Článek
Právě 20. února roku 1824 vystoupil britský přírodovědec, geolog a paleontolog, reverend William Buckland (1784-1856) se svým příspěvkem v londýnské Geologické společnosti. Poprvé zde fascinované přítomné veřejnosti představil výsledek svého fascinujícího výzkumu. Dokázal, že v Anglii žili před nesmírně dávnou dobou obludně velcí plazi a sám nyní podrobně pojednával o jednom z nich – obřím dravém megalosaurovi. Buckland přitom věděl o existenci těchto záhadných tvorů již dobrých sedm let. Po tak dlouhou dobu měl totiž přístup k fosilním pozůstatkům velkého teropodního dinosaura v Ashmoleově muzeu v Oxfordu, velký zájem u něho ale dlouho nevzbuzovaly.[1] Byla to teprve jeho vrozená ješitnost, která ho přiměla na sklonku roku 1823 jednat. Ve stejné době se totiž v periodiku The Gentleman’s Magazine objevil článek jiného průkopníka dinosauří paleontologie, lékaře Gideona Algernona Mantella (1790-1852), který v něm popisoval fosilie jakéhosi velkého „ještěra“ objeveného ve vrstvách, nacházejících se v Sussexu.
Buckland si článek přečetl (byl ostatně k dispozici v knihovně Oxfordské univerzity, kde působil) a byl zřejmě šokován. Najednou bylo k publikaci času málo, protože se v dohledu objevil schopný rival a Bucklanda začala strašit myšlenka, že by jej v popisu velkého dávného plaza mohl předstihnout jakýsi amatérský geolog. Tyto skutečnosti jej přiměly k rychlému jednání – ihned napsal do Paříže věhlasnému přírodovědci Georgesi Cuvierovi a nepřímo se dožadoval uznání prvenství a vlastních zásluh na objevení dávného masožravého plaza. Kromě toho také naplánoval na únor příštího roku veřejnou přednášku v londýnské Geologické společnosti. Právě zde se rozhodl seznámit britskou vědeckou společnost se „svým“ objevem ze Stonesfieldu.[2] Mělo se tak stát v rámci stejného zasedání, při kterém jiný britský přírodovědec, reverend William Conybeare (1787-1857) hodlal představit světu prvního plesiosaura, tedy „div, přicházející vodou“. První exemplář tohoto druhohorního mořského plaza se však v kamenném bloku nepodařilo dostat až do přednáškového sálu a musel být ponechán ve vstupní hale, kde na něj shlíželi užaslí zájemci při matném světle svíček.
Ale zpět k historicky první veřejné prezentaci dinosauřích fosilií. 20. února roku 1824 se v sídle Geologické společnosti uskutečnily obě přednášky, které měly do budoucna změnit celou vertebrátní paleontologii. V zasedací místnosti se sešla nebývale početná skupina členů společnosti i jejich vlivných hostů, kteří předem očekávali senzaci. Formální body jednání, jako byla poděkování, dary nebo důležitá sdělení, byly proto neobvykle rychle vyřízeny. Poté dostal ihned slovo reverend Conybeare, který přednesl svůj projev s názvem „Zpráva o objevu úplné kostry plesiosaura“. I přes jisté řečnické nedostatky se setkal se zaujatým a vděčným přijetím publika. Conybeare vyvodil víceméně správné závěry o velikosti, způsobu pohybu, potravních návycích a dalších aspektech života nového mořského plaza, jemuž na konci své prezentace udělil název Plesiosaurus giganticus.[3] Pokud se však v tu chvíli někdo z přítomných domníval, že největšího pravěkého tvora již ten večer spatřil, mýlil se. Jako druhý se totiž ujal slova William Buckland.
Fragment čelisti megalosaura, který spolu s ostatními fosiliemi umožnil Williamu Bucklandovi v roce 1824 formálně stanovit rod Megalosaurus.
Jeho projev začínal takto: „Předvést Geologické společnosti tyto různé části kostry fosilního zvířete ze Stonesfieldu mě přiměla naděje, že nálezci jiných částí tohoto mimořádného plaza budou moci této společnosti sdělit další informace, které povedou k úplnější rekonstrukci jeho kostry.“ Poté vysvětlil, že dostupného materiálu je zatím velmi málo a například obratlů se dochovalo jen málo řádně spojených. Dále vyvodil, že na základě tvaru zubů lze tohoto živočicha zcela jistě zařadit mezi plazy a konkrétně pak ještěry. Na této klasifikaci Buckland trval, přestože si sám dobře všiml jistých podobností mezi kostmi končetin a páteří tohoto plaza a recentních savců. Pro plazí „zařazení“ však měla rozhodující slovo mohutná spodní čelist, která odhalovala zajímavý znak v podobě dorůstajících zubů vedle zubů již „dospělých“. Takový znak je typický pro současné plazy, nikoliv však pro savce. Vzhledem k zachování pozůstatků mořských bezobratlých a ryb ve stejné geologické vrstvě dospěl Buckland k mylnému závěru, že tento plaz žil nejspíš také v moři, ale dovedl se přitom obratně pohybovat také na souši.
Velikostní aspekt druhohorního zvířete si Buckland záměrně ponechal až na samotný závěr přednášky. Citoval zde výpočty zmíněného Georgese Cuviera, který již dříve propočítal extrapolací obvodu stehenní kosti ještěra ze Stonesfieldu (25 cm) v porovnání se stejným rozměrem recentních ještěrů délku pravěkého giganta na celých 12 metrů. Buckland tento výpočet nezpochybnil, upozornil však na možnost zavádějícího srovnání (jak správně poznamenal, nemůžeme si být jisti tím, že tvar těla tak velkého zvířete byl shodný s tvarem těla recentního ještěra v mnohem menším měřítku). I podle Bucklanda však měla věda co do činění s největším známým zástupcem ještěrů, ať vyhynulým, nebo recentním (dnes víme, že tento zhruba 166 milionů let starý teropod ve skutečnosti dosahoval délky 6 až 9 metrů a s ještěry neměl vývojově nic společného).[4] Proto mu společně s Williamem Conybearem přiřkli odpovídající rodové jméno Megalosaurus (z řečtiny doslova „velký ještěr“).[5]
V publiku tehdy seděl a byl zcela ohromen také zmíněný Gideon A. Mantell, který pak o rok později popsal druhého světu představeného dinosaura – býložravého ornitopoda iguanodona. Bucklandův objev se brzy proslavil a veřejnost postupně začala vstřebávat dříve zcela nemyslitelnou představu existence dávného zaniklého světa, plného obřích plazích tvorů nikoliv nepodobných pohádkovým drakům. Dinosauři byli tedy k roku 1824 v pravém smyslu vědecky objeveni, ještě celé desítky let však trvalo, než byli také řádně pochopeni z hlediska svého evolučního významu nebo anatomie a fyziologie. Vládci planety po dobu úžasných 135 milionů let však teprve v posledních několika desetiletích prozrazují i ta méně zjevná tajemství svého ohromného evolučního úspěchu.[6] William Buckland i jeho vědečtí současníci by se jistě nestačili divit, kolik informací už o dinosaurech máme rovných 200 let po jejich „světové premiéře“.
---------
Odkazy:
---------
[1] Day, J. J.; Barrett, P. (2004). Material referred to Megalosaurus (Dinosauria, Theropoda) from the Middle Jurassic of Stonesfield, Oxfordshire, England: one taxon or two? Proceedings of the Geologists’ Association. 115 (4): 359–366.
[2] Howlett, E. A.; et al. (2017). New light on the history of Megalosaurus, the great lizard of Stonesfield. Archives of natural history. 44 (1): 82-102.
[3] De la Beche, H. T.; W. D. Conybeare (1821). Notice of the discovery of a new fossil animal, forming a link between the Ichthyosaurus and crocodile, together with general remarks on the osteology of the Ichthyosaurus. Transactions of the Geological Society of London (Series 1). 5: 559–594.
[4] Benson, R. B.; et al. (2008). The taxonomic status of Megalosaurus bucklandii (Dinosauria, Theropoda) from the Middle Jurassic of Oxfordshire, UK. Palaeontology. 51 (2): 419–424.
[5] Buckland, W. (1824b). Notice on the Megalosaurus or great fossil lizard of Stonesfield. Transactions of the Geological Society of London, second series. 1: 390–396.
[6] Currie, P. J. (2023). Celebrating dinosaurs: their behaviour, evolution, growth, and physiology. Canadian Journal of Earth Sciences. 60 (3).
---------
