Článek
Jakožto celoživotní dinosauří fanatik jsem měl od mala sen podívat se na místa, kde kdysi žili „klasičtí“ obří dinosauři, jako byl proslulý Tyrannosaurus rex nebo rohatý Triceratops horridus. Pro českého paleontologického entuziastu je ale smůla v tom, že pozůstatky těchto exotických druhů dávných tvorů nacházíme ve velmi vzdálených oblastech, jako je Čína, Mongolsko, Argentina nebo západ Spojených států. A právě šance aktivní účasti na vykopávkách v americké Montaně se pro mě a další tři dinosaury posedlé Čechy objevila v roce 2009. Veškeré náklady na dopravu a jiné poplatky jsme si hradili sami, zdarma bylo pouze ubytování ve stanech přímo v terénu. I v těchto poměrně spartánských podmínkách jsme ale byli šťastní a splnili jsme si alespoň částečně své dětské sny. Do Montany jsme koncem června dorazili letecky přes Minneapolis po asi desetihodinovém letu z Prahy. Přistáli jsme ve městě Billings, které je i s pouhými sto deseti tisíci obyvatel zdaleka nejlidnatějším městem tohoto poměrně liduprázdného státu. Stačí uvést, že Montana má sice přibližně rozlohu Německa, počet jejích obyvatel jen lehce přesahuje 1 milion. Výsledná hustota osídlení tedy činí pouze 3 osoby na km², což můžeme pro ilustraci srovnat s našimi zhruba 133 osobami na km². Důvodem je prostý fakt, že velkou část státu pokrývá neúrodná a nehostinná půda Badlands, doslova špatné země, která není příliš vhodná k zemědělství ani budování složité infrastruktury. Zato je však sever a východ Montany doslova rájem pro paleontology, protože právě zde nalézají vědci už po více než století jedny z nejlépe zachovaných fosilií dinosaurů z konce období křídy (doby asi před 80 až 66 miliony let).
Instituce Museum of the Rockies, sídlící v univerzitním městě Bozemanu, pořádá pravidelné každoroční letní vykopávky, pro které je třeba sehnat dostatek dobrovolníků, pracujících pod vedením odborného dohledu v odlehlých pustinách. My jsme využili možnosti zúčastnit se a spolu s dalšími Evropany (byli zde Francouzi, Angličané, Italové, Švédi a další) jsme pod vedením paleontologů z již zmíněné instituce po dobu tří týdnů pracovali na lokalitách východně od městečka Jordanu. Nelze nezmínit, že až do letošního roku byl hlavou tohoto výzkumu slavný paleontolog Jack Horner, který působil například také jako hlavní poradce při natáčení všech Jurských parků. Horner objevil nejvíc exemplářů tyranosaurů v dějinách a my jsme měli možnost se s ním krátce setkat a promluvit si v táboře na území státního parku Hell Creek. I to je symbolické, protože toto místo je srdcem proslulého paleontologického souvrství Hell Creek (doslova „Pekelný potok“), úseku hornin, ve kterých je vepsána historie posledních dvou milionů let druhohorní éry. Jméno je odvozeno od názvu vyschlého říčního koryta, nacházejícího se nedaleko městečka Jordan. Toto městečko má se svými pouhými třemi sty obyvatel status sídelního města kraje Garfield a při vjezdu do něj nás vítá cedule s nápisem „Vítejte v kraji T. rexe“. I ve 21. století působí spíše jako westernové městečko ze starých časů, pokud si ovšem odmyslíme automobilovou dopravu a asfaltové silnice. Jen asi kilometr od zmíněného tábora v parku Hell Creek se mimochodem nachází místo, kde v roce 1902 sběratel fosilií Barnum Brown objevil první kostru druhu Tyrannosaurus rex (a druhou jen o kousek dál v roce 1908). Ať už se s dinosaury na konci křídové periody před 66 miliony let stalo cokoliv, odpověď na tuto záhadu nejspíš leží ukrytá právě v horninách tohoto severoamerického souvrství. Ostatně jílová vrstvička s vysokým obsahem iridia, která odděluje éru dinosaurů a pozdější období savců (tzv. kenozoikum) je na některých místech v terénu dobře patrná.
Z Billings jsme se přes Jordan dostali asi po dvou stech kilometrech jízdy autem do našeho paleontologického tábora, kterému se přezdívalo Snap Creek. Benzín je cenný, a tak se spolu s námi svezly z města i nově nakoupené suroviny, potraviny pro táborovou kuchyni a nutné zařízení pro opravy aut a další nezbytnosti. Samozřejmostí jsou zde pevné SUV vozy, které jsou jediné schopné ustát nerovnosti povrchu a jízdu členitým terénem mimo hlavní silniční tahy. Snadno se totiž stane, že po větším dešti nebo jiné nepříjemnosti jsou na bahnitých cestách třeba i půl metru hluboké jámy a průrvy. Tábor má podobu pouze jediného domku, ke kterému uprostřed divočiny vede osamělá řada sloupů s elektrickým vedením. Poštovní schránka patřící k této usedlosti se nachází asi deset kilometrů zpět, u posledního kontaktu se silnicí. Majitel malého ranče je jakýsi pan Stubbies, zhruba šedesátiletý osmahlý chovatel dobytka a koní, který se příliš nezajímá o dinosaury, spíše však nedá dopustit na plechovkové pivo a své kvalitní dřevěné ohrady. Jeho pozemek je ohromný, stejně jako v případě ostatních rančerů, protože nepříliš úrodná půda zde byla kdysi vládou přidělována v nedozírných plochách. Že šlo původně o loviště indiánských kmenů, to nám jasně dokazují i obsidiánové hroty šípů, stále rozeseté ve velkých počtech po krajině. Po příjezdu do tábora se seznamujeme s jeho chodem a jednotlivými jeho částmi. Kromě domku pana Stubbiese se zde nacházejí dva karavany, sloužící jako malá laboratoř a zázemí s připojením k internetu i paleontologickou knihovničkou. Jídelní stan slouží k vydávání snídaní a večeří, obědvá se obvykle v terénu na lokalitě. Ráno je potřeba připravit si sendviče, různé energetické tyčinky a především pak pití, bez jehož dostatečného přísunu hrozí ve vedrech na slunci kolaps organismu. Všichni musíme vypít v pracovním dni alespoň galon vody (asi 3,8 litru). Tábor doplňuje trailer z kamionu plný nářadí a nezbytného vybavení a hlavně pak stany, ve kterých spí na karimatkách a ve spacácích vždy dvojice dobrovolníků. Výkyvy teplot jsou v Montaně značné, ve dne může být kolem 40 °C, ale k ránu teplota klesá třeba až na 8 °C.
---------
U fosilní lebky rohatého dinosaura triceratopse. 66 milionů let stará fosilie musela být rozdělena na dva kusy, z nichž každý vážil několik metráků.
---------
Vstává se mezi šestou a sedmou hodinou ranní a následuje rychlé vyčištění zubů, obvykle odbývané na trávě před stany. Poté je rychle rozděleno osazenstvo zhruba pětičlenných týmů, které se střídají na různých lokalitách. Celkem je v táboře zhruba třicet až čtyřicet lidí a univerzálním dorozumívacím jazykem je samozřejmě angličtina. Jedinou podmínkou je kromě ní také dobrý fyzický stav a kondice, protože práce v terénu je velmi náročná. Obvykle se dobrovolníkem může stát kdokoliv ve věku od 16 do 60 let, výjimečně i starší osoba v dobré fyzické kondici. Rychle se seznamujeme s dalšími členy tábora a zjišťujeme, že i někteří Američané dobře znají Prahu (nicméně slova, která se u nás prý naučili, do článku napsat nelze). Několikrát se na člunu, který je v táboře zaparkován na návěsu, konají narychlo svolané večerní „párty“, my ale jdeme raději spát. Víme, že nás opět čeká náročná práce. Na lokality nás ráno kolem osmé hodiny rozváží trojice terénních SUV, do kterých se vejde posádka asi šesti až osmi osob. Někteří členové tábora jezdí i na terénních čtyřkolkách. Všichni máme přesně rozdělené úkoly a sebou si v batozích a jiných zavazadlech vozíme svoje vybavení – hlavně geologická kladívka a zásoby potravin, těžší nářadí je obvykle připraveno pod ochrannou plachtou na místě. Všechny lokality jsou samozřejmě zaměřeny za pomoci GPS, proto není těžké je i v této rovinaté a poměrně nepřehledné krajině najít. Já začínám pracovat ve skupině vedené Elizabeth Freedmanovou, tehdy studentkou paleontologie na Montanské státní univerzitě, dnes již poměrně renomovanou paleontoložkou. Čistíme a připravujeme blok horniny s částečně zachovanou lebkou rohatého triceratopse. Půltunový kamenný blok je třeba obalit pytlovinou zpevněnou sádrou a vyztužit jej prkny. V ochranném „jacket“ obalu je pak popsán černou fixou pro lepší identifikaci a může být vyzvednut a odvezen do preparátorské laboratoře v Bozemanu.
Blok s lebkou je daleko od jediné přístupové cesty s terénními automobily, proto musíme na lokalitu po několika dnech všichni. Celý tábor se vylidní a asistuje při uvázání bloku a jeho transportu. Lebka je naložena na odtržený kryt kufru jednoho vyřazeného auta. Popruhy jsou umístěny tak, aby neproklouzly, a třicet lidí se může dát do nevděčné práce. Táhneme při 38 °C ve stínu kamenné bloky do kopce k asi tři sta metrů vzdálenému automobilu. Konečně jsme asi po půl hodině opatrného transportu u automobilu. K odvozu cenné zkameněliny je dobře připraven – má rozměrnou nákladní korbu a především pak vlastní jeřáb, který zvládá asi tunové náklady. Po zvednutí dvou bloků na korbu je vyhráno – další nádherný exponát je zachráněn před postupným zničením erozí. Kolik tisíců takových lebek a jiných fosilií je ale zničeno dlouho před tím, než mohou být člověkem objeveny a zachráněny pro vědu? Vždyť zkameněliny se jenom v Montaně nacházejí na rozloze velké téměř jako celá Česká republika! A to je jen jedno místo z mnoha, podobné je tomu v argentinských pampách, mongolské Gobi nebo třeba v australském Queenslandu. Dotknout se zkameněliny triceratopse je mimochodem úžasný zážitek. Přejíždět rukou po rohu zvířete, které žilo, dýchalo a chodilo po zemi před nějakými 67 000 tisíciletími je skutečně kouzelný okamžik, zejména pak pro skutečného nadšence. Přemýšlím, jaký byl asi osud tohoto jedince, kterého jsme právě vyprostili z horniny po nepředstavitelně dlouhém odpočinku. Kolika let se dožil? Jak vypadalo jeho přirozené prostředí? Zabilo ho nějaké zranění nebo nemoc? Zemřel na souši nebo se utopil v řece? Otázek je bezpočet, odpovědí jen málo.
Večer po práci, do tábora se obvykle vracíme mezi pátou a šestou hodinou odpoledne, následuje rychlá sprcha za pomoci hadice a sprchovacího koutu se zástěnou. Smýt ze sebe křídový prach, který se na vás během horkého dne nalepí, je ale téměř nemožné. U večeře se navazují sociální kontakty, máme možnost vylepšit si svoji angličtinu. Spoustu zajímavostí se dozvídáme od doktoranda paleontologie Denvera Fowlera, rodilého Angličana, který do Montany přivedl i svého otce Warwicka. Dnes je rovněž uznávaným paleontologem a mimochodem i manželem Elizabeth Freedmanové-Fowlerové. Po dvoudenní přestávce kolem Dne nezávislosti (4. července), které jsme strávili pobytem u vodní nádrže Fort Peck ve Státním parku Hell Creek, pokračujeme ve vykopávkách u Snap Creeku. Tentokrát pracuji s týmem Denvera Fowlera a odkrýváme kostru kachnozobého dinosaura edmontosaura. Tento exemplář má přezdívku „Tomova kachna“ a šlo zřejmě o mládě, dlouhé asi šest metrů (dospělí jedinci mohli být dlouzí i 13 metrů). I když to bylo mládě, jeho stehenní kosti jsou ohromné, podobají se sloním. Dinosaurus zahynul nedlouho před koncem druhohor, asi před 66 300 000 roky. Jeho zkameněliny je třeba odkrývat za pomoci páčidla, kterým odklápíme nahoře ležící vápencové bloky. Pak následují jemnější nástroje, kladívka, dlátka a nakonec i štětce. Nic se nesmí zbytečně poškodit, fosilie je proto průběžně napouštěna speciálním lepidlem. Nikdy nevíte, který kousek může nést významnou informaci – dnes už probíhá i testování na výskyt tzv. měkkých tkání a biologických molekul, které byly údajně v kostech tyranosaurů a některých dalších dinosaurů skutečně objeveny. Podle paleontologa Jacka Hornera dokonce fosilie ze souvrství Hell Creek stále ještě „páchnou“, jako by nešlo jen o dávno mineralizované kameny, držící podobu původních kostí. Tímto výzkumem se zabývá paleontoložka Mary Higby Schweitzerová, jejíž mobilní laboratoř v podobě přívěsu nákladního vozu jsme si mohli prohlédnout později v Bozemanu. Schweitzerová tvrdí, že ve zkamenělinách dinosaurů z tohoto souvrství se stále ještě dají izolovat stopy původních proteinů. Pozdější výzkumy tyto její závěry plně potvrzují.
Ať tak či tak, vykopávky v Montaně byly pro nás všechny nezapomenutelným zážitkem. Na dobu tří týdnů jsme měli možnost účastnit se desetiletého projektu plošných vykopávek v souvrství Hell Creek, který se stal nesmírně úspěšným. V jeho průběhu v letech 1999 až 2010 bylo objeveno několik desítek nových jedinců triceratopse, mnoho nových exemplářů tyranosaurů a dalších obyvatel končícího světa neptačích druhohorních dinosaurů. Sami jsme bohužel na zkameněliny „krále dinosaurů“ nenarazili (pokud ovšem jedna fosilní kost článku prstu nepatřila mladému jedinci tohoto druhu), ale pomohli jsme završit úspěšně výzkum, který nám opět o trochu víc poodhalil tajemství dávného světa, zaniklého před nepředstavitelně dlouhou dobou. Procházeli jsme se po zemi v místech, kde kdysi našli svoje poslední útočiště jedny z nejúžasnějších stvoření, která se kdy vyvinula – obří dravci o hmotnosti slona, rohatí dinosauři s lebkou o velikosti menšího osobního auta i opeření srpodrápí lovci, kteří si ve svém impozantním vzezření v ničem nezadali ani z legendárními stvořeními, jaké by dokázala vykouzlit mysl autorů pohádek nebo strašidelných příběhů. Jurský park je pouze fikce, ale dinosauři byli zcela skuteční, dokonce natolik skuteční, že museli nejdřív vyhynout, aby se naši savčí předkové vůbec mohli začít vyvíjet a dát vzniknout člověku. Málokde jinde si to uvědomíte tak silně, jako právě na rozsáhlém „pohřebišti“ někdejších vládců planety v americké Montaně.
---------
Literatura:
Dingus, L.: Hell Creek, Montana: America’s Key to the Prehistoric Past, St. Martin's Press; New York 2004 (256 str.)
Dingus, L.; Norell, M.: Barnum Brown: The Man who discovered Tyrannosaurus rex, University of California Press; Berkeley 2010 (386 str.)
Horner, J. R.: Dinosaurs under the Big Sky, Mountain Press Publishing Company; Missoula 2001 (195 str.)
Socha, V.: Dinosauři od Pekelného potoka, Motto; Praha 2010 (200 str.)
---------
Jak objevit dinosaura
K objevu dinosauřích fosilií v terénu může dojít zcela náhodně, ale také záměrně, při cíleném pátrání. Mezi výdobytky moderní paleontologie patří běžné využívání složitých mikroskopů, počítačových tomografů, chemických rozborů sedimentů i vzorků zkamenělin nebo například zaměřování lokalit pomocí GPS. Právě zavedení nových technologií do paleontologického výzkumu vděčíme za velký nárůst poznatků za poslední zhruba dvě desetiletí. Dnes již můžeme zkoumat nejen celkový povrchový vzhled zkamenělin, nýbrž také jejich vnitřní strukturu a anatomii. Rozsáhlé databáze obsahující podrobné záznamy o desetitisících zkamenělin umožňují korelovat informace a vytvářet si lepší představu o pravěkých ekosystémech určitého období napříč všemi kontinenty. Zatímco některá místa na naší planetě jsou proslulá svými nalezišti zkamenělin již dlouho (například jižní Anglie, argentinská Patagonie nebo mongolská poušť Gobi), mnohá jiná byla objevena až v poměrně nedávné době. Mezi ty novější patří například usazeniny afrických pouští, ruského Dálného východu, Pyrenejského poloostrova nebo dokonce některých polárních oblastí. V mapování vhodných horninových masivů v odlehlejších oblastech se dnes uplatňuje také letecké a družicové snímkování (satelitní radarové fotografie se porovnávají vzájemně s geologickými mapami dané oblasti). Tento způsob předběžného výzkumu je zcela nezbytný při plánování paleontologických nebo geologických expedic do hůře dostupných oblastí.
Když jsou zachované zkameněliny konečně objeveny, nastává obvykle problém s jejich vyzvednutím a přemístěním. I v tomto případě se dnešním vědcům nabízí celá série vymožeností, které dříve k dispozici nebyly. Již uvolnění nálezu z horniny může být velmi komplikovanou činností. Některé typy hornin jsou značně tvrdé a v mnoha případech je nutné využít k jejich vyproštění řízené výbušniny a těžkou techniku, včetně buldozerů a bagrů. Těžká technika se však uplatní jen pro nejhrubší práci a dostatečně „daleko“ od samotných fosilií, které by mohly být nenávratným způsobem poničeny. Po vyzvednutí a zpevnění fosilního materiálu je třeba jej transportovat na některé z výzkumných pracovišť, která jsou schopna zajistit jeho důsledné prostudování. Někdy se takové dobře vybavené výzkumné pracoviště nachází přímo na místě vykopávek, to však nebývá příliš běžné. Přeprava vzácných fosilií je obvykle realizována prostřednictvím nákladních nebo terénních automobilů, výjimečně také helikoptérou. Při vykopávkách je stále nezbytné používat několika základních nástrojů, jejichž vzhled a tvar se sice časem modernizoval, způsob využití je však prakticky neměnný. Jak už bylo řečeno, v blízkosti cenných fosilií není možné nasadit těžkou techniku. Nastupují tedy poněkud jemnější nástroje.
---------
Fosilie posledních žijících druhohorních dinosaurů (jako je tato stehenní kost edmontosaura) byly odkryty erozí poprvé po 66 tisících milénií.
---------
Podle velikosti daného objektu a tvrdosti okolní horniny jsou používány očišťovací a odkrývací nástroje různého typu: od zubního kartáčku a chirurgických skalpelů až po kladiva, krumpáče a lopaty. Větším nářadím typu krumpáčů a lopat se přitom odstraňuje pouze hrubší okolní hornina. Při odkrývání fosilií ve tvrdší hornině může pochopitelně hrozit úraz, proto bývají součástí oděvu také ochranné přilby, brýle a rukavice. Mnohé zkameněliny jsou velmi křehké a je nezbytné je před transportem zpevnit. K tomuto účelu slouží široká škála zpevňovacích činidel, například speciálních, rychle účinkujících lepidel a umělých pryskyřic, nanášených štětcem nebo nástřikem. Menší zkameněliny je možné balit do papíru nebo sáčků z různých odolných materiálů. Větší zkameněliny se však obvykle obalí sádrou, zpevněnou například síťovinou. Nejkřehčí části se přitom ochrání polyuretanovou pěnou, epoxidovými pryskyřicemi apod. Metody zpevnění se liší od pouhého nátěru vnější plochy fosilie tím, že se jemně přikládají pásy látky již předem napuštěné sádrou. Takto je fosilie velmi dobře konzervována a ochráněna před nepříznivými mechanickými i chemickými vlivy prostředí. Mnohé fosilie z křehkých sedimentů byly zachovány a popsány právě jen díky dlouhodobě vyvíjeným konzervačním a fixačním metodám.
Pokud je fosilie natolik rozměrná, že vyplňuje celý samostatný blok, je často nutné jej před transportem rozřezat. V některých vzácných případech se však za pomoci těžké techniky vyzvedávají kostry celé. Takové bloky pak mohou měřit i kolem 10 metrů na délku a dosahovat hmotnosti mnoha tun. Vyzvednutí zkameněliny je poměrně choulostivá záležitost. Kolem samotného materiálu se musí odstranit velká část horniny (pro zjišťování polohy fosilní kostry pod povrchem bývá někdy využíván penetrační radar, přístroj podobný jakémusi rentgenu). Hornina v bezprostředním okolí fosilií se však v terénu běžně neodstraňuje, k tomu dochází až v preparační laboratoři. V terénu je nicméně nezbytné nález řádně lokalizovat (případně zaměřit systémem typu GPS), přesně zakreslit nebo vyfotografovat a pečlivě zanést do speciální mapy. Poloha i velikost zkamenělin mají být také co nejpřesněji zaznamenány. Tím vzniká dostatečně podrobná mapa lokality, jejíž význam se nezřídka vyrovná významu samotné fosilie.
---------
