Profesor Newerkla: „auf lepschi“ má ve Vídni trochu jiný význam než v Česku

Bohemistika ve Vídni slaví 250 let. Už od dob Marie Terezie se na vysokoškolské půdě v rakouském hlavním městě vyučuje čeština. Při té příležitosti jsem si povídal s profesorem Stefanem Michaelem Newerklou, který má zásluhu na tom, že jeho výuka úspěšně pokračuje i dnes.

Pane profesore, Vy jste rodilý Rakušan, snad mohu prozradit, že ročník 1972. Narodil jste se a svoje dětství a mládí prožil v době, kdy naše země byly oddělené pověstnou železnou oponou. Co Vás vedlo k tomu, že jste se začal učit česky? Řeč, která je těžká a kterou Vy sám dnes vyučujete.

Za to může paradoxně právě ta železná opona. Já jsem vyrůstal asi jedenáct kilometrů od hranic a velmi mne zajímalo, co se za tou hraniční čárou ukrývá. Je pravda, že my Rakušané jsme mohli do tehdejšího Československa cestovat s menšími problémy než tomu bylo naopak, ale i tak to nebylo jednoduché. Dostat se do země, která byla na jednu stranu tak blízko a na tu druhou velmi daleko. Ve škole jsem tenkrát neměl možnost učit se česky, ale na gymnáziu jsem se naučil rusky a z tohoto jazyka také následně odmaturoval. Mnoho Čechů se asi bude divit, proč Rakušan dobrovolně studuje ruský jazyk, ale měli jsme na škole velmi milého učitele slavistu, který zbožňoval, dá se říci, všechny slovanské jazyky.

V okamžiku, kdy se po roce 1989 otevřely hranice, vyrazil jsem češtinu studovat přímo do tehdejšího Československa. Bylo to díky Ústavu jazykové odborné přípravy při Karlově univerzitě. Výuka se konala v Mariánských Lázních a tam jsem náhodou potkal velmi milou slečnu, studentku Karlovy univerzity. Dnes je to moje manželka Lenka.

Jak se Váš život vyvíjel dál? Pokračoval jste ve studiích?

Ano, já jsem studoval ve Vídni, i když se přiznám, že jsem se chtěl odstěhovat za svoji láskou do Čech, ale moje budoucí manželka k tomu přistupovala s větším rozumem a řekla, že nejprve oba dva dokončíme studia a teprve potom můžeme myslet na manželství. Ona vystudovala psychologii a já anglistiku a slavistiku se zaměřením na češtinu.

Výuka slovanských jazyků, potažmo češtiny má ve Vídni dlouhou tradici…

První profesor slavistiky byl ve Vídni v roce 1849, ale čeština se tady učila již před tím. Letos slavíme 250 let výuky tohoto slovanského jazyka na vídeňské univerzitní půdě. Bylo to v roce 1775 za vlády Marie Terezie.

Působíte v Rakouské akademii věd, ale aktivní jste i v českých vědeckých kruzích. Řekněte nám o tom něco víc.

Jsem členem Akademie věd České republiky, nedávno jsem byl znovuzvolen jako člen vědecké rady. Zároveň jsem také členem vědecké rady filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a mezinárodní rady Palackého univerzity v Olomouci. K tomu působím v několika dalších vědeckých komisích. Na jednu stranu je to velmi přínosné a obohacující, na druhou stranu to bere člověku dost času a nemohu se věnovat tak, jak bych chtěl, dalším výzkumům. Den má bohužel pouze dvacet čtyři hodin a všechno nelze stihnout.

Jak to všechno časově zvládáte?

Velmi komplikovaně, můj diář je velmi plný. Naštěstí mám chápající manželku, která sama působí jako lektorka na univerzitě v Salzburgu. Když se náhodou zadaří a máme společný volný čas, jezdíme společně do České republiky, kde se věnuji intenzivně poznávání kultury a jazyka.

Když jsme u toho jazyka, nedávno se v Rakousku objevila bilboardová kampaň jednoho řetězce rychlého občerstvení, kde byl uveden slogan „auf lepschi“. Je to jeden z bohemismů, který se dostal do „vídeňské“ němčiny. Jak se tam dostali a můžete ještě nějaké zmínit?

Ten hlavní příliv bohemismů nastal v 19. století, kdy ve Vídni žilo několik set tisíc Čechů. Oni v případě, že tady zůstali, přešli později na němčinu, ale některé výrazy tady zdomácněly. Například pavlač, buchty, škubánky, lívance nebo klobásy. Ve Vídni tato slova lidé znají, ale třeba v Salzburgu jim rozumět nebudou. A když jste zmínil to spojení „auf lepschi“, tedy jít na lepší, jak se říká. Češi to berou tak, že jdou třeba na večeři s přáteli nebo na výlet. Že budou zkrátka lépe trávit volný čas. Ale ve Vídni to může znamenat také to, že jdete za milenkou.

Jak to vypadá se zájmem mladých lidí o studiu slovanských jazyků a češtiny?

Zájem byl vždycky, ale když bylo období koronaviru, tak i my jsme byli hodně poškozeni úbytkem studentů, ale to se týkalo prakticky celého světa. Upřímně, rádi bychom i nějaké studenty přivítali, ale to se týká všeobecně veškeré jazykové výuky kromě angličtiny.

Myslíte, že v době umělé inteligence může přijít úpadek výuky? Nemám teď na mysli pouze jazyky, ale tak nějak všeobecně…

Když objevujete literaturu a kulturu jenom přes počítač, tak z toho nemůžete mít ten pravý zážitek. Nemluvě o tom, že je velmi důležité, aby si člověk také procvičil mozek. Přirovnám to třeba ke sportovci nebo hudebníkovi. Můžete být sebelepší, ale když nebudete pravidelně trénovat, dojde ke zhoršení. Totéž platí o naší hlavě, o našem myšlení, o inteligenci všeobecně. Technologický vývoj je pochopitelně důležitý, na druhou stranu, jak jsem zmínil, jsou věci, které přes počítač těžko prozkoumáte. Proto věřím tomu, že výuka, nejen ta jazyková, má a bude mít budoucnost.

Vy jste nositelem několik zajímavých ocenění a vyznamenání. Protože bych určitě na některé zapomněl, tak asi bude nejlepší, když čtenářům některá přiblížíte.

Nerad se chlubím, ale zmíním ta, která jsem dostal v Čechách, protože mne velmi potěší, když někdo v zemi, kterou sice miluji, ale kde jsem cizincem, ocení moji práci. že si kolegové všímají, co dělám. Například z Akademie věd České republiky jsem dostal medaili Josefa Dobrovského za zásluhy o filologické a filozofické vědy, obdržel jsem rovněž cenu Premia Bohemicaza mimořádný přínos k propagaci české literatury v zahraničí. Velkou radost mi udělala rovněž medaile Za zásluhy o diplomacii, kterou mi udělil ministr zahraničních věcí ČR Jiří Lipavský. Tu jsem dostal i za to, že jsme ve Stálé konferenci rakouských a českých historiků ke společnému kulturnímu dědictví iniciovali vydání knihy Sousedé, která mapuje naši společnou historii z mnoha úhlů pohledu.

Máme společné dějiny a možná občas po sobě i závistivě koukáme. Mám teď na mysli Nobelovy ceny. Vídeňská univerzita, respektive lidé, kteří s ní nějakým způsobem spolupracovali nebo spolupracují, jich získali celkem jedenáct, což je obdivuhodné číslo. Žádná česká vysoká škola se ničím takovým nemůže pochlubit. Čím to je? Jsou Češi hloupější?

Ne, to určitě nejsou. V Česku žije spousta vynikajících vědců. V historickém kontextu je potřeba vnímat také to, že k zisku Nobelovy ceny nezáleží pouze to, co děláte, ale i kde to provádíte. Můj názor je ten, že tady se na Čechy tak trochu zapomnělo, ale věřím, že se to snad brzy zlomí, protože v Česku působí řada vynikajících osobností. Budu k tomu určitě držet palce!

Už jste zmínil, že Vaše manželka je Češka. Jakým jazykem doma mluvíte?

Můžeme bez problémů mluvit česky i německy, ale zamiloval jsem se do Češky, a proto jsem rád, když česky mluví, protože to od ní mému uchu zní daleko příjemněji než němčina. Máme tři děti a jak jsme se to také učili na univerzitě, já mluvím s dětmi jenom německy a manželka česky. Samozřejmě potom nemůžou mluvit tolik česky doma, jak bych chtěl, když jsem s dětmi.

Můžete nás s Vašimi dětmi seznámit?

Nejmladší dcera ještě chodí na gymnázium a chtěla by studovat biologii nebo matematiku. Je velmi nadaná v přírodních vědách. Můj starší syn absolvoval studium technické chemie a právě se chystá na doktorát a nejstarší dcera studuje u nás na slavistice, takže ona je spíše na ty společenské vědy.

Děkuji za rozhovor a přeji vše jen to dobré v pracovním i soukromém životě!