Šílenci a géniové - představme si nejbláznivější vědce zkoumající dinosaury

Paleontologie je jedním z nejvíce fascinujících a populárních přírodovědných oborů, a to zejména díky předmětu svého zkoumání – tedy odkrývání dávných světů v minulých geologických dobách, zejména pak jejích často fantasticky vyhlížejících obyvatel. Stejně jako v jiných vědních odvětvích i tento obor je samozřejmě ovlivněn významnými postavami, které v dějinách vědy tvarovaly a formovaly charakter výzkumu i hlavní cíle této nauky. A stejně jako v jiných oborech i v paleontologii bychom se nepochybně setkali nejen se zcela běžnými a do značné míry „normálními“ protagonisty, zároveň ale i s velmi výstředními postavami, z nichž některé se dají označit téměř za šílence, případně dobrodruhy nebo jiným způsobem kuriózní postavy. Z mnoha desítek takových postav si nyní představme zajímavou čtveřici.

---------

William Buckland

Národnost: Britská

Doba života: 1784 – 1856

Mezi nejzajímavější postavy v dějinách vědy patří britský reverend a profesor geologie na Oxfordu William Buckland. Ten proslul zejména jako vědec, který oficiálně popsal prvního známého dinosaura (v únoru roku 1824 představil světu rod Megalosaurus), o jeho životě ale kolují i mnohé zajímavější legendy. V první řadě šlo o podivínského člověka, který doma choval celou menažerii exotických zvířat, mezi nimiž nechyběli medvědi a hyeny. Buckland se také doslova „projedl“ celou živočišnou říší, údajně byste nenašli jediné zvíře, které za svého života neochutnal (včetně pštrosa, štěněte nebo dokonce moči netopýra). Stejně jako mnozí jeho kolegové projevoval již od nejútlejšího věku velké nadání a všestranný zájem o přírodu, zejména pak horniny a zkameněliny. Díky své cílevědomosti a píli, stejně jako díky dobrým vědeckým a církevním kontaktům se pak postupně vypracoval a v profesním životě se mu velmi dařilo. Jeho přednášky pro studenty patřily k nejnavštěvovanějším, což bylo dáno i jeho smyslem pro humor a jistou nepředvídatelností (Buckland údajně na studenty křičel, divoce gestikuloval a osobně předváděl projevy chování nejrůznějších zvířat).

Mezi vtipné životní epizody patří také údajná svatební cesta pana a paní Bucklandových do Palerma, kde se pár novomanželů rozhodl navštívit i místní klášter, s uloženými ostatky Svaté Rosálie. Profesor Buckland v sobě nepotlačil vědce a nahlas místnímu knězi oznámil, že na základě anatomického ohledání musí bohužel konstatovat, že se nejedná o pozůstatky ženy, ale zesnulé kozy. Bylo nejspíš štěstím, že Buckland byl anglikánským knězem, nikoliv katolickým. Dalším vtipným přehmatem bylo nepochopení odlišné morálky u pravěkých lidí. Viktoriánský gentleman Buckland totiž objevil pozůstatky paleolitické mužské kostry, jíž pokládal za ženu a která byla proto oficiálně nazvána „Červenou dámou z Pavilandu“. Později se ale ukázalo, že jeho domnělá „prostitutka“, která přišla do Anglie kdysi s Římany, je ve skutečnosti mužem. Buckland se zkrátka nedokázal smířit s představou, že by kterýkoliv – byť pravěký – na území Británie žijící gentleman mohl nosit šperky!

Podobně zatvrzelý byl Buckland po větší část svého života také v ohledu geologického záznamu a textu Písma svatého. Buckland ještě věřil v doslovný výklad Bible i světové potopy, a hledal pro ni důkazy především v britských jeskyních. Často proto mylně interpretoval jeskynní nálezy pleistocenní fauny, kterou pokládal právě za oběti oné legendární potopy. Proslul také jako první odborník na koprolity, tedy na zkamenělý trus pravěkých zvířat. Aby si učinil lepší představu o těchto fosilizovaných exkrementech, prováděl ve svém vlastním domě bláznivé pokusy. Nechal například svoji hyenu sežrat morče a výsledný trus potom přímo na koberci zevrubně zkoumal.

---------

Ernst Stromer

Národnost: Německá

Doba života: 1870 – 1952

Ernst Baron Stromer von Reichenbach byl příslušníkem starého německého šlechtického rodu, mnohem více se ale proslavil jako paleontolog, zkoumající především zkameněliny severoafrických dinosaurů. Do Egypta se dostal již roku 1901 a byl zdejším paleontologickým bohatstvím uchvácen. Spolu s německou expedicí se sem vrátil v roce 1910 a brzy začal se svými legendárními výzkumy v oáze Baharía, ležící asi 300 kilometrů od Káhiry. Spolu se svým sběratelem a pomocníkem Richardem Markgrafem (rodákem z Krušných hor) brzy zaznamenal pozoruhodné úspěchy, mezi které patřily také četné objevy fosilií savců. Jednoznačně nejvýznamnějšími nálezy však byly zkameněliny tehdy prvních egyptských dinosaurů. Stromer popsal celkem čtyři dinosaury, z nichž ohromný Spinosaurus aegyptiacus je dodnes největším známým dravým dinosaurem vůbec.

Stromer pracoval na afrických lokalitách společně s evropským i egyptským týmem čtyři roky a za tuto dobu prakticky položil základy celé své budoucí slávě. Po návratu do Německa netrpělivě očekával zásilky fosilií, které v Egyptě pracně shromáždil. Vzhledem k průtahům, zaviněným první světovou válkou, však musel vydržet až do roku 1922, než cenné zkameněliny dorazily. Byly navíc značně poškozené, takže celé další měsíce a roky strávil Stromer jejich tříděním a slepováním. V tomto období nebyl jeho život lehký, protože jako jeden z mála šlechticů odvážně odporoval nacistickému režimu. Odmítal zpřetrhat vazby s vědeckými kolegy židovského původu a stejně tak nehodlal vstoupit do národně socialistické strany. Přestože byl příslušníkem staré německé šlechty, byla jeho finanční situace i z tohoto důvodu velmi bídná. On sám přímo napaden nebyl, jeho tři synové však byli bez jakýchkoliv ohledů posláni na frontu a dva z nich se konce války nedožili. Třetí syn pak strávil mnoho let v sovětském vězení.

Největší pohromu pro Stromera však znamenala také jiná ztráta během světové války. Na rozdíl od desítek milionů jiných se nestal její přímou obětí, nicméně jeho celoživotní dílo bylo v jediný den prakticky zcela zničeno. Opět zde byl na vině fakt, že Stromer byl v nemilosti u tehdejšího bezohledného režimu. Když bylo zahájeno pravidelné bombardování velkých německých měst, žádal Stromer příslušné úřady několikrát o klasické opatření pro své fosilní sbírky. To spočívalo v převezení kolekcí na bezpečnější místo, například do solných dolů nebo jeskyní. Starý profesor však žádal marně.

Dne 24. dubna roku 1944, zhruba rok před koncem války v Evropě, provedly letecké síly britské RAF další z bombových náletů na Mnichov, jehož cílem se bohužel stalo také zdejší muzeum se Stromerovými kolekcemi. Během pouhých několika minut tak byl výsledek mnohaletých výzkumů proměněn v trosky. Zničeny byly bohužel také jediné tehdy známé pozůstatky obřího spinosaura. Zbyly prakticky jen nákresy, které německý paleontolog dříve pořídil. Stromer se až do své smrti v roce 1952, kdy mu bylo již úctyhodných 82 let, s válečnými ztrátami nikdy nesmířil.

---------

---------

Franz Nopcsa

Národnost: Maďarská (Rakousko-Uhersko)

Doba života: 1877 – 1933

Baron Nopcsa je natolik zajímavou osobností, že kdyby nikdy nežil, sotva bychom věřili, že vůbec mohl existovat. Podobně jako jeho americký kolega Roy Chapman Andrews i Nopcsa by mohl posloužit jako vzor pro filmovou postavu dobrodružného vědce Indiany Jonese. Nopcsa žil v době velkých změn a těm se dokázal aktivně přizpůsobovat. První světovou válku prožil jako důstojník v rakousko-uherské armádě a zároveň i jako špion na balkánských hranicích. Měl k tomu předpoklady, neboť plynule hovořil několika jazyky a toto prostředí (zejména pak Albánii a její obyvatele) dokonale znal. Nopcsa nebyl žádný přehlídkový důstojník; válku prožil z větší části jako odraný rumunský bezzemek, potulující se na maďarsko-rumunské hranici a provádějící špionáž pro Vídeň. Je jisté, že šlo o velmi nebezpečnou činnost, která mohla pro Nopcsu dopadnout velmi špatně.

Je neuvěřitelné, že i v nervozitě mezi jednotlivými bojovými akcemi dokázal psát hodnotné vědecké práce o dinosaurech i jiných pravěkých tvorech. Výsledek války byl pro barona přesto nešťastný – v rámci poválečných uspořádání přišel o velkou část majetku na území své rodné Transylvánie. Ta nově spadala pod svrchovanost Rumunska, a Nopcsovy statky byly tedy bez náhrady konfiskovány. Jistého zadostiučinění se mu dostalo, když byl v roce 1925 zvolen do čela Maďarské geologické společnosti. Zchudlý baron potřeboval zlepšit svoji finanční situaci, proto nabízenou funkci s vděkem přijal. Zanedlouho se ale ukázalo, že ani v této funkci štěstí nenalezne. Nedokázal totiž umírnit svoji horlivost a prosazoval příliš rozsáhlé reformy, které byly trnem v oku všech ostatních. S jistou dávkou znechucení a snad i pod částečným nátlakem kolegů nakonec funkci v roce 1929 sám složil.

Spolu se svým důvěrným albánským přítelem a sekretářem Bajezidem se vydal na dobrodružnou poznávací cestu po Itálii. Jako dopravní prostředek zvolil tehdy ještě nepříliš rozšířené silniční vozidlo – motocykl. Nopcsa pak se svým druhem brázdil Apeninský poloostrov až do chvíle, než jim jednoduše došly peníze na benzín. I v této době a později se ale maďarský šlechtic nadále věnoval výzkumu. Nopcsa byl jako vědec velmi produktivní a neustále potřeboval zaměstnávat mozek novými myšlenkami a nápady. Nesnáze v soukromém i veřejném životě se však vracely. Další finanční nedostatek musel Nopcsa vyřešit prodejem svých vzácných zkamenělin britskému Přírodovědeckému muzeu v Londýně. Brzy nato upadl do hluboké deprese, která zřejmě sehrála jistou roli i v jeho nepříliš šťastném závěru života. Je otázkou, zda k podlomenému psychickému zdraví přispěly také společenské komplikace s jeho v tehdejší době obtížně akceptovatelnou homosexuální orientací (baron zřejmě udržoval intimní vztah s Bajezidem).

Konec byl symbolický pro celou převratnou kariéru tohoto impulzivního muže, významného paleontologa, geologa a albanologa, proslulého například výzkumem rumunských dinosaurů. Baron Nopcsa měl dlouhodobé psychické problémy a jeho výbušná povaha jej nakonec přivedla do záhuby. Za ne zcela jasných okolností se 25. dubna roku 1933 rozhodl spáchat vraždu a sebevraždu. Nechtěl totiž ponechat svého přítele a milence napospas osudu, a tak se odhodlal k hroznému činu. Uspal Bajezida čajem s rozpuštěným uspávacím prostředkem, načež mu pak pistolí prostřelil hlavu. Jen o chvíli později stejným způsobem ukončil i svůj život. Dnes patří i přes jisté kontroverzní okolnosti k uznávaným a obdivovaným postavám zejména maďarských, rumunských a albánských dějin.

---------

Robert T. Bakker

Národnost: Americká

Narozen: 1945

Mezi současnými paleontology patří k velmi zajímavým postavám poněkud kontroverzní vousatý badatel Robert Bakker. Bakker je dnes již bezmála legendární postavou kacířského paleontologa, kněze, učitele, ilustrátora, příležitostného komika, rebela mezi současnou odbornou veřejností a především – člověka, který se na přelomu 60. a 70. let minulého století podílel na vzniku takzvané dinosauří renesance. Sám Bakker se označuje výmluvnou zkratkou WGWB, což má znamenat White Guy With Beard („Bílý chlápek s bradkou“). Již několikrát o sobě prohlásil, že je „prostě jen další bílý chlápek s bradkou, vykopávající v pustině dinosaury“. Známý je však také pro svůj výtvarný talent, se kterým dinosaury již od konce šedesátých let moderně prezentoval.

Jeho zájem o pravěk odstartoval článek v časopise Life s datem 7. prosince 1953. Osmiletý Bakker byl dinosaury a jejich dávno zmizelým světem fascinován a již tehdy se rozhodl, že se tento intenzivní zájem přetaví do celoživotní vášně. V roce 1963 nastoupil na Yale, kde byl jeho mentorem slavný vertebrátní paleontolog John H. Ostrom. Ten nasměroval zvídavého studenta správným směrem – Bakker si brzy osvojil představu dinosaurů jako rychlých, pohyblivých, inteligentních a teplokrevných obratlovců, zcela nepodobných těžkopádným monstrům z dřívějších rekonstrukcí. Jako talentovaný ilustrátor promítal své vize pohyblivých dinosaurů také do jejich grafického ztvárnění. V roce 1975 pak shrnul výsledky svého výzkumu v dnes již slavném článku Dinosaur Renaissance („Dinosauří renesance“) v časopisu Scientific American. Pohled vědecké a později i laické veřejnosti na dinosaury se pak neodvratně začal měnit.

Jedním z vrcholů Bakkerova díla byla bezpochyby jeho úspěšná kniha The Dinosaur Heresies („Dinosauří kacířství“) z roku 1986. Autor nenechával potenciálního čtenáře na pochybách v tom, že do paleontologie vstoupil svěží dech změny. Dosavadní představy se Bakkerovou argumentací hroutily jako příslovečné domečky z karet. Na druhou stranu je však třeba konstatovat, že Robert T. Bakker je také poněkud kontroverzní postavou, která se občas nechává příliš unést svou fantazií. Známé jsou například jeho nadnesené výpočty pro rychlost běhu tyranosaura, které podle něho činí asi 72 km/h! To je zhruba dvojnásobek oproti všem dnes uznávaným výpočtům. Nepochybně přehnaná je také Bakkerova představa o inteligenci některých dravých dinosaurů, kterou autor povyšuje na úroveň současných šelem. Vyvráceny už jsou i jeho představy o údajné živorodosti obřích sauropodních dinosaurů nebo o konečném vyhynutí dinosaurů způsobeném domnělou pandemií smrtících chorob. Pro tyto vývody nemáme žádné hmatatelné fosilní doklady, význam osobnosti Roberta T. Bakkera pro moderní paleontologii je však přesto zcela nezpochybnitelný.

---------

---------

Prameny:

Bakker, R. T. (1986). The Dinosaur Heresies. William Morrow, 481 str.

Cadbury, D. (2001). The Dinosaur Hunters: A True Story of Scientific Rivalry and the Discovery of the Prehistoric World. Fourth estate, 386 str.

Colbert, E. H. (1984). The Great Dinosaur Hunters and Their Discoveries. Dover Publications, 384 str.

Mareš, J. (1993). Záhada dinosaurů. Svoboda-Libertas, 288 str.

Naish, D. (2009). The Great Dinosaur Discoveries. University of California Press, 192 str.

---------