Článek
Ačkoliv byla hlavní role při vymírání na konci křídy nepochybně přisouzena 10 až 15 kilometrů velké planetce, která před 66 miliony let dopadla do oblasti současného Mexického zálivu, tento „zabiják dinosaurů“ zřejmě nebyl úplně sám. Vytvořil kráter Chicxulub, který měří v průměru 180 až 260 kilometrů a dnes je pohřben pod stovkami metrů mladších hornin.[1] Několik podobně starých kráterů však už bylo hlášeno z různých míst světa, zejména pak z Ukrajiny (Boltyš), Severního moře (Silverpit), Ruska (Ust-Kara) a z Indického oceánu (Šiva). Z těchto kandidátů pouze ukrajinský Boltyš, objevený při pátrání Sovětů po nerostném bohatství v 60. letech minulého století, obstál i při opakovaném datování a dnes předpokládáme, že jeho dopad a impakt chicxulubského tělesa dělilo nanejvýš několik stovek tisíciletí (podle jiného výzkumu pak dokonce jen asi dvě tisíciletí). Zda byl ale boltyšský impaktor původně součástí stejné mateřské planetky jako jeho větší „bratříček“, to s jistotou nevíme.[2] V roce 2022 se nicméně objevil další kandidát, který mohl původně také patřit přímo k tělesu, z něhož vznikl i hlavní mexický impaktor. Je dokonce možné, že se jednalo o součást stejné planetky, která se až krátce před dopadem nebo možná dokonce již při vstupu do zemské atmosféry, odlomila. Tento asi 400 metrů velký úlomek pak dopadl do oblasti mělkého moře nedaleko západního pobřeží Afriky.
Dnes se dopadový kráter široký 8,5 kilometru a nazývaný Nadir nachází pohřbený pode dnem Atlantického oceánu nejblíže západoafrickému státu Guinea, od jehož pobřeží jej dělí zhruba 400 kilometrů. Kruhová struktura je v současnosti překryta 300 metry sedimentu a nad ním ještě 900 metry vody. Kráter byl objeven spíše náhodou, když sedimentární geolog Uisdean Nicholson z Heriot-Watt University ve skotském Edinburghu se svými kolegy prohlížel mapy a snímky oceánského dna, pořízené původně pro účely pátrání po ložiscích nerostných surovin. Díky výzkumu odrazu seismických vln odhalili nápadně kruhový objekt, který ihned zařadili mezi potenciální impaktní krátery, vzniklé vysokorychlostním dopadem tělesa z kosmu. Tomu odpovídá celkový tvar kráteru i s vyvýšenými okraji, přítomnost malého středového pahorku uprostřed a také sedimentologické důkazy o deformovaných horninách v okolí dopadu. Odhadované stáří kolem 66 milionů let (s přesností několika milionů let) pak učinilo Nadir ještě mnohem zajímavějším objektem.[3]
Numerické simulace a výpočty ukázaly, že kráter byl vytvořen tělesem o průměru kolem 400 metrů, dopadajícím rychlostí asi 20 km/s (72 000 km/h). Takový dopad by uvolnil dostatek energie na to, aby vytvořil obří tsunami o počáteční výšce kolem 1 kilometru a vyvolal zemětřesné vlny odpovídající síle 7 stupňů na Richterově škále. Několik kilometrů široká koule žhavého plazmatu by spálila a vypařila vše v blízkém okolí, rázová vlna by rozdrtila a smetla prakticky vše v širokém okolí. Ještě ve vzdálenosti 50 kilometrů od místa dopadu by vítr dosahoval rychlosti kolem 130 m/s (470 km/h). Veškerý život v okruhu mnoha desítek kilometrů by byl pravděpodobně rychle zahuben, rozhodně by se ale nejednalo o katastrofu globálního rozsahu.[4] Lákavá představa, že původcem kráteru Chicxulub a Nadir byla binární planetka, jejíž obě části dopadly takřka ve stejnou dobu, je velmi nepravděpodobná. Dnes jsou od sebe obě lokality vzdálené asi 8000 kilometrů, na konci druhohor to vzhledem k menšímu rozsahu tehdy ještě poměrně mladého Atlantického oceánu bylo méně – asi 5500 km. I to je ale příliš velká vzdálenost na to, aby se jednalo o zásah binární planetky (v takovém případě jsou vzniklé krátery od sebe vzdálené například jen desítky kilometrů).
Snímek planetky 951 Gaspra. Podobně mohl vypadat i „zabiják dinosaurů“, který před 66 miliony let vytvořil po dopadu obří kráter Chicxulub v Mexiku.
Pravděpodobnější je scénář gravitačního roztržení původně jednoho většího tělesa, podobně jako tomu bylo v případě komety Shoemaker-Levy 9 v roce 1992. Tehdy byla asi 2 kilometry velká kometa gravitací Jupiteru roztržena na více než dvě desítky fragmentů, které v červenci roku 1994 postupně v průběhu několika dní dopadaly na plynného obra.[5] Další možností je, že kdesi v hlavním pásu asteroidů mezi oběžnými drahami Marsu a Jupiteru se srazily velké planetky a masa dceřiných fragmentů se shodou okolností vydala směrem k Zemi. Jednotliví členové takového roje asteroidů by v tom případě nedopadali najednou, ale například i v průběhu několika milionů let. Této možnosti nahrává také existence 24 kilometrů širokého kráteru Boltyš na Ukrajině. I ten vznikl na konci období křídy a podle některých odborných prací je asi o 650 000 let mladší než mexický kráter Chicxulub. Nikdy ale nelze vyloučit neustále přítomnou poslední možnost – že vznik všech zmíněných kráterů v úzkém časovém rozpětí je zcela náhodný a jejich původci nemají žádnou společnou kosmickou historii.
Více informací o kráteru Nadir bychom měli mít po zveřejnění výsledků výzkumu, který Nicholson a jeho tým plánují. Stejně jako v případě mnohem většího a slavnějšího Chicxulubu by vědci chtěli provést hluboké vrty do středu kráteru a lépe tak pochopit způsob jeho zformování a zejména pak zpřesnit dobu jeho vzniku. Původcem kráteru byla planetka velikostí podobná například planetce 101955 Bennu, objevené roku 1999 a řazené mezi potenciálně nebezpečná tělesa. Protože existuje riziko, že by se Bennu mohla v budoucnu srazit se Zemí, stala se od roku 2016 cílem mise NASA s názvem OSIRIS-REx. Na Zemi už dokonce přistály odebrané vzorky z povrchu této planetky.[6] Výzkum potenciálně nebezpečných těles a možností odvrácení hrozby jejich dopadu v současnosti probíhají intenzivním tempem. Tato snaha má své opodstatnění, protože zatímco dopad schopný vyvolat masové vymírání druhů se odehrává v průměru pouze asi jednou za 100 milionů let, dopad „nadirského“ druhu, schopný prakticky zničit území velkého státu, se odehrává jen každých 50 až 100 tisíc let. Exploze mnohonásobně silnější než hirošimská atomová bomba pak provází přílet planetek o průměru několika desítek metrů, u nichž je frekvence výskytu dokonce jen v řádu staletí. Ostatně stačí si vzpomenout na tunguskou událost z roku 1908 nebo čeljabinský meteor z roku 2013.[7]
---------
Reference:
[1] Gulick, S. P. S.; et al. (2013). Geophysical characterization of the Chicxulub impact crater. Reviews of Geophysics. 51 (1): 31–52.
[2] Pickersgill, A. E.; et al. (2021). The Boltysh impact structure: An early Danian impact event during recovery from the K-Pg mass extinction. Science Advances. 7 (25): eabe6530.
[3] Nicholson, U.; et al. (2022). The Nadir Crater offshore West Africa: A candidate Cretaceous-Paleogene impact structure. Science Advances. 8 (33): eabn3096.
[4] Nicholson, U.; et al. (2024). 3D anatomy of the Cretaceous–Paleogene age Nadir Crater. Communications Earth & Environment. 5 (1).
[5] Solem, J. C. (1994). Density and size of Comet Shoemaker–Levy 9 deduced from a tidal breakup model. Nature. 370 (6488): 349–351.
[6] McCoy, T. J.; et al. (2025). An evaporite sequence from ancient brine recorded in Bennu samples. Nature. 637 (8048): 1072–1077.
[7] Popova, O. P.; et al. (2013). Chelyabinsk Airburst, Damage Assessment, Meteorite Recovery, and Characterization. Science. 342 (6162): 1069–1073.
---------
