Článek
U jednoho z mnoha stolů se usazuji se spolumajitelkou této restaurace, Lýdii Kolaříkovou. Jak se vaše rodina dostala do Vídně?
Můj dědeček, Jan Kolařík, pocházel z Jihlávky, malé vesničce na Českomoravské Vysočině. Nedaleko jsou Lázně Svatá Kateřina, Telč nebo Dačice. Tam žili a žijí členové naší rodiny. V roce 1895 přišel můj dědeček do Vídně, kde se seznámil s mojí babičkou. Ta pochází z jižních Čech, konkrétně z obce Čejetice. Seznámili se přímo tady v Prátru při tanci. V něm bylo dříve velké množství hospod, každý národ v tehdejší monarchii tady minimálně jednu měl. Seznámili se tady ve Schweizerhausu, kde se konaly taneční zábavy. Můj tatínek, Karel Kolařík, se narodil ve Vídni a jako mladý muž chodil do této restaurace rád na pivo. Bylo mu 19 let, když zemřel předešlý majitel a můj dědeček mu říkal, jestli tu restauraci nechce převzít? Úřady ho musely nejprve „zplnoletit“, protože v té době byla ta hranice ve věku 21 let, a on ve svých devatenácti restauraci převzal. Jako hostinský tady pracoval delší dobu než císař František Josef I. na trůnu. Můj tatínek tady působil sedmdesát dva let. Zpočátku se tady čepovalo plzeňské pivo, ale moji předci si řekli, že by to chtělo nějakou změnu. Tak uspořádali takovou výzkumnou výpravu do Čech. Když byli v Českých Budějovicích, tak každý vypil asi jedenáct piv a ráno je nebolela hlava. Tak se ptali, co že to večer vlastně pili a rozhodli se, že toto pivo budou vozit do Vídně. Od roku 1926 se v restauraci Schweizerhaus čepuje Budvar. Příští rok to bude už 100 let. Jednou nám nějaký velvyslanec řekl, že jsme nejlepší ambasadoři českého piva ve Vídni.
Vaše kuchyně servíruje hladovým návštěvníkům převážně česká jídla, je to tak?
Ano, vaří se tady česká a rakouská kuchyně, což je vlastně skoro jedno a to samé. Máme tady také několik kuchařů z Čech a Slovenska, kteří umí perfektně připravit i takové speciality jako jsou svíčková nebo ze Slovenska halušky. Na prvním místě je samozřejmě naše tradiční vepřové koleno. To napadlo mého tatínka, který byl vyučená řezník, jak by to koleno šlo zpracovat. Je s tím poměrně dost práce, používáme stále stejnou originální recepturu, která obsahuje pouze tradiční přísady, jako je koření, sůl, česnek,ale nejdůležitější je, připravovat ta jídla s láskou. To je nejdůležitější přísada. Věděly to už naše babičky a my v této tradici pokračujeme. Aby ta jídla, která servírujeme byla v prvotřídní kvalitě a hosté si pochutnali. Stará se o to celkem 35 kuchařů. Možná vás bude zajímat, kolik těch vepřových kolen u nás hosté denně spořádají, ale to je naše obchodní tajemství. Nejdůležitější je, že jim chutná!
Vchod do restaurace Schweizerhaus
Kolik hostů můžete najednou ve Vaší restauraci obsloužit?
Když je hezké počasí a využijeme svoje veškeré kapacity, tak je to 1400 míst. Taková větší vesnice, dá se říct, se k nám může přijít najíst. Určitě jsme největší restaurace v Rakousku. Pokud vím, je nějaký podnik v Mnichově, který má větší kapacitu, ale tam to funguje na bázi samoobsluhy, kdežto u nás vás vždy obslouží některý z devadesáti číšníků.
Když jsem k Vám dnes přicházel, tak jste se pohybovala „na placu“ a usazovala nějakou skupinku návštěvníků. Je na vidět, že Vás Vaše práce baví…
Ano, já tady pracuji od dětství. Jsme zde nyní můj bratr a já a také nám pomáhají naše děti a vnoučata. Vždy z rodiny tady v restauraci někdo je. Já jsem zde ponejvíc večer, zpravidla od 17 hodin do zavírací dvacáté třetí hodiny. Vzhledem k charakteru podniku máme otevřeno vždy od 15. března do konce října. V létě si moc dovolenou neužiji, ale občas si nějaké volno také dopřeji. Například letos se chystám na tři dny do Českého Krumlova.
Vy máte skvělou postavu. Musím říct, že kdybych pracoval nebo spoluvlastnil restauraci, kde se podávají takové dobroty, byla by moje váha velmi vysoká…
Já se tady hodně pohybuji, pořád jsem na nohách, takže nepřiberu. Abych si sedla a dala pivo a jídlo, to u mne nehrozí. Máme asi 80 procent stálých hostů, takže nemáme jenom ta kolena, ale i denní meníčka, která se mění, aby se ty naše dobroty hostům až tak nepřejedly.
Okolí restaurace Schwizerhaus
Vaše restaurace je v Prátru, což je centrum zábavy a také různých atrakcí. Navštěvujete některé z nich?
Nejraději mám sedmdesát let starou horskou dráhu, která je hned vedle nás. Ona není tak náročná, aby tam člověk létal hlavou dolů, jak je to na dnešních atrakcích normální. Ona je hlavně pro děti, je taková až řekla bych malebná, ozdobená trpaslíky. Ráda mám také ten malý vláček, co tady jezdí v aleji. Ale ty moderní atrakce, ty mi mnoho neříkají. A pěkná atrakce v horkých letních dnech je příjemné ochlazení, které poskytuje třicítka vzrostlých kaštanů, které poskytují chladivý stín a tvoří takové příjemné mikroklima a člověk si připadá jako doma v obýváku.
Máte nějaký zajímavý zážitek s hosty?
Za ty roky je těch zážitků nepřeberné množství a já si říkám, že je sepíšu a vydám knižně. Ale vzpomínám na rok 2005, kdy se ve Vídni hrálo mistrovství světa v hokeji a čeští hokejisté skoro každý večer chodili k nám. A když vyhráli titul mistrů světa, tak se nedodržela zavírací hodina a slavilo se u nás skoro až do rána. My jsme jim tady po tom vítězném utkání připravili slavnostní uvítání a do dneška na to ráda vzpomínám.
