké zážitky, které Vás překvapily z hlediska etikety na druhé straně zeměkoule?
Když jsme projížděli čtyřicet, možná padesát zemí světa a představovali jsme tu mladou demokratickou republiku – všichni chtěli vidět Václava Havla, toho hrdinu, který porazil komunismus ve střední Evropě – tak jsme se mnohokrát setkávali s odlišnými zvyklostmi a někdy byly tak kritické, že to pro nás byla trýzeň. Například v Saudské Arábii si nesmíte přehodit nohu přes nohu. Tedy dnes už je to o něco mírnější, ale před těmi zhruba třiceti lety ta země byla velice rigidní. Každopádně když to uděláte, tak ten člověk na druhé straně stolu se, těžce uražen, zvedne a odejde. Diplomatické, obchodní nebo politické jednání skončilo. Takže jsme si museli hlídat nejrůznější situace, podávání ruky, co dělat levou a co pravou. Když beduíni putovali pouští, tak Mohamed, aby nevyhynuli v důsledku infekčních chorob stanovil, že pravá ruka je na věci čisté a levá na ty ostatní. Bylo náročné si to všechno hlídat.
Zajímavá byla státní návštěva Indie, kdy jsme seděli v prezidentském paláci a většina účastníků toho státního banketu jedla rukama. Víte, když Češi jedí rukama, tak to bývá zpravidla hrůza, na to se nedá koukat. Ale když Ind jí rukama, to je neuvěřitelný koncert.
A v čem je ten rozdíl mezi Čechem a Indem, když jí rukama?
V obratnosti. My to patláme a tu upatlanou ruku strkáme do pusy, případně olizujeme, tak to je nechutné jen od pohledu. Ti Indové mají zvláštní grif, jak nabírají plackou to jídlo, jak to vkládají čistě do úst, jak si potom hezky otřou ty ruce a pokračují dál. My jsme s obdivem hleděli na to umění. Na jednu stranu to bylo trochu kuriózní, ale na druhou stranu pro nás velmi objevné.
Sál Velvyslanectví ČR ve Vídni
Český obložený chlebíček je známá delikatesa, ovšem její konzumace není úplně lehká a bezproblémová…
Když se mě lidé ptají, jak jíme chlebíčky, odpovídám jednoduše – nejíme! Což většina Čechů není ochotna přijmout, protože to je nejoblíbenější občerstvení a všechny kancelářské večírky, narozeniny a domácí oslavy se odehrávají na bázi chlebíčků. Neexistuje ovšem slušný způsob, jak zkonzumovat chlebíček. Umíte si to představit – veka s hromádkou bramborového salátu, na tom ještě kornoutek šunkového salámu, potom je tam rajče, okurka, vajíčko s majonézou…a teď musíte hodně otevřít, abyste dopravil ten náklad do ústní dutiny, samozřejmě koutky zůstanou potřísněné tou majonézou – ne! To není pokrm, který bychom měli veřejně konzumovat. Jestli jsme opravdu vášniví milovníci chlebíčků a nedokážeme si je odříct, tak si je koupíme, opatrně dopravíme domů tak, aby si nikdo nevšiml, co si neseme. Doma zatáhneme rolety, zhasneme, svlékneme se, sedneme si do vany nebo někam, kde nic nepoškodíme. A teď se můžeme pustit do toho chlebíčku. S chutí ho sníme, osprchujeme se, oblékneme se a vrátíme se mezi lidi.
V souvislosti s vánočními svátky bychom si mohli shrnout pravidla, která se týkají vánočního stolování.
Vánoční stolování je nejkrásnější chvíle roku. Ta poezie, to kouzlo vánočního večera, nejde jenom o dárky, ale o tu atmosféru, o ty vůně, o to speciální menu, to je něco, co v nás zůstává po celý život. My všichni si přece pamatujeme, jak jsme jako děti sedávaly u vánočního stolu, jak tatínem s maminkou všechno připravili, těšili jsme se na dárky. Ale nejde jenom o to, že něco dostaneme, jde o ten nádherný prožitek, který bychom i my měli dětem připravit tak, aby si odnesly do života co nejkrásnější vzpomínky.
Tak především se musíme hezky obléct, tatínek by měl mít sako, maminka šaty. Abychom dali najevo, že je to slavnostní okamžik, že jednou v roce se tak nádherně upravíme a prožijeme si ten slavnostní pohádkový večer. Potom by maminka měla krásně prostřít stůl, ubrus by měl být bílé barvy, případně s takovými vzory, které by nerušily pohled na založení stolního inventáře. Nezapomeneme na sady příborů, na květiny, na svíčku. Maminka by si měla všechno připravit, aby nemusela v průbvěhu večeře odbíhat od stolu. Všichni jsou usazeni a maminka začíná nalévat polévku. Nejprve tatínkovi a potom dětem. A už malé tříleté dítě si v duchu říká něco o tom, že jsou lidé společensky významnější, to jsou dospělí a po nich jsme my, děti. Maminka tedy nalije tatínkovi, potom holčičce, chlapečkovi, staršímu, mladšímu a na konec nalije sobě. Nikdo se ničeho nedotýká, všichni sedíme a čekáme. Maminka bere do ruky lžíci, u dalších chodů příbor. Všichni bereme do rukou lžíce a začínáme jíst. A to malé tříleté dítě si říká: „Aha, nejdůležitější u stolu je maminka, na tu všichni čekáme.“ A takhle to do těch dětí plyne, ta etiketa. Nemusíme jim nic říkat. Když to takhle budeme dělat, děti s bezmeznou důvěrou, že jejich rodiče dělají všechno nejlépe a dokonale, tak, jak to má být, tak nás budou napodobovat.
Potom si u večeře vyprávíme. Při jídle se mluví, ne že se mluvit nemá, jak to vtloukají do dětí ve školce. Povídáme si a vyprávíme. Stolujeme co nejkultivovaněji, i malé dítě by mělo mít svůj ubrousek, aby si například před napitím otřelo ústa. Po večeři si dá tatínek skleničku portského a děti začnou rozbalovat dárky. Vždycky nejmladší z rodiny by měl přinést dárek. Můžeme je označit třeba velkými písmeny – M jako maminka, T jako tatínek, E jako Evička a tak dále. Písmenka možná bude to nejmenší dítě umět. Dárek přinese a všichni bychom měli sledovat, co ten balíček obsahuje. Není hezké, když si každý rozbaluje sám pouze svoje dárky a nevěnuje pozornost tomu druhému. Měli bychom si to hezky společně užít. Když jsou dárky rozbalené, můžeme se věnovat staročeským zvykům, jako je lití olova nebo krájení jablka. Společně si povídáme, podíváme se na Tři oříšky pro Popelku a děti si budou tenhle krásný večer pamatovat celý život.
Tak tomu říkám „Vánoce podle Špačka“, úžasné a dokonalé, mockrát děkuji za rozhovor.
