Článek
Albert Einstein byl úplným a totálním selháním. Jeho jméno by mělo být ztotožněno s nedostatečností a neúspěchem, neschopností přizpůsobit se změně. Navzdory jeho ohromujícím úspěchům a změně v pohledu na svět, kterou lidstvu přinesl, zůstává faktem, že je již mrtev. Jeho organismus nebyl schopen odolat devastujícím změnám a legendární vědec roku 1955 opustil svět živých. Musíme tedy připustit, že jeho životní příběh je pro nás lekcí a ukázkou odstrašujícího příkladu neschopnosti adaptace. Přes všechny převratné přínosy vědě, Nobelovu cenu z roku 1921[1] a dlouhodobou plodnou kariéru fyzika byl tak v poslední vteřině života Einstein hotovým ztělesněním neúspěchu a selhání…
Skutečně??? Samozřejmě že nikoliv! Einsteina rozhodně nemůžeme v žádném smyslu považovat za příklad selhání jenom proto, že jej nakonec potkal osud každého smrtelníka. To by bylo nanejvýš absurdní, nesmyslné a odporující zdravé logice! V tom jsme se jistě shodli a uvedli tak věc na pravou míru. Jaká je ale škoda, že naprostou stejnou, nesmyslnou a absurdní logiku používáme neustále – v případě populárních druhohorních dinosaurů. Jen proto, že nakonec neptačí dinosauři vyhynuli, je v žádném smyslu nemůžeme označovat za něco neschopného, za ztělesnění jakéhosi evolučního selhání!
Přesto se k tomuto neustále uchylujeme – pojmy jako „politický dinosaurus“ jsou toho ostatně výmluvným důkazem. Ve skutečnosti by však používání pojmu „dinosaurus“ mělo být přesně opačné – mělo by označovat něco nanejvýš progresivního, úspěšného a extrémně dobře adaptovaného. Velmi pěkně tímto směrem argumentuje například americký paleontolog Kenneth J. Lacovara (znalec problematiky vyhynutí dinosaurů a spoluobjevitel obřího argentinského sauropoda druhu Dreadnoughtus schrani)[2] ve své knize Why Dinosaurs Matter („Proč na dinosaurech záleží“), jejíž přečtení v originále (v českém překladu zatím nevyšla) mohu vřele doporučit.
Lebka obřího rohatého dinosaura rodu Triceratops v expozici Museum of the Rockies ve městě Bozeman (Montana, USA). Kredit: Vladimír Socha, 2009
A proč tedy na dinosaurech záleží? Právě proto, že byli navzdory nepříliš důvtipným názorům lidí nesmírně úspěšnou skupinou obratlovců, žijících po dobu nejméně 167 milionů let geologického času (pokud počítáme i ptáky, pak existují již nejméně 233 milionů let) a po většinu této doby byli naprosto dominantní skupinou obratlovců na pevninách naší planety.[3] Sám Lacovara se ptá: „Kdybyste na úplném konci křídy procházeli severoamerickou přírodou, přehlédli byste snad mocného tyranosaura, působivého triceratopse a stáda kachnozobých edmontosaurů a vybrali byste si naše malé savčí předchůdce jako jasné vítěze budoucnosti? A pokud byste snad argumentovali vyšší inteligencí savců, nenechte se mýlit - tehdejší zástupci naší vývojové linie měli mozky menší a hůře vyvinuté než většina dinosaurů!
Spatřovali byste v savcích na konci křídy budoucí tvůrce civilizace, tvory, kteří budou létat a bojovat v oblacích a zkoumat atom nebo DNA? Kteří budou chodit po Měsíci a dají světu Einsteina a další geniální osobnosti?“ Jestli nás historie vývoje života na Zemi něčemu naučila, pak tomu, že vše je do značné míry dílem nepředvídatelné náhody. Dinosauři v tomto směru patří k těm nejlepším důkazům. Jsou pro nás vodítkem k tomu, abychom dále usilovali o pochopení dávné minulosti, a to s perspektivou a zároveň i pokorou. Délka existence našeho druhu je totiž více než směšně krátká v porovnání s geologickým časem. Navíc nejsme v žádném případě evolučně „nevyhnutelní“ – na této planetě jsme se totiž vůbec nemuseli objevit. Stačilo k tomu možná jen tolik, aby vražedná planetka Chicxulub minula před 66 miliony let Zemi.
V současnosti ovlivňujeme ekosystémy celé planety takovým tempem a s takovou intenzitou, že již nejspíš naší zásluhou nastalo další hromadné vymírání druhů.[4] To poslední, při kterém vyhynuly asi tři čtvrtiny všech tehdejších druhů, neočekávaně smetlo nadvládu dinosaurů a umožnilo našim primátím předkům zahájit svůj rychlý evoluční vývoj. Buducnost je však pro nás, stejně jako byla kdysi pro dinosaury, nejistá. Jak ale zakončuje zmiňovanou knihu sám Kenneth Lacovara: „Zkusme nebýt pro dnešek oním ničivým asteroidem, ale staňme se namísto toho dinosaury – neuvěřitelně úspěšnými vládci světa, jejichž evoluční prosperita trvala po celou geologickou éru.“
---------
Odkazy:
---------
[1] Viz např. webová stránka https://www.nobelprize.org/nobel_prizes/physics/laureates/1921/
[2] Lacovara, K. J.; et al. (2014). A Gigantic, Exceptionally Complete Titanosaurian Sauropod Dinosaur from Southern Patagonia, Argentina. Scientific Reports. 4: 6196.
[3] O’Donovan, C.; Meade, A.; Venditti, C. (2018). Dinosaurs reveal the geographical signature of an evolutionary radiation. Nature Ecology & Evolution. 2: 452-458.
[4] Ceballos, G.; Ehrlich, P. R.; Dirzo, R. (2017). Biological annihilation via the ongoing sixth mass extinction signaled by vertebrate population losses and declines. PNAS. 114 (30): E6089–E6096.
---------
