Článek
Jsou ptáci opravdu žijícími dinosaury, nebo se jedná spíše o jakési nadměrné zjednodušení mnohem složitější skutečnosti? K radikálnímu kroku zařadit veškeré ptactvo mezi teropodní dinosaury se odhodlali dva novátorsky smýšlející paleontologové – Robert T. Bakker a Peter M. Galton – již v roce 1974. V periodiku Nature tehdy publikovali článek nazvaný Dinosaur Monophyly and a New Class of Vertebrates, ve kterém odmítli spekulace o tom, že dinosauři neměli společného předka (a netvoří tedy přirozenou vývojovou skupinu) a zároveň zařadili ptáky napevno do skupiny Dinosauria. Zkrátka kur domácí nebo papoušek měl být tyranosaurovi blíže příbuzný, než třeba krokodýl nilský. Protože se však v podstatě jednalo o jakýsi dobře naplánovaný a promyšlený útok na starou generaci paleontologů s konzervativním přístupem, tato studie nebyla přijata s obecným souhlasem a nadšením. Byla však jedním ze završení dlouholeté snahy Bakkerova školitele Johna H. Ostroma, který v roce 1969 odstartoval malou vědeckou revoluci, dnes zvanou Dinosauří renesance.
Ostrom dokázal, že společné anatomické znaky ptáků a některých neptačích teropodních dinosaurů jsou natolik početné a významné, že jednoduše není možné popírat blízkou vývojovou příbuznost obou skupin (resp. vznik ptáků přímo z jedné skupiny teropodů). Ostrom si povšiml, že kostra dromeosaurida deinonycha vykazuje adaptace k rychlému pohybu a zároveň, že je při zmenšení téměř nerozlišitelná od kostry „praptáka“ archeopteryxe. Jako první vědec skutečně podrobně porovnával kostry teropodů, „praptáka“ i současných ptáků a výsledek jeho výzkumů šokoval nejen vědecký svět. Jeho monografie s podrobným popisem kostry deinonycha z roku 1969 se proto stala jakýmsi milníkem a počátkem nového vnímání dinosaurů vědeckou i laickou veřejností.
Již celé století před Ostromem, tedy kolem roku 1870, si však této podobnosti povšiml i britský přírodovědec Thomas Henry Huxley, když poprvé popisoval fosilii zmíněného druhu Archaeopteryx lithographica. Zkamenělina objevená u bavorského Solnhofenu v roce 1861 byla zakoupena Britským přírodovědným muzeem díky Richardu Owenovi, muži, který dal dinosaurům roku 1842 jejich jméno. Owen však – coby odpůrce Darwinovy evoluční teorie – nebyl krásou „chybějícího vývojového článku“ příliš nadšen. Jeho popis se tedy nesl v poněkud jiném duchu, než samostatný popis Huxleyho, který si fosilie pečlivě prohlédl a jako zkušený anatom o nich nezávisle publikoval. Využil přitom publikovanou studii samotného Owena a sepsal vlastní pojednání o dinosaurech a ptácích. Porovnával v něm zejména kostru archeopteryxe a jiného malého teropoda od Solnhofenu – druhu Compsognathus longipes. Jeho zjištění vyznělo jasně - ptáci jsou tak podobní malým teropodním dinosaurům, že musejí být blízce příbuzní…nebo dokonce jejich přímí vývojoví potomci.
Proslulý „berlínský exemplář“ archeopteryxe, objevený roku 1874 nebo 1875 u bavorského Eichstättu. Dodnes patří k nejvýznamnějším fosiliím paleontologické historie. Kredit: C. Vogt; Wikipedia (volné dílo).
Kupodivu byly jeho správné závěry o původu ptáků z dinosaurů vcelku akceptovány, a to zejména díky představené přesvědčivé kombinaci primitivních a vyspělých anatomických znaků na kostře archeopteryxe. Po dlouhou dobu pak byla myšlenka dinosauřího původu ptáků přinejmenším považována za pravděpodobnou, ne-li přímo prokázanou. Další, ještě kvalitněji zachované exempláře bavorského praptáka, ji přitom nadále posilovaly. Přesto se časem od teorie dinosauřího původu ptáků začalo upouštět. Paleontologové se možná zalekli příliš přímočarého důkazu evolučních pochodů, možná nemohli uvěřit, že tak na pohled dokonalé létající bytosti, jako jsou ptáci, mohli vzniknout v relativně krátkém časovém období z poněkud zavalitých a nepříliš agilních plazů (jak byli tehdy dinosauři mylně vnímáni). Předkové ptáků pak začali být hledáni mezi tzv. tekodonty, stejně jako předkové samotných dinosaurů. Velkou měrou k tomu přispělo i dílo amatérského dánského badatele a umělce Gerharda Heilmanna z počátku 20. století. To vše se změnilo až před padesáti lety.
Ostrom ve své práci rozhodně neopomenul zmínit svého předchůdce Huxleyho, který referoval o evolučním pojítku mezi dinosaury a ptáky o rovné století dříve. Povšiml si relativně dlouhých paží deinonycha a zcela správně vyvozoval, že i tento dinosaurus mohl být zaživa pokryt peřím. Když byl pak v roce 1996 oznámen objev prvního čínského dinosaura s prokazatelným tělesným opeřením, Ostrom byl nesmírně potěšený. I samotná kostra mu ale nabídla množství anatomických vodítek. Paleontolog brzy zaznamenal, že deinonychus i ptáci sdílejí duté kosti, zaživa vyplněné vzdušnými vaky, uplatňujícími se při respiraci. I to naznačovalo, že deinonychus byl teplokrevný a agilní tvor s vysokým stupněm metabolismu. Dalším znakem byly srostlé klíční kosti (do podoby tzv. furkuly), půlměsíčitá zápěstní kost (charakteristická pro ptáky a využívaná při skládání křídel podél těla), vypouklé očnice a schopnost trojrozměrného vnímání obrazu a v neposlední řadě také zvětšení některých částí mozku, provádějících kontrolu rychlých pohybů a zodpovědných za orientaci v prostoru.
Sdílených znaků na kostře deinonycha, archeopteryxe a současných ptáků však bylo ještě mnohem víc. Dá se tedy konstatovat, že již před půl stoletím byly položeny základy nového pojetí dinosaurů i ptáků a všechny nové objevy i výzkumy z posledních let tuto teorii ještě více podporují. Dnes mají takřka všichni odborníci jasno. Ptáci jsou specializovanou skupinou maniraptorních teropodních dinosaurů, jejichž vznik lze datovat přibližně do období počínající svrchní jury (asi před 160 miliony let). Stále se Vám to nějak nezdá? Ale ano, je to tak. Vždyť zjednodušeným, ale výstižným přirovnáním můžeme konstatovat – stejně jako netopýry dnes stále považujeme za savce, i když mají netypická křídla a na rozdíl od ostatních savců aktivně létají, tak i ptáci jsou i přes svoje křídla a schopnost aktivního letu (u většiny druhů) stále opeření, vysoce specializovaní bezzubí teropodní dinosauři. Skutečně, dinosauři jsou všude kolem nás…
Využité zdroje:
Bakker, Robert T.; Galton, Peter M. (1974). „Dinosaur Monophyly and a New Class of Vertebrates“. Nature. 248 (5444): 168–172. Bibcode: 1974Natur.248..168B
Ostrom, J. H. (1969). „Osteology of Deinonychus antirrhopus, an unusual theropod from the Lower Cretaceous of Montana“ (PDF). Peabody Museum of Natural History Bulletin. 30: 1–165.
Huxley, T. H. (1870). „Further Evidence of the Affinity between the Dinosaurian Reptiles and Birds“. Quarterly Journal of the Geological Society. 26 (1–2): 12–31. doi: 10.1144/GSL.JGS.1870.026.01-02.08
Heilmann, Gerhard (1926). The Origin of Birds. London: Witherby. ISBN 0-486-22784-7
Ji, Q.; Ji, S. (1996). „On the discovery of the earliest bird fossil in China (Sinosauropteryx gen. nov.) and the origin of birds“ (PDF). Chinese Geology. 10 (233): 30–33.
Ostrom, John H. (1973). „The ancestry of birds“. Nature. 242 (5393): 136. doi: 10.1038/242136a0
Brown, J. W.; Van Tuinen, M. (2011). „Evolving Perceptions on the Antiquity of the Modern Avian Tree, in Living Dinosaurs“. The Evolutionary History of Modern Birds. John Wiley & Sons LtD: 306–324. doi: 10.1002/9781119990475.ch12. ISBN 9781119990475.
