Článek
Po skončení debaty se studenty poskytl rozhovor krajanskému vysílání ORF a také mojí maličkosti.
Za svoji novinářskou práci jste již dostal řadu ocenění, ale když člověk vidí, co všechno se v dnešním světě děje, přijde na mysl otázka, jestli je novinářská profese bezpečná?
Nikdy jsem neměl pocit, že je nebezpečná, i když jsem byl někdy hodně blízko kolegům, kteří se věnovali investigativní žurnalistice a já trochu s nimi v tu dobu, tak byli opravdu vystaveni nebezpečí. Mám na mysli Sabinu Slonkovou a překažený pokus o její vraždu. Byl jsem tehdy jeden z mála lidí, kteří věděli, co se děje, ale jinak je to nebezpečná profese v tom slova smyslu, když člověk nezná svoji míru a plká až moc. Snažím se dávat bacha na to, aby se mi to nestalo.
Ve své přednášce pro studenty jsme zmínil skutečnost, že jste do Vídně přijel vlakem. Proč právě tímto dopravním prostředkem?
Protože když můžu, jedu vlakem. Já jezdím vlakem rád a do Vídně to autem trvá skoro stejně dlouho. Záleží tedy na tom, co se víc ucpe. Jestli ten hlavní český železniční koridor nebo dálnice D1. A to, že Česko nemá pořád přímé dálniční spojení s Vídní, to je ostuda. Dálnice na jihu Moravy pořád není dostavěná, já si pamatuji první zmínky v první půlce devadesátých let, že se rychle dostaví a víme, jak to je. Tady máme obrovský dluh v té infrastruktuře.
Naprosto s Vámi souhlasím, já jezdím do Vídně také často vlakem. Konkrétně z Jihlavy. A trvá to stejně jako z Prahy, přes čtyři hodiny. Na internetu jsou historické jízdní řády a trasa Jihlava – Vídeň trvala vlakem v roce 1917 skoro stejnou dobu jako dnes. Pouze tenkrát ta nejrychlejší cesta vlakem byla hezky s parní lokomotivou přes Znojmo. A k té dálnici, nedávno bylo oznámeno, kdy ji dostavíme na rakouské hranice a já jsem si spočítal vzhledem k té délce, která se musí dodělat od Pohořelic na hranice, že to vychází asi na devět metrů za den. Myslíte, že je to hodně nebo málo?
Já bych k tomu připočetl ještě těch třicet let, co se o tom mluví. Pak to nebude vycházet na devět metrů za den, ale na nějaké milimetry a je to pro mne něco naprosto nepochopitelného. Že jsme neměli dálnici do Rakouska za socialismu, to chápu, ale teď jsou desítky let pryč. Je to obrovské civilizační zdržení.
Jindřich Šídlo na Velvyslanectví ČR v Rakousku
Poměrně často se objevují varovné tabulky a grafy s tím, že my, Češi, vymíráme. Ale Vy osobně jste zapracoval na tom, aby tomu tak nebylo.
Těžko říct, já mám sice tři dcery, ale ze dvou manželství, takže sice dělám, co můžu, ale myslím, že jsem se svými příspěvky do důchodového sytému již skončil. Ale jsem za ty své tři dcery nesmírně rád jsem na ně obrovsky pyšný a jsem velmi šťastný, že je mám.
Není Vám líto, že nemáte syna?
Ne, fakt ne. Já jsem ve dvou případech věděl, že se narodí dcery a já jsem byl rád, protože když člověk neudělá nějakou fatální chybu, tak vztah otce a dcery je jedno velké kouzlo. Spousta lidí se mne na to ptala zejména poté, co moje nejmladší dcera, které je dnes devět, začala hrát fotbal. Tak přicházely otázky, zda si nějak nekompenzuji to, že i na potřetí se narodilo děvče. A já říkám, že v žádném případě, protože ona k tomu fotbalu přišla sama. A mimochodem, když si povídáme ve Vídni – její první dotyk s fotbalem byl, když její dědeček, tatínek mojí ženy, který mapuje vztahy českého a rakouského fotbalu a jak známo, v Rakousku hrála spousta Čechů už kdysi – tak když jí v roce 2018 přivezl na chatu ke Znojmu ze své cesty do Vídně teplákovou soupravu Austrie Vídeň, tak moje žena protočila oči v sloup, ale Josefína si k tomu fotbalu opravdu našla cestu. Jsem za ty holky rád, i za ty starší, které už jsou dnes dospělé.
Když se bavíme o dětech, čím jste chtěl být jako malý chlapec Vy?
Tohle si úplně nevybavuji, ale tu myšlenku, že bych chtěl být novinář, jsem pojal poměrně brzy. Už někdy v patnácti letech, což byl docela šok pro moji maminku, protože se psal rok 1988 a mamka mi říkala, že tady nemůžu psát to, co chci. Naštěstí měsíc po mých sedmnáctých narozeninách přišel pád režimu. I to, že česká žurnalistika byla pak úplně prázdná, respektive potřebovala obrovské množství lidí, což mi hrozně pomohlo. A vlastně všem v naší generaci. Podívejte se po českých médiích, jak vypadají a kdo stojí v jejich čele. To jsme my, kteří se známe z roku 1993 z pražských hospod a udělalo nám to velký náskok. Možná nezasloužený.
Jindřich Šídlo při rozhovoru pro ORF
Česká televizní tradice velí: v neděli v poledne vysílat politické debaty. Asi tuším, proč. Pamatuji si pořad Co týden dal, který moderoval Ota Černý se Zuzanou Bubílkovou a bavili se s tehdejšími předními politickými špičkami, ale asi nechápu, že i dnes, v jednadvacátém století, v čase, kdy by rodina měla sedět v pohodě u nedělního oběda, u řízku nebo jiné dobroty, tak místo toho lidé sledují politické diskuze.
My nejsme vhodná rodina pro tento dotaz, protože moje žena je původní profesí také novinářka, dnes pracuje v diplomacii, takže pro nás je nezbytnou součástí neděle to, že děláme oběd a u toho koukáme na jednu debatu za druhou. Mám to trochu i v pracovní náplni. Ta tradice vznikla, jak jste správně zmínil pořadem Co týden dal, v roce 1990. Poprvé byl vysílán v televizi na den mých osmnáctin. Jsou dvě zásadní události českých médií, které se v ten den staly. Za prvé 21. října 1990 bylo první vydání pořadu Co týden dal a také začalo vysílat dnešní Rádio 1, jako první nezávislé rádio u nás. Ale ta neděle s politickými diskuzemi není výhradně česká. I když jsou země, kde to nenajdete, ale třeba v USA je jeden z nejstarších pořadů tohoto druhu. Jmenuje se Meet the Press a vysílán je v neděli dopoledne, totéž jsem zažil v Británii. A Češi se na to dívají. Bylo několik pokusů ty diskuze posunout na jiný čas, ale zvyk je železná košile a to nedělní poledne je zkrátka svým způsobem fenomén. Neděle patří v Česku politice. Jsme v tom možná trochu zvláštní, ale mně to vyhovuje.
A v dalších médiích, třeba v rozhlase, je potom ve zprávách v neděli odpoledne co vysílat. Referuje se o tom, co který politik v poledne řekl v televizi.
Jasně. Já jsem pracoval v České televizi rok a půl jako šéf domácího zpravodajství, takže jsem věděl, že nedělní Události, do kterých bývá někdy problém najít zprávy, že nám je částečně napní Václav Moravec, což je mimochodem můj spolužák z fakulty sociálních věd, takže Václave – díky a hodně štěstí do budoucna. Děláš to jenom dvacet let a máš před sebou při svém věku a při tom, jak někteří lidé dokážou tyto pořady dělat, ještě dlouhou cestu.
Mají význam takové ty superdebaty před volbami, kdy jedna a ta samá sestava politiků objede postupně tři hlavní televizní kanály?
Pro denní provoz médií ano, protože se k tomu upírá pozornost. Ale všimněte si na těch debatách, že ti politici už nás, rozuměj média, potřebují čím dál méně. Že by nějaký významný politik nepřišel do nějaké předvolební televizní debaty, to by před deseti, patnácti lety nebylo myslitelné. Dnes s námi komunikují přes svoje sociální sítě, kde jim nikdo neklade nepříjemné otázky. A to je trend, který bude pokračovat. Ať se nám to líbí nebo ne.
Díky sociálním sítím můžeme pozorovat další trend. Když bych před třiceti lety napsal do redakcí, rozhlasu a televize dopis s tím, že je Země placatá, tak by si ho někdo přečetl, poťukal si na čelo, dopis hodil do koše a tím by to skončilo. Dnes, když to napíšu na sítě, tak se to postaví na úroveň ostatních informací, které jsou pravdivé, takže se může stát, že tomu někdo bude i věřit.
Ano, ale nemá cenu nad tím brečet. To je podobné, když se kdysi říkalo, že stroje a pára berou práci. Na jednu stranu je dobře, že se média demokratizovala, že určitá média ztratila monopol na svoji pozici. Lidé mají širší nabídku, ty technologie to dnes umožňují. Bohužel to přináší i daleko více šíření lží, takže důležitější než nad tím plakat, je učit naše děti, jak poznat aspoň v základu, co může být pravda a co není. To je věc, která se týká vzdělávání, je to věc školy, rodiny. Není to vůbec jednoduché, vidím to na své nejmladší devítileté dceři, která na můj vkus hodně a často sleduje taková ty krátká videa na YouTube. Já jsem si to zkusil a musím říct, že když se díváte na ty „shortsy“, což jsou videa do 30 sekund, někdy delší, tak máte i jako dospělý člověk problém to vypnout a jít od toho. Úkolem téhle doby je přežít sociální sítě a naučit se s nimi žít. Musíme to učit především naše děti.
A co umělá inteligence? To je také velký fenomén dnešní doby. Vy produkujete také satiru. Nemáte obavy z toho, že by chatGPT napsal nějakou vtipnou glosu na to, co se v naší politice třeba za uplynulý týden odehrálo?
Nemám, protože umělá inteligence nemá paměť a smysl pro humor. Zatím dělá strašné množství chyb. Může náš svět změnit, zničit, zlepšit. Jsme pořád na začátku toho všeho. Mám z toho trochu strach, protože dříve byl hlavní arbitr pravdy google a wikipedie. Dnes to může být umělá inteligence. A z toho příliš dobrý pocit nemám.
Pojďme naše povídání zakončit optimisticky. Jak vypadají Vánoce politického komentátora? Ve stylu pohádek, bramborového salátu, řízku a dárků?
Myslím, že ano. I my, političtí komentátoři žijeme normální život s rodinami. Já tedy pohádky nemohu už třetí den vidět, ale Vánoce jsou hlavně pro děti. V našem případě pro tu nejmladší dceru. My jsme tam jen od toho, abychom udělali servis. Štědrý večer s námi tráví moje maminka, druhý den jedeme k rodičům mojí ženy na kachnu a další den nás čeká česnečka. A pomalu se zase vracíme do normálního života. Moc se na to těším, týden před Vánoci si beru dovolenou a dokážu si to natáhnout na dva až tři týdny. Ne, že bych nic nedělal, ale je to takové klidnější. Nejtěžší je první leden. Nemyslím kvůli nějaké kocovině. Podívám se na Novoroční koncert z Vídně, to tak nějak k tomu patří, ale přijde uvědomění si toho, že nás čeká půlrok do letních prázdnin a že se vyhrabáváme z té tmy a zimy, která právě nastala. Ale pomůže mi to, že hned první víkend v lednu je další kolo anglického FA Cupu.
