Článek
Konkrétně vyjmenovává země Chorvatsko, Lotyšsko a Litva. Návrh zpátečnického zákona podepsalo 54 poslanců a poslankyň z KDU-ČSL, ODS, ANO, SPD a TOP09.
Škoda, že předkladatelé a předkladatelky zapomněli zmínit, že si za příklad berou i Maďarsko, kde Ústavu přepsal prorusky orientovaný Viktor Orbán, nebo Polsko, které má definici manželství omezenou na muže a ženu v Ústavě už od roku 1997. Je pochopitelné, že k těmto dvěma zemím EU, nad konáním jejichž vlád omezujícím lidská práva jejich občanů a občanek v posledních letech nevěřícně kroutíme hlavami, se předkladatelé českého návrhu změny Ústavy moc hlásit nechtějí. Taktně také zamlčují, že jdou ve stopách diktátorského a teroristického státu Rusko, kde Putin manželství pro gay a lesbické páry ústavně zakázal v roce 2020.
Dobrým příkladem nebude ani Slovensko, kde referendum o manželství a ústavní zákaz manželství pro gay a lesbické páry v roce 2015 vedl podle odborníků, odbornic, politiků, političek nebo novinářů a novinářek k zásadnímu posílení krajní pravice, fašismu i radikalizaci ve společnosti. Referendu předcházela homofobní kampaň, kterou vedla Aliancia za rodinu společně se Slovenskou biskupskou konferencí a krajní pravicí. Teroristický útok před queer barem v Bratislavě motivovaný nenávistí vůči LGBT lidem a dalším skupinám 12. října 2022 ukázal, jak je situace ve slovenské společnosti špatná. Ani v atmosféře šoku bezprostředně po teroristickém činu však poslanci a poslankyně Národní rady nepodpořili zákon o partnerském spolužití, který měl umožnit párům stejného pohlaví jen velmi omezená práva.
Jediný cíl ústavní „ochrany“ manželství jako svazku muže a ženy? Zakázat gay a lesbickým párům vstupovat do manželství
Ve všech případech stály za ústavní definicí manželství ultrakonzervativní a katolické skupiny. Díky úzkému propojení politiky s církví a silné mobilizaci lidí v kostelech se vždy podařilo potřebu ústavní „ochrany“ manželství muže a ženy nastolit jako téma a úspěšně zrealizovat. To, v čem se Česká republika od zmíněných zemí zásadně liší, je zápal našeho obyvatelstva pro náboženství. V rámci EU máme v ČR druhý nejnižší počet lidí hlásících se k nějaké náboženské organizaci. V posledním sčítání lidu v roce 2021 se k víře přihlásilo 18,7 % Čechů a Češek, naopak 68,3 % řeklo, že jsou bez víry. Je tedy nevhodné, aby Ústavu sekularizovaného státu přepisovala skupinka věřících. Mimochodem odluku státu a církve máme danou právě naší Ústavou.
Podívejme se, jakými cestami dostaly konzervativní síly zákaz manželství pro gay a lesbické páry do Ústavy v zemích, z nichž si hlavní předkladatelé poslanci Výborný, Dufek (KDU-ČSL), Benda (ODS), Válek (TOP09) a Juchelka (ANO) berou příklad.
Chorvatsko: Referendum bylo od počátku samá čertovina
Chorvaté si manželství jako výlučný svazek muže a ženy zabetonovali pět měsíců po vstupu země do EU. Referendum o změně Ústavy, v němž se 66 % voličů vyslovilo pro, bylo reakcí na snahu vlády umožnit registrované partnerství. V tu chvíli začala katolická organizace „Ve jménu rodiny“ shánět podpisy pod petici za referendum o změně Ústavy. Důslednou prací v kostelech se jí podařilo sehnat 700 tisíc podpisů. Takové číslo udělalo dojem na poslance a poslankyně a konání referenda schválili. Prezident Ivo Josipović i premiér Zoran Milanović byli proti. „Žádné takové referendum nepotřebujeme. Definice manželství nepatří do Ústavy. Národ je souzen podle svého postoje k menšinám,“ řekl tehdy prezident. Zdůraznil také, že otázka pokládaná v referendu má silný psychologický efekt díky diskriminačnímu podtónu. Její znění zpochybnila řada dalších osobností. Chorvaté totiž byli tázáni: „Souhlasíte s tvrzením, že manželství je svazkem muže a ženy?“
„Politik Željka Markić byl označen za člena ultra kontroverzní katolické organizace Opus Dei, kterou odborníci a média přirovnávají k sektě.“
Na podporovatele ústavní změny vyplouvaly různé problematické skutečnosti. Například vůdci iniciativy i jejich rodinní příslušníci figurovali na kandidátkách konzervativní pravicové strany HRAST, kterou založily konzervativní politické osobnosti, katolické neziskovky, chorvatské Radio Maria a další podobné subjekty. Bankovní účet „Ve jménu rodiny“ patřil teprve krátce existující asociaci „Občané rozhodují“ založené viceprezidentem strany HRAST Krešimirem Miletićem. Politik Željka Markić byl označen za člena ultra kontroverzní katolické organizace Opus Dei, kterou odborníci a média přirovnávají k sektě.
V den referenda 1. prosince 2013 odmítla organizace „Ve jménu rodiny“ vpustit do svého štábu média, která označila za neobjektivní. Zařadila mezi ně mimo jiné veřejnoprávní Chorvatskou radiotelevizi – toto pranýřování veřejnoprávních médií dobře známe i z českého prostředí. Od ostatních novinářů činovníci organizace požadovali číslo mobilu, adresu bydliště a kontakty editorů. To bylo něco neslýchaného a chorvatský novinářský svaz vyzval média, ať publikování informací o „Ve jménu rodiny“ bojkotují. To řada redakcí skutečně udělala.
Referenda se nakonec zúčastnilo 40 % oprávněných voličů a dvě třetiny z nich byly pro změnu Ústavy. Podle první místopředsedkyně vlády Vesny Pusić byla celá situace plodem toho, že kvůli hlasování o vstupu do EU si Chorvati v roce 2012 zrušili požadavek na minimálně 50% účast v referendu.
Ironií osudu je, že v srpnu 2014 ten stejný parlament odsouhlasil zákon o životním partnerství, jímž dal párům stejného pohlaví totožná práva jako manželům s výjimkou osvojit si dítě. To se změnilo nedávno. V roce 2021 chorvatský soud rozhodl, že stejnopohlavní páry smějí adoptovat děti. V průlomovém rozsudku konstatoval, že gay a lesbické páry nesmějí být v adopčním řízení diskriminováni na základě své vztahové orientace.
Manželství pro všechny páry si užívá téměř celá západní Evropa, poslední země na seznamu jsou Andora a Slovinsko. Ústavní zákaz manželství pro gay a lesbické páry byl zaveden naopak pouze ve východní Evropě, poslední zemí bylo Rusko.
Lotyšsko: Manželství a rodina není jedno a to samé
Lotyšsko vstoupilo do EU v roce 2004. Z obavy, aby se do země nedostala rovná práva LGBT lidí, rozhodl lotyšský parlament hned následující rok o změně ústavy v části definující manželství. Úpravu navrhla pravicová První strana Lotyšska (Latvijas Pirmā Partija) přezdívaná „Strana farářů“, protože její členskou základnu tvořil nápadně vysoký počet knězů a lidí z kontroverzní náboženské organizace Jaunā Paaudze. Možná je k tomu vedla „morálka“, možná spíš vidina voličských hlasů v parlamentních volbách, které se konaly rok na to. V zemi, kde podle výzkumu Eurobarometr z roku 2006 znalo nějakého gaye jen 11 % občanů, se politické body v tématu LGBT lidí sbíraly velice snadno.
Představitelé První strany Lotyšska vystupovali otevřeně homofobně. Jeden z nich, Jānis Šmits, se stal předsedou parlamentního výboru pro lidská práva. Při diskuzi o návrhu změny ústavy se oháněl citacemi z knihy Mojžíšovy o tom, že muži mající sex s jiným mužem musejí zemřít a jejich těla mají být ponechána v kalužích krve. Ale pojďme zpátky do 3. tisíciletí.
Článek 110 lotyšské ústavy po úpravě z roku 2005 říká: „Stát chrání a podporuje manželství – svazek mezi mužem a ženou, rodinu, práva rodičů a práva dítěte“. Země za tuto úpravu sklidila mezinárodní kritiku.
„Při diskuzi o návrhu změny ústavy se oháněl citacemi z knihy Mojžíšovy o tom, že muži mající sex s jiným mužem musejí zemřít a jejich těla mají být ponechána v kalužích krve.“
Dnes se veřejná diskuze rozděluje na dva směry – manželství párů stejného pohlaví a práva duhových rodin. Ústavní soud v roce 2020 shledal, že zákoník práce porušuje článek ústavy č. 110, když sociálním rodičům ze stejnopohlavních párů neposkytuje rodičovskou dovolenou. Manželství je sice v tomto článku Ústavy omezeno na muže a ženu, ale ve stejné větě se stát zavazuje k ochraně rodin – bez bližší specifikace. Ústavní soud znění článku vyložil tak, že stát má chránit i rodiny partnerů stejného pohlaví. Parlamentu dal do 1. června 2022 lhůtu na to, aby upravil zákoník práce a zavedl právní ochranu stejnopohlavních párů.
Nejvyšší soud v prosinci 2021 vydal rozhodnutí, že pokud parlament lhůtu propásne, budou si páry stejného pohlaví po 1. červnu 2022 moci svůj rodinný vztah nechat legálně uznat soudem na základě článku 110 Ústavy. Poslanci to skutečně nestihli. Do půlky letošního srpna lotyšské soudy uznaly za rodinu zatím čtyři stejnopohlavní vztahy, dalších asi 30 žádostí čeká na vyřízení.
Litva: Omezenou definici manželství máme. Nebo nemáme?
Litva v otázkách manželství pro všechny páry klopýtá ve šlépějích sousedního Lotyšska. Když v roce 2005 Lotyšsko změnilo ústavní definici, v litevském parlamentu se hned objevila podobná snaha. Ale věci měly jiný průběh. S plánem sbírat podpisy pod petici za ústavní zákaz manželství dvou žen nebo dvou mužů přišla poslankyně Irena Degutiene z Vlastenecké unie. Parlamentní kolegy tím zaskočila, protože byli přesvědčeni, že stejnopohlavní manželství už v Ústavě zakázáno bylo. Článek 38 litevské Ústavy totiž říká: „Manželství bude uzavíráno na základě svobodného souhlasu muže a ženy.“ Následná diskuze ukázala, že nikdo přesně neví, co tato formulace znamená. Její výklad však zatím nebyl napaden u soudu, a tak všichni tiše přešlapují na místě.
Litevský Občanský zákoník definuje manželství jako „dobrovolnou dohodu mezi mužem a ženou“, což konzervativci berou za další pojistku proti manželství pro všechny páry. V současnosti v parlamentu čeká na projednání zákon, který by párům stejného pohlaví přinesl omezenou právní ochranu. V každém případě Litva si Ústavu kvůli manželství neměnila, protože v ní jeho definici omezenou na muže a ženu už má. Nebo vlastně nemá? Kdo ví!
Polsko: Pro jistotu „zachránilo“ manželství muže a ženy už v devadesátkách
Polská Ústava definuje manželství jako svazek muže a ženy už od roku 1997. Článek 18 říká: „Manželství, které je svazkem muže a ženy, stejně jako rodina, mateřství a otcovství, je pod ochranou a péčí Polské republiky.“ Zařazení tohoto článku mezi obecné principy polské státnosti mělo především zdůraznit roli rodiny ve společnosti se silnou pozicí katolické církve. V devadesátých letech se ani v Polsku ještě nikdo necítil přímo „ohrožen“ otevřením institutu manželství gay a lesbickým párům, ale v zahraničí již probíhaly první případy institucionalizace soužití párů stejného pohlaví (Nizozemsko zavedlo registrované partnerství už od ledna 1998). Přestože dosud nebylo nutné specifikovat, že manželství se týká muže a ženy – protože se to rozumělo samo sebou – autoři polské Ústavy se rozhodli výslovně rozdílná pohlaví manželů zmínit. Tím si měli pojistit, aby zavedení manželství párů stejného pohlaví nebylo možné bez změny Ústavy.
„V devadesátých letech se ani v Polsku ještě nikdo necítil přímo „ohrožen“ otevřením institutu manželství gay a lesbickým párům, ale v zahraničí již probíhaly první případy institucionalizace soužití párů stejného pohlaví (Nizozemsko zavedlo registrované partnerství už od ledna 1998).“
To ale neznamená, že by v Polsku neexistovaly domněnky, že i přes článek 18 Ústavy je manželství nebo jiná právní forma soužití párů stejného pohlaví možná. S různými intepretacemi přicházejí samy soudy. Jeden proud tvrdí, že článek 18 uděluje státní ochranu manželství muže a ženy – to ovšem neznamená, že jiná manželství nemohou existovat. Jiný proud uznává, že Ústava rezervuje manželství jen pro muže a ženu, ale to nevylučuje, že by zákonodárci nemohli jiným párům dát jinou podobu právního uznání. Vzhledem k tomu, že v Polsku dnes vládne strana Právo a spravedlnost s katolickou církví, se však zákonodárci nic takového v nejbližší době nechystají udělat. Tento rok ale nejvyšší Správní soud v rozsudku uvedl, že polská ústava nezakazuje zákonnou úpravu svazků osob stejného pohlaví. To by mělo znamenat, že polská ústava by neměla bránit uznání manželství uzavřeného v zahraničí.
Maďarsko: Orbán se odvolává na přírodu a biologickou danost
Maďarsko bylo poslední zemí bývalého východního bloku, která si po pádu komunismu nevydala novou Ústavu. Maďaři přežívali s verzí z roku 1949, kterou v roce 1989 jen upravili. Dokument z poloviny 20. století říkal, že „Maďarská republika chrání instituci manželství a rodiny“. Viktora Obrána však svrběly prsty, a tak se se svou stranou Fidesz pustil do psaní nové Ústavy. Od roku 2012 má tedy Maďarsko Ústavu, která omezuje manželství na muže a ženu. Článek L v původní verzi z roku 2012 říkal: „Maďarsko chrání instituci manželství jako svazek muže a ženy založený dobrovolným rozhodnutím a rodinu jako základ přežití národa.“
Orbán, který si LGBT lidi vybral hned po migrantech za svého úhlavního nepřítele přinášejícího politické body, však pokračoval v tažení. Devátá změna Ústavy, již parlament dominovaný stranou Fidesz přijal na konci covidového roku 2020, k článku L přidala následující přílepek: „Rodinné vazby jsou založeny na manželství nebo vztahu mezi rodiči a dětmi. Matka je žena, otec je muž.“ Důvodová zpráva k novému znění vysvětlila, že je založeno na biologické danosti, a ne na mezinárodních trendech a ideologiích vztahujících se k plození dětí. Ústava v současné podobě tedy nejen znemožňuje manželství gayů a leseb, ale také osvojení dítěte párem stejného pohlaví. Paradoxní je, že maďarský stát nadále umožňuje registrované partnerství v podobě, která je v podstatě obdobou manželství a registrovaným párům zajišťuje větší právní ochranu než česká verze – tedy samozřejmě mimo společných rodičovských práv.
Použité zdroje k přípravě článku najdete na stránkách iniciativy Jsme fér.
