Nesmírně bohaté dějiny hornictví na území dnešní České republiky

Je dobře známo, že nerostné bohatství na území dnešní České republiky bylo intenzivně využíváno již ve starých dobách. Před osídlením Slovany obývalo toto geografické území velké množství kmenů, které však svým vývojem značně zaostávaly za středomořskými civilizacemi. Zlato, měď a bronz k nám proto přišly právě odtamtud až kolem roku 2000 př. n. l., železo pak asi o tisíciletí později. Zpočátku byly kovové předměty získávány pouze obchodem, krátce po přelomu letopočtu jsou však již písemné záznamy o dolování železa na území Slovenska (podmaněný kmen Kotinů byl nucen těžit jej pro vítěze). Římský autor Tacitus také v průběhu 1. století n. l. píše o železných jamách ve Slezsku.

Hornictví v Českých zemích

Hornictví mělo v dějinách Českých zemí významnou úlohu. Důvodem byl jednak dostatek vhodných lokalit se surovinovou základnou, jednak množství zkušených horníků, přicházejících zejména z německých zemí. Hornictví bylo na území Čech na vysoké úrovni již ve starých dobách a jeho znalost se právě odtud šířila i do okolí. Hornictvím se u nás zabývali zejména Němci, jejichž příchod přispíval v pozdější době k jisté míře germanizace českých zemí. Slované se v cizině zabývali převážně těžbou soli, v Čechách také rýžováním zlata. I v tomto směru však převažovali spíše Němci, ať už jde o rýžoviště na řece Otavě, v Kašperských horách nebo o jílování v Jílovém. Je obecně známo, že doba největšího rozkvětu hornictví v Čechách byla spojena s doly v Jihlavě, Jílovém, Německém Brodě a zejména pak v Kutné Hoře. Jílové u Prahy a některé další těžební lokality nejspíš propůjčily našemu slavnému panovníkovi Přemyslu Otakaru II. ve druhé polovině 13. století přízvisko „král železný a zlatý“. Kutná Hora zase představovala ve své době možná nejslavnější středověké doly vůbec. Před husitskými válkami šlo dokonce o druhé nejvýznamnější město českých zemí hned po Praze. Z obecných dějin je známo, že kutnohorští, z nichž velké procento tvořili Němci, byli k husitům velmi nepřátelští; známý je případ údajně až 1600 zavražděných husitů, naházených do kutnohorských šachet horníky. Vcelku logickým důsledkem pak byl pokles a úpadek města v dalším průběhu válek. Naději na zlepšení situace v podstatě zničil objev Nového světa v roce 1492, po kterém zakrátko evropské trhy zaplavilo levné zlato a stříbro z amerických dolů. V dalších stoletích tak doly neschopné konkurence pouze živoří a místo cenných rud se dobývají spíše vitriolové břidlice a grafit (tzv. černá země), sloužící například k výrobě ozdobných předmětů.

Jak ukázal například nedávný objev (léto 2018) z jihlavské lokality Na Dolech, horníci si už ve 13. století dopřávali poměrně dobrého života – bydleli ve dvoupatrových domech a jedli kvalitní stravu. Měli například také skleněné poháry a opasky se zdobením, což byl překvapující objev. Dá se tedy říci, že horníci rozhodně nebyli opovrhovanou skupinou obyvatelstva. Hornictví se navíc stalo v průběhu 15. století jakýmsi výstavním odvětvím Českých zemí. Za vlády Jiřího z Poděbrad a pozdějších panovníků z jagellonské dynastie nastaly po „husitské“ odmlce opět příhodné podmínky k jeho rozvoji. Ačkoliv mnoho dolů již bylo z velké části vytěženo, v Kutné hoře se dařilo každoročně získat 3000 až 5000 kilogramů čistého stříbra a až 400 tun mědi. Velmi dobrých výsledků bylo dosahováno také v Banské Bystrici a Banské Štiavnici. V této době se zároveň začínají objevovat nové technologie, které umožnily otevírání ještě hlubších šachet a usnadnily práci (například důlní vozíky se v Kutné Hoře používaly nejpozději od roku 1473). Byly také vyřešeny některé dosud nepřekonatelné problémy s odvodňováním šachet a s odvětráváním podzemních prostor. Čeští a slovenští horníci byli v této době považováni za jedny z nejlepších v Evropě a byli zváni jako odborníci do německých zemí. V 16. století nastal další pokrok, když byly objeveny nové stříbrné žíly (zejména v Jáchymově) a zároveň vylepšena důlní technologie. V Jáchymově bylo tehdy vytěženo celkem asi 350 000 kilogramů stříbra a štola Barbora dosáhla nepřekonatelné délky 11 kilometrů. Také zde bylo docíleno na tuto dobu neuvěřitelné kolmé hloubky 400 metrů. Není divu, že právě zde začínají dějiny skutečné důlní mechanizace.

Horníci obvykle pracovali pět dní v týdnu, a v sobotu se ještě obvykle museli účastnit jakýchsi sněmů, při nichž se rokovalo, hodnotilo a docházelo i k přijímání nebo propouštění horníků. Volné dny byly v neděli a o svátcích, výjimkou však byly dny, kdy si nenadálé komplikace (zavalení štoly, sesuvy, vniknutí vody do štoly) vynutili nepřetržitou práci všech mužů. Práce v dolech byla na dnešní poměry nepředstavitelně namáhavá a nebezpečná. Těžká zranění nebo dokonce úmrtí byla běžnou součástí této profese a o jakýchkoliv hygienických či bezpečnostních opatřeních alespoň v raných dobách středověkého hornictví nemohlo být řeči. Nástroje nebyly dokonalé a výztuha chodeb také ne, všudypřítomný byl dusivý prach a stísněnost. Velmi komplikovaná a namáhavá byla přeprava či likvidace nakutané horniny, odpadu nebo vody. Například vodu bylo třeba nabrat do dřevěných věder, přenést ji pod šachtu a přelít do kožených měchů, načež byla vytahována na povrch. Hornina byla zase vytahována v jakýchsi neckách, koších nebo kožených vacích. Život horníků byl prakticky v neustálém ohrožení a ti, kteří se dožili vysokého věku, byli spíše výjimkou. Není divu, že příslušníci této profese drželi pospolu a sbližovala je i jejich vlastní mluva, která se po staletí vyvíjela pod vlivem germánských výrazů. Věty jako „Řekni štajgrovi, ať nám po fedrákovi pošle dva hunty pilochů, že máme na figuře pešuňk a páry nám tu jedou po zoulu štrejchem“ („Řekni důlnímu dozorci, ať nám po pomocníkovi pošle dva vozíky důlků pro usazení stojky, že máme na pracovišti sklon a výztuže nám tu jedou po dně nakřivo“) jsou toho důkazem.

To už jsme však v 17. století. Další možný vzestup slávy českých dolů znemožnila porážka českých stavů na Bílé hoře (1620) a následná Třicetiletá válka, která zdevastovala velkou část českého i tehdejšího německého území. Jedinou světlou výjimkou byl Jáchymov, který dosáhl na krátkou dobu světového jména (od slova Joachimsthaler pochází také název dolar). V době největšího lesku zaměstnával Jáchymovský důl údajně až 12 000 horníků. Osudným se mu stal fakt, že patřil rodu Šliků, jejichž majetek byl po Bílé hoře těžce zasažen. Jeho věhlas částečně obnovil až objev radiových rud na konci 19. století. V té době se poněkud oživilo hornictví, a to například v Příbrami. Tamní doly byly známé již ve 14. století, proslavily se však zejména v roce 1875, kdy zde byla poprvé proražena hloubka 1000 metrů. Tehdy se na mnoho let staly tyto doly nejhlubšími na světě, ve 20. století už byl ale jejich výnos pouze pasivní. Od neperspektivního zlata a stříbra se důraz v hornictví přesunul na železo a zejména pak na uhlí, v jehož těžbě se Československo usadilo dokonce na předních místech světového trhu.

První zmínka o těžbě uhlí v Čechách se objevuje již roku 1463 a je spojena s Přílepy. Topilo se jím občas již v průběhu 16. století, všeobecně však až o tři století později. Také na Slovensku se hornictví významně rozvíjelo již ve středověku, první zmínky o něm pocházejí zřejmě z 11. století. Mezi významné lokality patřila například Baňská Bystrica, Spišská Nová Ves (dříve Igló), Kremnica nebo Štiavnica. Z velké části se příchozí horníci rekrutovali z řad německých horníků, usazených v Čechách (například v Jihlavě). Hornictví na našem území tedy sehrálo značnou úlohu, přinášelo materiální bohatství panovníkům, obchodní styky s cizinou, poznávání jiných kultur a samozřejmě i německou kolonizaci českého území. Zajímavé je, že praktikování hornictví také významně přispělo k pozdějšímu vzniku geologických věd, vždyť praktická aplikace poznatků tohoto vědního oboru je v hornictví nezbytná.

Teoretická stránka hornictví

A jak vypadala teoretická stránka (tedy výuka) hornictví v Čechách? V době před založením Univerzity Karlovy roku 1348 toho o povědomí obyvatel ohledně dějin světa mnoho říci nemůžeme. Nejstarší literární prameny, jako je Kosmova nebo Dalimilova kronika, začínají vždy zmínkou o biblické potopě světa, ve kterou tehdejší učenci nejspíš bezvýhradně věřili. Centra vzdělanosti v podobě klášterů se k otázkám tohoto druhu stavěla velmi opatrně a prakticky jedinou autoritou pro jejich zodpovězení bylo pochopitelně Písmo svaté. Po založení univerzity začíná období zkoumání živé přírody a prvních spisů, které již můžeme nazvat vědeckými. 15. století bylo v českém prostoru spíš ve znamení úpadku, což historicky vzato způsobily především husitské války a následná doba izolace. Objevují se pouze herbáře, z hlediska geologie se nic nového v podstatě neděje. Dokonce ani objev knihtisku v polovině století na této situaci nic podstatného nemění, jelikož plné využití jeho potenciálu spadá spíše až do století následujícího.

Také zámořské objevy na sklonku století měly význam spíše hospodářský. Velkým přelomem tak bylo až století šestnácté, které ve vědách odstartovalo doslova renesanci. Ve světě působí da Vinci, Koperník a po něm Galilei, v Čechách má význam objevná cesta Bohuslava z Lobkovic. Mnozí šlechtici zakládají knihovny s cestopisy a vědeckými spisy (bohatou knihovnou disponoval např. Ladislav z Boskovic), seznamují se s přírodninami, zakládají okrasné záhony s léčivými bylinami apod. Na přelomu 16. a 17. století vznikají první spisy, věnující se také zkamenělinám – např. dílo Disputatio de Fossilibus, jehož autorem je jistý Daniel Třebíčský a vzniklo asi kolem roku 1616. V této době však již „geologickým“ poznatkům dominují opět horničtí mistři, přičemž v Čechách jde hned o tři osobnosti původem ze Saska.

---------

---------

Osobnosti hornictví

Prvním je Georgius Agricola (původním jménem Bauer, 1494 – 1556), který působil šest let jako městský lékař v Jáchymově. Přitom nabyl velkých zkušeností v hornictví a metalurgii a stal se v této oblasti odborníkem. Sepsal zde své dílo Bermannus sive de re metallica dialogus, které vyšlo poprvé roku 1530 v Basileji a později bylo mnohokrát znovu vydáno. V tomto díle jsou po tehdy běžném vzoru sdělovány informace o hornictví a nerostech formou rozhovoru. Agricola zde přichází se stěžejním závěrem, že je třeba opravit všechny staré řecké a římské prameny podle přímého pozorování přírody. Pro dějiny paleontologie je nejvýznamnější jeho další spis De natura fossilium libri X z roku 1546. Také toto dílo vyšlo v Basileji a poprvé se zde nezmiňuje jen o kamenech, ale rovněž o fosiliích. Zajímavé je, že zmíněny jsou i zkameněliny cizí, o kterých Agricola věděl pouze z doslechu. Nejvýznamnějším dílem tohoto autora, které vyšlo v roce 1556 posmrtně, je De re metallica libri XX. Když bylo krátce poté přeloženo z latiny do němčiny, stalo se velmi žádaným titulem a bylo pak mnohokrát dále vydáváno. Agricola se zde sice dopouští vcelku pochopitelných chyb v interpretaci různých geologických jevů, zároveň ale mnohé správně popisuje a přichází také s některými dnes běžně užívanými termíny (např. pojem basalt, který převzal od Plinia).

Dalším významným odborníkem v hornictví byl Johannes Mathesius (1504 – 1565), který při svém působení v Jáchymově sám velmi propagoval Agricolovy práce. Mathesius měl velmi zajímavý osud, byl chudým učitelem i knězem, jehož vysvětil sám Martin Luther. Několik posledních let před svou smrtí roku 1565 působil jako protestantský farář v Jáchymově. Jeho otec sám doloval (byť neúspěšně, čímž přivedl rodinu do existenčních těžkostí), proto Mathesia v českém hornickém městě místní doly rychle zaujaly. Postupně shromáždil cennou sbírku nerostů, kterou doplňoval z místních zdrojů i z ciziny. O hornictví dokonce i kázal v kostelích, soubor jeho promluv pak vyšel v Norimberku roku 1562 pod názvem Sarepta oder Bergpostilla (přičemž „Sarepta“ bylo hornické město v Palestině, zmiňované v Bibli). Mathesius se zmiňuje také o zkamenělinách, ovšem ve shodě s dalšími evropskými autory je považuje spíše za hříčky přírody, jakési vtlačeniny do kamenů. Zašel dokonce tak daleko, že i archeologické nálezy popelnic se zlatými náramky považoval za dílo jakéhosi novotvoření přírody. V paleontologii (resp. nauce o fosiliích) i v mineralogii, která byla více jeho doménou, však Mathesius pouze přejímal názory druhých. Je znám například i tím, že jako první popsal detailně minerál turmalín.

Posledním z trojice saských hornických mistrů, kteří vynikli na našem území v průběhu 16. století, byl Lazarus Ercker, později rytíř von Schreckenfels (1528/30 – 1594?). Pocházel sám z hornické rodiny a celý život se mu věnoval. Brzy proto dosáhl značného věhlasu a roku 1565 byl povolán českou komorou k reorganizaci nad upadajícími českými doly. Působil v Kutné Hoře, Praze i na jiných místech. Proslul svými pracemi o prubířství (analýze rud), jemuž věnoval celou knihu v roce 1573. Proto byl později jmenován nejvyšším hormistrem a mincmistrem a zaváděl velmi užitečná opatření (ačkoliv mnohá z nich bohužel nebyla uvedena v praxi). V roce 1574 vydal Ercker v Praze dílo Beschreibung aller fürnemisten mineralischen Ertzt und Bergwerksarten, které bylo údajně přeloženo i do češtiny. Pokud je to pravda, pak se jedná o vůbec nejstarší česky psané pojednání související s geologií (i když jen okrajově). Agricola a Mathesius vlastnili velké sbírky nerostů i fosilií, jejichž cena se odhadovala řádově na tisíce tolarů. Zřejmě největší sbírku v Čechách vlastnil na přelomu 16. a 17. století sám císař Rudolf II., její finanční hodnota se pohybovala v řádu milionů.

---------

Literatura:

Diviš, J.: Státní doly na stříbro a olovo v Příbrami, Praha 1926.

Gregorová, R.: Příběhy zkamenělin, Moravské zemské muzeum, vyd. 1, Brno 2006.

Majer, J.: K výročí Lazara Erckera (1528/30 -1594), Vesmír, 74, 73, 1995/2.

Matoušek, O.: Dějiny československé geologie (Přednášky zimního běhu 1934/35), Praha : Generace Československých Přírodovědců a Zeměpisců, 1935.

Matuňák, M.: Z dejín slobodného a hlavného banského mesta Kremnice, Slobodné a hlavné banské mesto Kremnica, 1928.

Sklenář, K.: Za jeskynním člověkem, Československý spisovatel, Praha 1984.

---------

Vodňanský rukopis

Jedenáctistránkový Vodňanský rukopis zvaný Lapidarius, pochází z konce 14. století (kolem roku 1389). Dnes je uložen ve sbírkách Národního muzea, v moderní době o něm pojednal geolog Jan Krejčí v časopisu Živa z roku 1859. Tento spisek je vlastně abecedně řazeným seznamem 55 nerostů, doplněným krátkými poznámkami. Jedná se vlastně o velmi jednoduchý mineralogický atlas, který je dnes pozoruhodný nejen svým stářím, ale i dobovými představami o původu a stavbě různých nerostů. V rukopisu je například uvedeno, že křišťál vzniká ze ztvrdlého ledu nebo že korál „roste jako zelina anebo parohy.“ Kromě těchto pozoruhodných postřehů je také kuriózní, že se práce vůbec nezmiňuje o zkamenělinách. Zhruba stejně staré dílo Synonima Apothecariorum, patřící svatovítskému dómu, popisuje mimo jiné i nerosty, kterým byla v dané době přisuzována léčivá moc.

Jihlavské právo

Proslulost a význam českého hornictví ve středověku dokládá zejména jeden z nejstarších a nejrespektovanějších hornických řádů vůbec, tzv. Jihlavské právo z roku 1248. Tato listina byla vydána králem Václavem I. pro obyvatele Jihlavy za jejich věrnost v boji s ambiciózním Václavovým synem Přemyslem Otakarem. Listina měla zřejmě předlohu v tridentských pravidlech, vydaných již na konci 12. století, svým významem a kvalitou je ale dalece překonalo. Stalo se doslova předlohou pro všechny listiny tohoto druhu v Evropě (včetně Slovenska, kde byl až roku 1550 vydán vlastní Horní řád uherský).

---------

Zajímavé pojmy z hornického slangu

Hormistr – počeštěný název německého slova Bergmister (též perkmistr), označující správce důlního revíru

Hunt – důlní vozík, zpočátku dřevěný, pro snazší přepravu vydolovaného materiálu

Komín – název pro obvykle svisle raženou šachtu či chodbu směřující k povrchu nebo protínající dvě sousedící patra dolu

Pinka – slovo převzaté z německého výrazu Pinge. Jednalo se o prohlubeň na místě někdejší šachty, často měla nálevkovitý nebo pohárovitý tvar.

Stařina – tak bylo označováno již opuštěné a nepoužívané důlní dílo.

Zmáhání – slovo označující opětovné zpřístupnění a aktivaci již nepoužívaného nebo zavaleného dolu

---------