Článek
V období posledních zhruba pěti milionů let před koncem dinosauří éry obývaly území dnešní východní Evropy obří sovy, dosahující výšky až dvou metrů! Spolu s posledními neptačími dinosaury se tak v ekosystémech pozdní křídy vyskytovali i děsivě vyhlížející velcí draví ptáci z řádu Strigiformes. Skutečně fantastická představa. Je to ale pravda? Tuto pozoruhodnou informaci publikovali v roce 1975 britští ornitologové Colin James Oliver Harrison (1926 – 2003) a Cyril Alexander Walker (1939 – 2009) v periodiku Palaeontology. Mýtus o obřích sovách v době dinosaurů se pak komunitou zasvěcených začal rychle šířit, přesto už mu ve stejné době pomalu zvonil umíráček. Mnoha paleontologům se totiž zjištění Harrisona a Walkera zdálo velmi podezřelé, ba přímo výstřední.
A nemýlili se – „sovy“, mezitím vědecky pojmenované jako Bradycneme draculae a Heptasteornis andrewsi, ve skutečnosti žádnými sovami nebyly. Fosilie distální části spodních končetin, objevené ve zhruba 70 milionů let starých sedimentech souvrství Sânpetru v transylvánské oblasti tzv. Ostrova Hațeg, totiž patřily neptačím teropodním dinosaurům. To však bylo zjištěno až později. Autoři původní studie tyto tibiotarzální kostní elementy porovnali s příslušnými kostmi současných ptáků a nejpodobnější jim připadly u současných sov. Vzhledem k proporcím fosilních kostí pak vycházela výška domnělé druhohorní sovy zhruba na dva metry. Dnes se paleontologové obecně přiklánějí k názoru, že fosilní fragmenty patřily zvláštním teropodům ze skupiny alvarezsauridů. Z gigantické pradávné sovy je tak rázem menší teropod poměrně běžných proporcí i stavby těla.
Všechno ale začalo již mnohem dříve, na přelomu 19. a 20. století, kdy pozoruhodný paleontolog, dobrodruh a albanolog Franz Nopcsa (1877 – 1933) objevil několik fosilních fragmentů z končetin jakéhosi neznámého teropoda. Dnes víme, že živočich patřil k tzv. begudianské fauně z období geologického stupně maastricht a žil na území Rumunska v době před 71 až 66 miliony let. Zkameněliny se později ocitly ve vlastnictví Britského přírodovědeckého muzea a roku 1913 pro ně kurátor sbírek Charles William Andrews (1866 – 1924) stanovil vědecké jméno Elopteryx nopcsai (doslova „Nopcsovo křídlo z bažiny“). Andrews popsal tento druh na základě proximální části levé stehenní kosti a považoval fosilii za pozůstatek mořského ptáka z řádu veslonohých!
Paleontolog a ornitolog Pierce Brodkorb jako první poznal, že fosilie údajných obřích sov patřily ve skutečnosti (neptačím) teropodním dinosaurům.
K dispozici pak byl ještě další fragment kosti, který Andrews nejspíš považoval za pozůstatek stejného zvířete. Přesné místo nálezu obou zkamenělin už dnes bohužel neznáme. Další historie těchto nálezů je poměrně spletitá. V roce 1929 objevil další podobné fragmenty z kostí nohy maďarský paleontolog Kálmán Lambrecht (1889 – 1936). V roce 1933 Lambrecht pro tento materiál stanovil vlastní čeleď Elopterygidae. Fragmenty byly tehdy stále považovány za pozůstatky dávných moderních ptáků, což o třicet let později akceptoval také paleontolog a ornitolog Pierce Brodkorb (1908 – 1992) ve svém katalogu fosilního ptactva. Konečně v roce 1975 již zmínění ornitologové přeřadili fosilie fragmentů dolních končetin do nově stanovených rodů Bradycneme a Heptasteornis.
Jak už bylo uvedeno, obří sovy měly v moderní „paleomytologii“ krátký život. Již v roce 1978 se na fosilie znovu kriticky zahleděl Pierce Brodkorb a zcela změnil svůj původní názor. Jako vůbec první badatel vyslovil tvrzení, že se ve skutečnosti nejedná o zkameněliny ptáků, ale spíše neptačích teropodních dinosaurů. O tři roky později přichází Dan Grigorescu a Eugen Kessler s tvrzením, že Elopteryx je ve skutečnosti neptačí célurosaurní teropod. Vzhledem k fragmentární povaze zkamenělin je následující vývoj zcela obvyklý – rody Elopteryx, Heptasteornis i Bradycneme byly průběžně reklasifikovány a přehodnocovány z hlediska systematiky. Výsledkem je, že ačkoliv ani dnes není jejich zařazení zcela jisté, Elopteryx byl nejspíš alvarezsaurem. Bradycneme draculae (v překladu „Drákulova těžkopádná noha“) by v případě svého „sovího“ původu skutečně představoval ptáka o výšce kolem dvou metrů.
Skutečnost je ale prozaičtější – šlo nepochybně o maniraptorního teropoda, opět nejspíš o zástupce skupiny Alvarezsauria. Heptasteornis andrewsi („Andrewsův pták ze Sedmihradska/Transylvánie“) byl patrně opět maniraptorem, zřejmě také ze skupiny alvarezsaurů (a s délkou kolem 2,5 metru byl jedním z největších zástupců této skupiny dravých dinosaurů). Ostatně toto zařazení bylo navrhnuto poprvé již roku 1988, což z rodu Heptasteornis učinilo prvního zástupce dané skupiny, známého z Evropy. Z obřích křídových sov, koexistujících spolu s posledními neptačími dinosaury, tedy nezbylo vůbec nic. Dnes sice víme, že v období pozdní křídy obývali ekosystémy končících druhohor i někteří primitivní zástupci tzv. moderních ptáků (Neornithes), rozhodně ale nebyli tak působiví, jako dvoumetrové soví přízraky z Rumunska.
---------
Odkazy:
---------
Reference:
Andrews, C. W. (1913). On some bird remains from the Upper Cretaceous of Transylvania. Geological Magazine. 5: 193-196.
Harrison, C. J. O.; Walker, C. A. (1975). The Bradycnemidae, a new family of owls from the Upper Cretaceous of Romania. Palaeontology. 18: 563-570.
Kessler, E., Grigorescu D.; Csiki, Z. (2005). Elopteryx revisited – a new bird-like specimen from the Maastrichtian of the Hateg Basin. Acta Palaeontologica Romaniae. 5: 249-258.
Naish, D.; Dyke, G. J. (2004). Heptasteornis was no ornithomimid, troodontid, dromaeosaurid or owl: the first alvarezsaurid (Dinosauria: Theropoda) from Europe. Neues Jahrbuch fur Geologie und Palaontologie, Monatshefte. 2004: 385-401.
Weishampel, D. B.; Grigorescu, D.; Norman, D. B. (1991). The dinosaurs of Transylvania. National Geographic Research and Exploration. 7 (2): 196-215.
---------
